Mluvit o mytologii či kosovském mýtu při popisu počátků srbského státu v Kosovu, je podobné, jako kdyby se o sídelním místě prvních Přemyslovců a jeho státotvorném a kulturním vlivu někdo vyjadřoval jako o pražském mýtu Čechů. Je to přihlouplé a velmi urážlivé. Samozřejmě, že Kosovo je kolébkou srbského státu a kultury. Kdo o tom pochybuje, měl by se seznámit s historickými fakty. Kosovo bylo srbské cca od roku 910, kdy se Srby vytvořený státní útvar vymanil z vlivu Byzantské říše. Tento stát s centrem v dnešní provincii Kosovo a Metochija prosperoval ekonomicky i kulturně a dokonce pod dynastií Nemanjovců expandoval na jih a západ. V době své největší slávy se Stefan Dušan Nemanja prohlásil králem Srbů, Řeků, Bulharů a Albánců. Všechny tyto národy byly pravoslavné. Z této doby je také velké množství slovanských názvů albánských vesnic. To vše vzalo za své roku 1389 po bitvě na Kosově poli a nástupu osmanských Turků. Srbští uprchlíci odcházeli stále severněji, a protože Turky nedokázalo zastavit ani několik narychlo svolaných maďarsko-francouzských křížových výprav, zbytek srbského státu přestal existovat po další vlně osmanské expanze.
Podvod v Račaku
Zdá se mi až neuvěřitelné dovolit si mezi Srebrenici, Sarajevo a Vukovar - míst obrovského utrpení tisíců lidí - vložit Račak! Tento podvod UČK a Spojených států s cílem získat casus belli (důvod k válce) pro invazi Jugoslávie byl totiž již mnohokráte jako takový prokázán.
Tzv. račacký masakr byl vykonstruován v době, kdy se rozhovory v Rambouillet ocitly v krizi, protože Srbsko nepřistoupilo na zavedení žádné formy protektorátu nad svým územím. Klíčovou roli pak sehrál tehdejší šéf verifikační mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) William Walker z USA, který nečekajíc na výsledky vyšetřování před kamerami světových médií ihned obvinil srbské síly z "masakru 45 nevinných albánských civilistů".
Pod vedením pana Walkera, který pracoval pro CIA v Latinské Americe a byl zapletený i do aféry Contras v Nikaragui, se diplomatická, tzv. verifikační mise OBSE před bombardováním Jugoslávie změnila na misi CIA na podporu albánských rebelů a navádění letadel NATO. Do té doby bylo ale cílem zajistit souhlas světové veřejnosti a přesvědčit zatím nerozhodné západní vlády k agresi proti Jugoslávii, která byla zahájena 24. března 1999, a to bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.
Mezitím však tři skupiny forenzních vyšetřovatelů - jugoslávská, běloruská a finská - zjistily, že na tělech mrtvých Albánců z Račaku se nacházejí pouze rány ze střelných zbraní a pouze od zásahu z dálky z různých úhlů tak, jak k tomu dochází v boji. Na rukou 37 ze 40 těl byly metodou parafínových rukavic objeveny částice střelného prachu, což je důkaz, že mrtví bezprostředně před smrtí používali střelné zbraně, tedy se zúčastnili boje. Račak byl vpředvečer fingovaného masakru centem bojů mezi srbskými policisty a armádou a muži z UČK. Členové této teroristické organizace totiž několik dní předtím poblíž této obce přepadli a zastřelili tři srbské policisty.
Na závěry jugoslávského a běloruského týmu nebyl brán zřetel, finský tým nejprve své výsledky nezveřejnil, později zveřejnil jen výtah ze své zprávy. Definitivní konec tomuto podvodu udělalo přiznání šéfky finského týmu, patoložky Heleny Ranta, které uvedla ve svých pamětech (2008), že byla nucena ke změnám ve své zprávě s cílem implikovat srbské síly, a to jak finským ministerstvem zahraničí, tak panem Walkerem.
Bez genocidy není intervence
Dostáváme se k asi nejprovokativnější části článku, a tou je snaha o tzv. moral high ground. Jinými slovy - Američané jednají, a co Česká republika?
Dovolím si nejdříve osobní poznámku: pamatuji si vysílání na ČT, kde se Madeleine Albraightová v češtině vyjádřila k tzv. račackému masakru. S informacemi, které máme dnes k dispozici a které měla bez pochyby k dispozici ona již tehdy, ji vidím, jak se otřásá nesouhlasem nad tímto masakrem a dělá se mi i po těch letech fyzicky zle. Snad i proto, že jsem ji tehdy věřil. Dnes bych chtěl už jen doufat, že své kamarádce tehdy věřil i Václav Havel.
Co vede podle všeho slušného člověka k tomu, aby otevřeně lhal, aby mohl rozpoutat válku a zabít tak tisíce lidí?
Je potřeba si uvědomit, že Račak byl jen "poslední kapkou" poměrně jasného plánu k eskalaci situace, která měla za cíl připravit mezinárodní společenství na možnost ozbrojeného zásahu ze strany NATO v Jugoslávii. Bez "genocidy" (Račak) a dlouhodobého záměru (Podkovica) by nebylo důvodu k intervenci.
Podstatná součást tohoto snažení byla vynaložena na tzv. operaci "Podkovica". To byl další podvrh tentokráte pravděpodobně německých tajných služeb. Šlo o to prokázat, že válečný zločinec Miloševič, kterým bezesporu srbský prezident byl, ztratil poslední zábrany a nařídil v Kosovu tzv. politiku spálené země a vyhánění občanů Jugoslávie albánské národnosti.
Faktem zůstává, že před bombardováním ani po něm v Kosovu nedocházelo k ničemu, co by se genocidě jen blížilo. Toto slovo v souvislosti s ak-cemi jugoslávských ozbrojených složek v Kosovu není možné použít. Pokud je použito, jde o lež.
Podle různých zdrojů si boje v Ko-sovu mezi jugoslávskou policií a armádou a UČK vyžádaly před začátkem bombardování mezi 1 500 a 2 400 mrtvými dohromady na obou stranách. To však nezabránilo zejména americké straně v ohromujícím přehánění a lžích. Jednalo se podle nich o genocidu (ministr obrany Cohen), genocidu a holocaust (prezident Clinton), kde je nezvěstných 100 000 kosovských Albánců (Clinton). Zde je dobré si připomenout, že v době bombardování Jugoslávie byla v plném proudu aféra prezidenta Clintona s Monikou Lewinskou a zpravodajství z Kosova soutěžilo ve sledovanosti s touto aférou.
Bombardování NATO si přímo vyžádalo stovky lidských životů (NATO), anebo podle různých srbských zdrojů mezi 1 200 a 5 700 oběťmi. Celkové množství obětí dělá konflikt relativně malým, alespoň vůči ostatním konfliktů v bývalé Jugoslávii či americké invazi do Iráku, kde podle některých zdrojů zemřelo již 102 tisíc lidí. Přesto je Kosovo velmi důležité svými dopady, proto pouze telegraficky uvedu některé skutečnosti, bez kterých je jakýkoliv text o konfliktu v Kosovu nevyvážený.
Po ovoci je poznáte
Jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova je v rozporu s mezinárodním právem. Jak to shrnul Jiří Dienstbier, jehož kniha Daň z krve spojuje zkušenost bývalého ministra zahraničí se zkušeností přímého pozorovatele a patří k tomu nejlepšímu, co bylo v této věci u nás vydáno: Stále platí rezoluce Rady bezpečnosti 1244, která uznala Kosovo jako součást Jugoslávie, tedy dnes nástupnického Srbska. Stejně platí Závěrečný akt Helsinské konference z roku 1975, který připouští změnu hranic v Evropě pouze se souhlasem všech, kterých se změna týká.
Koncept tzv. "humanitárního bombardování", uplatněný při bombardování Jugoslávie, je asi nejorwelovštější termín použitý od dob propagandy Sovětského svazu. Toto neuvěřitelné slov-ní spojení a chování politiků ze Spojených států a některých evropských zemí v souvislosti s kosovskou krizí zcela zdiskreditovalo koncept humanitární intervence na desetiletí dopředu. Tento koncept již není používán při obhajobě intervencí ve světě a mnohé státy právě "řešení" kosovské krize přivedlo zpátky k principu státní suverenity.
Kdo se velmi poučil z kosovské krize, byli Číňané. Pochopili, že k prosa-zování své vůle v mezinárodních vztazích se potřebují účastnit v podobných intervencích. Vzhledem k historickým důvodům a prosazování konceptu stát-ní suverenity se však chtějí účastnit pouze intervencí pod hlavičkou OSN. ČLR se tak zapojila v roce 1999 do mírových operací OSN, kde se během několika let dostala z nuly na 15. místo (rok 2010) v počtu vojáků, policistů a civilistů vysílaných na tyto mise.
Asi nejsilnější dopad mělo vyhlášení nezákonného kosovského státu na separatisty všeho druhu. Podle střízlivých odhadů probíhá ve světě více než 250 etnických a jiných konfliktů. Jestliže došlo k jasnému porušení rezoluce 1244 Rady bezpečnosti OSN po méně než devíti letech od jejího sepsání v době míru v Evropě a pachateli jsou Spojené státy a další členové Rady bezpečnosti, pak vliv OSN ve světě, již předtím omezený, se nyní limitně blíží nule. Jak napsal Jiří Dienstbier (Případ Kosovo, 7.4.2008): Argument, že nezávislost Kosova je ojedinělý případ a neznamená precedens pro řešení podobných konfliktů, může pouze pobavit nacionalisty, kteří kdekoli usilují o odtržení od států, ve kterých žijí.
Legitimita rebelů
Byť se kosovská krize odehrála za Miloševičova režimu, demokratické vlády v současném Srbsku nadále přirozeně odmítají ztratit patnáct procent svého území. Kosovo je Srbsko. Na tom nezměnila nic turecká okupace trvající přes pět set let, ani první a druhá světová válka, současná okupace vojsky mezinárodního společenství na tomto faktu také nic nemění. Současný režim v Kosovu a Metochiji je založen jen na tom, že je v této oblasti v současné době albánská většina (menšinu asi 200 tisíc převážně Srbů se podařilo Albáncům vyhnat, a nebo zabít). Takto do extrému vyvedená logika práva na sebeurčení je však stejně nesmyslná jako amorální. V České republice již existují obce s významným počtem dlouhodobě žijících cizinců (například Blansko s tisícem přihlášených cizinců na 21 tisíc obyvatel). Není nepravděpodobné, že jejich počet bude zvyšovat podobně jako podíl Albánců v Kosovu v 19. století a pokud budou žít odděleně, nikdy se nestanou Čechy. Je možné, že, podobně jako v mnoha městech západní Evropy, se lidé, kteří nejsou loajální k Čes-ké republice, stanou na určitém území většinou. Pak již podle logiky práva na sebeurčení mohou vyvolat rebélii s cílem vytvoření vlastního státu.
Albánský režim v Kosovu nemá ani právní (současný režim ukradl všechny výrobní závody nad 20 zaměstnanců stejně jako asi 100 000 soukromých obydlí), ani historickou legitimitu. Tento režim je nelegální snad všemi možnými způsoby od porušování mezinárodního práva (stát jako takový neexistuje, neboť nebyl schválen OSN, byť se za stát vydává a přijímá vyslance) až po neexistenci svobodných voleb (mezinárodní pozorovatelé zde ani v sousední Albánii ještě neprohlásili jediné volby za svobodné). Ekonomická situace režimu je tristní, nezaměstnanost je přes třicet procent (přesné číslo není možné změřit, neexistuje hodnověrná databáze čehokoliv), rozpočet je ve své většině placen z EU, mnoho hodin denně nejde voda ani elektřina, apod.
Snad až na podobně gansterský režim v moldavském Podněstří neexistuje v Evropě horší vláda. K porušování lidských práv (svoboda pohybu, shromažďování, aj.), stejně jako k etnicky motivovaným vraždám dochází velmi často. Značné publicitě se dostalo obvinění Carly del Ponte o vraždách kosovských Srbů s cílem vytěžit tělesné orgány. Velké množství představitelů režimu je stíháno Mezinárodním soudním tribunálem včetně těch nejvýše postavených (Hashim Thaçi, Ramush Haradinaj).
Mission impossible
Kosovo se řítí do propasti a stahuje Srbsko s sebou. Před více než dvěma lety jsem napsal (MfDnes, 20.3.2008, Kosovo: nejhorší ze všech špatných řešení): "Protože nezávislost uznal pouhý zlomek ze 192 členských států OSN, je nepravděpodobné, že by generální tajemník ustoupil tlaku Američanů a některých Evropanů... Bez všeobecné dohody, která by však rozhodně znamenala konec virtuální kosovské nezávislosti, také nedojde k jakémukoliv posunu k řešení a snížení napětí. Daleko pravděpodobnější je bohužel patová situace, kdy Spojené státy a rozhodující státy EU odmítnou ustoupit, podobná třeba turecké části Kypru. Zneuznaná část území původního státu, bez možnosti stát se členem jakékoliv významné mezinárodní organizace, sužovaná ekonomickým embargem. To je budoucí obrázek Kosova. Po pravděpodobně krvavém odtržení severních oblastí Kosova dojde k další eskalaci násilí. Celá oblast bude financována z evropských peněz, ocitne se bez jasných majetkových práv a na pokraji bankrotu. Nezaměstnanost ještě vzroste a s ní i radikalizace obyvatelstva."
Jak je vidět, budoucnost Kosova se po jednostranném vyhlášení nezávislosti stala dobře předvídatelnou. Poslední vývoj na hraničních přechodech v Kosovské Mitrovici, ujišťování, že Srbsko nepůjde do války, posilování vojenské přítomnosti KFOR o dalších 700 mužů, vypovídá o něčem diametrálně odlišném, než jsou Moukou deklarované obnovující se vztahy.
PhDr. Ing. Tomáš Evan, Ph.D. (*1974), ekonom a vysokoškolský pedagog. Dlouhodobě pracoval pro OBSE v Srbsku a Albánii.
Nesdílím názor, že akce USA a NATO proti Miloševičovi byla agresí. Cílem tohoto zásahu bylo zničení vojenského potencionálu země, která několik agresivních válek v oblasti vyvolala. Zásah byl podle mne stejně oprávněný a legitimní, jako letecké údery spojenců proti nacistickému Německu za 2. světové války. Madelaine Albraightová uvedla věrohodné informace dokládající srbské zločiny v Kosovu, masakr v Račaku (leden 1999) nevyjímaje. Navíc některá místa v průběhu konfliktu osobně navštívila, mj. Srebrenicu a Vukovar. Je také nutné zmínit, že Rusko a Čína by v Radě Bezpečnosti OSN jakoukoliv rezoluci schvalující tento zásah vetovaly.
Současná vláda v Kosovu vzešla z voleb, jejichž platnost mezinárodní instituce nezpochybnily. Složitá politická a ekonomická situace země má své hluboké příčiny v nedávné minulosti. Tato bývalá jugoslávská provincie patřila léta k nejchudším částem federace. Zvláště od začátku 80. let byli do Kosova vysíláni úředníci a funkcionáři s nejhorší pověstí. Tento stav vedl k napětí mezi albánským obyvatelstvem a srbskou komunitou. Demonstrace, stávky a nepokoje ukončilo osudové rozhodnutí srbského vedení z 2. června 1990 o zrušení autonomní vlády a parlamentu a faktickém zavedení policejní správy. Následovalo zatýkání představitelů opoziční Demokratické ligy Kosova, jejímž vůdcem byl spisovatel Ibrahim Rugova. Nebyli to Albánci, nýbrž komunistické vedení v Bělehradě, kdo zmařil šance na politické řešení krize. Pokračující represálie nakonec vedly ke vzniku osvobozenecké armády UCK v roce 1996.
- František Mouka
„Milý Tomáši,
vím už dávno, že my dva se shodneme v ledasčem, ale jak přijde řeč na Kosovo, tu se absolutně shodnout nemůžeme - i když nevím, proč vlastně. Přesto nebo možná tím spíš mi to nedalo, abych nereagoval na Tvoji odpověď na článek pana Mouky v KONZERVATIVNÍCH LISTECH.
Jsem toho času vládním úředníkem, a proto sám sobě (na rozdíl od jiných) dobrovolně zakazuju vyjadřovat se veřejně k jakémukoli obecně politickému tématu a zahraničně – politické otázky nekomentuju tím spíše, jsa subalterním úředníkem ministerstva zahraničí.
Ale snad se neproviním proti žádnému předpisu či etické normě, když Ti jako člověk, který strávil v Kosovu bezmála 3 roky v době těsně po válce, napíšu, že mě nemůže neurazit zavilé odmítání podílu Srbů na vyvražďování civilního obyvatelstva v Kosovu. Abych řekl pravdu, je mi celkem fuk, jestli v Račaku byli pozabíjeni jen příslušníci UCK, dokonce mohu připustit, že i ty dvě ženy a 13letý kluk, kteří tam tenkrát byli zabiti, před svou smrtí stříleli z palných zbraní. (Čerpám tyhle údaje ze stejného zdroje jako Ty, tedy z wikipedie, a o to víc mě mrzí, že Ty sis z ní vybral jen to, co se Ti hodilo). Ať už to totiž bylo v Račaku jakkoli, nemůže to zastřít fakt, že v celém Kosovu zůstalo po Miloševičových vojácích na 500 masových hrobů a v nich nejméně 6000 mrtvých těl, z nichž naprostá většina byli civilisté. Stejně ani Ty nemůžeš popřít, chceš-li zůstat aspoň trochu objektivní, že další masové hroby se nacházely ještě mnoho let po válce i na území Srbska, naposled bylo exhumováno 250 těl v Rudnici v loňském roce. Jedná se o „etnické Albánce“, kteří byli v závěrečné fázi bojů v Kosovu mrtví převezeni narychlo do Srbska ve snaze zakrýt stopy po zvěrstvech spáchaných srbskými vojáky.
A hlavně a především, mě těžko můžeš přesvědčit, že se nic takového nedělo, protože já ty masové hroby VIDĚL na vlastní oči. V Dubrovici, která administrativně spadá pod obec Istog/Istok, jíž jsem měl tu čest být více rok adminstrátorem v misi OSN, byli albánští chovanci tamní věznice (zřejmě vesměs teroristi z UCK) nejprve použiti jako živý štít před bombardováním, a pak ti, kdo přežili, byli na místě popraveni a naházeni do masového hrobu jen pár metrů od zdí věznice. Byl jsem tam, když hroby odkrývali, viděl jsem ta zohavená těla a prostřílené lebky. A takových případů bych mohl jmenovat ještě několik. Vím taky o rodině, jejíž devět členů (ani jeden dospělý muž) bylo vyvražděno srbskými paramilitárními jednotkami, ženy znásilněny a pak zabity, jejich těla zohavena, ženám odřezali prsy a mladému klukovi nařízli kůži v pase a strčili mu do těch otvorů ruce, jako že má ruce v kapsách. Nijak vtipné mi to nepřišlo.
Nad těmi tisíci povražděných civilistů, které má na svědomí Miloševičův režim, je pro mne pak zcela lhostejné, jestli na Kosovském poli žili dříve Slované nebo Albánci.
Nemohu se dnes konkrétně vyjadřovat například k vyhlášení samostatnosti Kosova, natož ho nějak hodnotit. Přesto si snad smím dovolit konstatování, že pro hodnocení oprávněnosti existence jakéhokoli nezávislého státu je (asi bohužel) docela irelevantní, jakou vládu dnes ta země má, protože kdyby právo na existenci neměly státy, jejichž vláda je prohnilá a zkorumpovaná, moc států by v atlase nezůstalo…
Konec konců, teprve budoucnost například ukáže, jak realistické jsou Tvé obavy z následků vyhlášení dalšího nezávislého státu na Balkáně.“
Martin Dvořák
(Autor pracoval v letech 1999 - 2002 jako administrátor obecní samosprávy v misi UNMIK)
