Hodnotit oba texty je velmi obtížné, pokud ovšem nechci sklouznout do poněkud nudného opravování některých faktů, které se možná čtenáři ani nebudou zdát tak podstatné. Úplně se tomu asi nevyhnu, nepůjdu nicméně bod po bodu, ale přidám spíše vlastní hodnocení některých klíčových událostí.
Slobodan Milošević nebyl principielním velkosrbem. Jeho politika se postupně měnila – od počáteční snahy ovládnout jako nový Tito celou Jugoslávii přes snahu o ovládnutí maximálního počtu skutečně či domněle srbských území („Velké Srbsko“) až po relativně umírněnou (z hlediska eskalace konfliktu) politiku od roku 1995, kdy v podstatě rezignoval na územní expanzi. Byl v tomto ohledu pragmatik. Nese ovšem zásadní vinu na eskalaci kosovského konfliktu a na tom, že se vztahy mezi Srby a Albánci dostaly až do dnešního patu. Byl to on, kdo z pozice silnějšího a z pozice majoritního národa nejprve přišel s razantním okleštěním práv menšiny a následně (když bylo jasné, že to tak dál nepůjde) místo alespoň snahy o nalezení kompromisu jen utahoval a utahoval šrouby. Reakce byla logická a po počátečním pokusu o nenásilný odpor (a že to byl pokus v albánských dějinách zcela ojedinělý!) to vzali do svých rukou ostří hoši, kteří do značné části tvoří dosud kosovskou politickou a ekonomickou elitu. A bezesporu lze souhlasit s panem Evanem v jeho kritickém hodnocení této elity. Nicméně, ono to třeba v polovině 90. let nevypadalo o mnoho lépe v Chorvatsku, Bosně nebo Srbsku. Neboli, kosovská společnost je zaostalejší, prošla si válkou o něco později, ale není strukturálně ani geneticky jiná než ostatní post-jugoslávské společnosti, které zažily explozi násilí, erozi hodnot a celkovou kriminalizaci. A to, že Západ vše lakoval v období získání nezávislosti na růžovo, je jasné. Politici si vždy přizpůsobují realitu svým vysněným cílům. Zažil jsem to v Afghánistánu při jednání o předávání pravomocí místní vládě, která skoro neexistuje, nicméně „předávání pravomocí“ je heslem dne a proto se předává…
Že Milošević velmi účelově rozdmýchával nacionalistické vášně, je jasné, stejně jako že s tím začal první. Sluší se ale přiznat, že nezůstal dlouho sám. Možná, ale opravdu jen možná, kdyby třeba chorvatský prezident Tudjman projevil alespoň o trochu více taktu ve vztahu ke svým srbským spoluobčanům, nemuselo dojít k srbskému povstání v Chorvatsku. Je to ale jen kdyby a faktem je, že Miloševićovi to tehdy, zhruba od léta 1990 náramně hrálo do karet.
Od krachu jednání 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie (kde Milošević zablokoval všechny slovinské reformní návrhy) a následujících svobodných a polosvobodných voleb se politické reprezentace jugoslávských republik daly rozdělit následovně: Makedonie a Bosna a Hercegovina si přály udržení a reformu Jugoslávie. Slovinsko a Chorvatsku tvrdily totéž, ale velmi pravděpodobně (alespoň od určité doby) to byla jen kouřová clona při cestě k nezávislosti. Srbsko a jeho tehdejší vazal Černá Hora akceptovaly rozpad Jugoslávie, ale s překres-lenými hranicemi dle jejich gusta.
Mimochodem, Západ tehdy dosti zaspal. A po následující čtyři roky byly západní diplomaté a státníci ponižováni a zesměšňováni politickými gangstery z Balkánu, kteří každou smlouvu o příměří brali jako cár papíru a porušovali jí ještě v době, kdy na ní neoschnul inkoust. Byla to tato frustrace, neschopnost standardními diplomatickými prostředky dosáhnout čehokoliv, co vedlo k jednak opatrné zákulisní podpoře Chorvatů a Bosňáků a leteckým úderům NATO na Srby. A ejhle, najednou se ukázalo, že vyrovnání sil a bombardéry ve vzduchu dokážou za pár týdnů to, co nedokázali diplomaté čtyři roky. Jenže mezitím zemřelo zhruba 120 000 (nikoliv 300 000, jak píše Mouka) lidí v Bosně a Chorvatsku. Mějme to na paměti, když se divíme zásahu NATO v Kosovu. Západ by tehdy samozřejmě také mohl čekat, až se konflikt rozroste a nechat ze sebe dělat blbce. A nebo risknout intervenci v době, kdy (a to má Tomáš Evan pravdu) humanitární krize zdaleka nedosahovala poměrů Bosny v době války.
Západ samozřejmě nejednal primárně z morálních pohnutek. Nechal Miloševiće vládnout železnou knutou v Ko-sovu, dokud tam byl schopen udržet klid a zvláště, když byl garantem postdaytonského mírového uspořádání Bosny a Hercegoviny. Byla to ostatně jeho podmínka pro mír v Bosně – „Kosovo se vůbec nebude řešit“.
Otázka historického nároku na Kosovo je zajímavá. Jistě, Kosovo bylo jedním ze středisek srbského státu. Ne však jeho kolébkou (srbský stát vznikl v Raš-ce, mezi dnešním Srbskem a Černou Horou) a také jeho administrativní centrum bylo obvykle jinde, nejčastěji v dnešním makedonském hlavním městě Skopje. Ostatně srbští nacionalisté považovali (a někteří považují dodnes) Makedonii jen za jižní Srbsko. Zakládat ale nárok na určité území jen na základě středověkého panství nad ním? Když po dobu 500 let navíc byla srbská státoprávní tradice přerušena a Kosovo se součástí Srbska stalo znovu v roce 1912 a to za zcela jiných demografických podmínek? A jak se pak vypořádat s tím, že Srbové obsadili Vojvodinu, původně maďarskou? Na sever od Dunaje se začali Srbové stěhovat s tureckým tlakem od jihu, není to jejich historické území a ještě do druhé světové války tam činili jen polovinu obyvatel… Přiznejme si, když jde o územní nároky národního státu, motají se tam historické nároky s etnickými bez ladu a skladu. Československo po roce 1918 budiž příkladem (Sudety po historickém principu, Slovensko po etnickém a jižní Slovensko, protože prostě chceme hranici po Dunaji…)
To samozřejmě nic nemění na tom, že dle mezinárodního práva Kosovo patřilo Srbsku. Ale máme tu i něco jako zdravý rozum. A ten nám říká, že když už máme na svém území obyvatele jiného jazyka, zvyků a víry, a když jich je navíc hodně a rychleji se rozmnožují, je dobrá správa základním předpokladem společného soužití. Ale co jim nabídnul přelakovaný komunistický aparátčík Milošević? Muž, který v roce 1989 rozehnal Srbům nejvíce nakloněné kosovsko-albánské vedení v dějinách? Co udělal, aby Albánce přesvědčil, aby v Srbsku viděli svou budoucnost? A byli Srbové připraveni rezignovat na Srbsko coby národní stát Srbů? Protože nemůžete mít rychle rostoucí dvoumilionovou menšinu, když Srbů je osm milionů a mají po Rusech největší počet potratů v Evropě (200 000 ročně) a jednu z nejmenší (ne-li nejmenší) porodnost, konkrétně 0,81 dítěte na ženu. Albánci na Kosovu mají v průměru čtyři děti… V takové situaci buď děkujte Bohu za ztrátu Kosova nebo se připravte na to, že budete dvounárodním státem a v parlamentu, televizi i armádě se bude mluvit dvěma jazyky. Ztráta Kosova byla proto pro Srbsko od určitého okamžiku stejně nevyhnutelná, jako třeba nezávislost Alžírska na Francii. Jenže Milošević nebyl velký státník jako de Gaulle, aby pochopil, že méně je někdy více.
Mgr. Matyáš Zrno, výzkumný pracovník, publicista; dříve vedoucí civilní části provinčního rekonstrukčního týmu Afghánistánu.
