Článek Martina Rejmana Nebojme se o budoucnost konzervativní pravice (KL 1/2011) je jasný a razantní, s velkou částí jeho obsahu se dá souhlasit. Myslím ale, že pohled autora je třeba trochu doplnit, a to ve dvojím ohledu.
Komunismus je samozřejmě ideologicky i mravně naprosto nepřijatelný, jeho cynická aplikace za doby normalizace měla na národní charakter zhoubný vliv. Pro konání těch, kdo v této době vstupovali do strany, se těžko hledá omluva.
Ano, „žijeme v postkomunismu“, ale komunismus je jen poslední, horní vrstva složitější struktury problému. Pro vysvětlení marasmu současné doby je nutné jít časově mnohem dál. Jedna z příčin sahá až do doby protireformace a Rakouska–Uherska, kdy došlo k sepětí trůnu a oltáře, které bylo doprovázeno náboženským, politickým a národnostním útlakem. Výsledkem bylo odcizení a nedůvěra obyvatelstva vůči státu i církvi a vznik dichotomie MY a ONI. Doba první republiky to pro krátkost času nedokázala korigovat a 50 let okupace a komunismu pak tuto rozpolcenost dále prohloubilo. Vlivy liberalismu, sekularizace a socialistického hnutí v období rozpadu rakouské monarchie by za jiných historických okolností byly určitě podstatně menší. K tomu ukazuje např. úspěch křesťanskodemokratického hnutí, které vzniklo v Nizozemí ve 2. polovině 19. století na půdě sporu mezi křesťanstvím o modernitou, a které nás minulo. Připomenutí tohoto historického kontextu je potřebné proto, abychom si uvědomili podstatu a hloubku problému ve vztahu ke kořenům Evropy, ke kterým se konzervatizmus hlásí. A také, jak důležité jsou základy, co je obsahem pozice, ze které úsilí konzervativců o zlepšení poměrů vychází.
Rozdělování dnešní společnosti na (post)komunisty a nekomunisty je sice srozumitelné a lákavé, ale jen s tím nemůžeme vystačit. Mluvíme-li o potřebě či návratu konzervativní morálky, nemůžeme se vyhnout biblickému pohledu na člověka, který obsahuje dvě podstatné věci: náklonnost člověka ke zlému a možnost jeho sebereflexe. To je to druhé, co bych chtěl k tématu dodat. Uvedu na příběhu ze Starého zákona, ze života izraelského krále Davida, co tím mám na mysli.
Bible Davida líčí jako krále, který plně respektoval Boží zákony (tj. ctil mravní a právní základy státu) a který se pro své vladařské schopnosti i bezúhonný osobní život stal vzorem pro své následovníky. Ale i tento příkladný král se dopustil hrozného činu. Zalíbila se mu totiž manželka Urijáše Chetejského, jednoho z jeho vojáků, a aby ji získal, neštítil se zločinu. Zneužil svou královskou pravomoc, tajně a podle zorganizoval Urijášovu vraždu a jeho manželku si pak vzal za ženu. Tento skutek patří už jednou provždy do jeho životopisu, je to názorný příklad lidského selhání. Tím ale příběh nekončí. Na scéně se objevuje Boží prorok, který krále tvrdě napomene a vede k sebepoznání. Hodnota, síla tohoto příběhu pak spočívá v tom, že král uznává svoji vinu a tím se dostává do situace nového začátku. Bible pro situace tohoto druhu používá slova hřích a pokání, my bychom v politickém diskurzu mohli použít slov selhání a sebereflexe.
Život není černobílý a ve vztahu k naší nedávné minulosti můžeme najít pestrou množinu poloh. Někdo byl členem KSČ, jiný podepsal Antichartu, někdo byl členem Brigády socialistické práce, další (jen) chodil k volbám, někdo (jen) podepsal Několik vět, jiný byl aktivním disidentem. Mezi těmito polohami jsou velké rozdíly, a rozhodně je nechci zlehčovat. Současně ale tvrdím, že není snadné vést mezi nimi jednoznačnou dělicí čáru. Co však platí určitě, je to, že pro každého jednotlivce je otevřena možnost volby mezi vinou a jejím uznáním, mezi selháním a sebereflexí, a tedy možnost nového začátku. Abych to řekl lapidárně: je rozdíl mezi Grebeníčkem a Pithartem. Právě tady vidím tu nejspodnější vrstvu problému naší současnosti a zároveň základ, výchozí pozici konzervatismu.
Souhlasím s Rejmanem, že dnešní Evropa je slabá právě proto, že se „vzdává svých kořenů“. Podstatné přitom ovšem je, v čem tyto kořeny vlastně spočívají. Aby to nebyly jen ty „projevy a ustálené zvyky“ západní civilizace, nýbrž soubor skutečných konzervativních hodnot, prověřených právě jejími dějinami. Hodnot, které umožňují nový začátek každému, kdo sice selhal, ale odhodlal se k věrohodné sebereflexi. Hodnot, které přijímáme, i když třeba někdy míří proti nám samotným v našich selháních – proti našim špatnostem.
