Mons. Dominik Duka OP (* 1943), člen dominikánského řádu, 36. arcibiskup pražský, metropolita a katolický primas český.
Kněžské svěcení přijal v roce 1970. Po odnětí státního souhlasu pracoval 15 let v plzeňské Škodovce. Za ilegální duchovenskou činnost byl patnáct měsíců vězněn v Plzni-Borech. Byl provinciálem České provincie dominikánů (1986-1998), biskupem královéhradeckým (1998-2010).V únoru byl papežem jmenován pražským arcibiskupem a v dubnu 2010 byl zvolen předsedou České biskupské konference.
Pane arcibiskupe, kladl jste si nějaké (duchovní, společenské, politické) cíle, když jste se ujímal svého úřadu?
Než člověk přitaká takovému jmenování, musí si sám sobě klást otázky po tom, čeho chce dosáhnout. Tento úřad jsem přijal s tím, že je třeba dokončit onu éru proměny dvaceti let. Moje hlavní předsevzetí je otevřít církev současné společnosti, aby naplnila odkaz 2. vatikánského koncilu, aby věděla, co člověka zajímá, ale také co ho trápí a co ho těší.
Vidíte nějaké hlubší příčiny, proč dosud nedošlo k majetkovému narovnání mezi státem a církví?
Dnes již všichni cítíme, že řešení těchto věcí uvítá především stát a celá naše společnost. Dosavadní způsob kooperace státu a církví, především v ekonomicko-hospodářské oblasti, zůstával stále v tom pojetí, které tady bylo za socialismu. I předchozí vlády sice projevovaly jistý zájem o řešení tohoto problému, nicméně vždy před volbami k tomu jednotlivé strany přistupovaly tak, aby získaly co nejvíce voličů. Část společnosti byla toho názoru, že věci by mohly zůstat, jak byly oněch čtyřicet let, a jiná část by se zase ráda vrátila do dob dávno minulých, což bylo nerealistické. Do minulosti se vrátit nemůžeme.
Je podle vašeho názoru reálná šance, že v průběhu volebního období loni zvolené Poslanecké sněmovny uzavře Česká republika konkordát se Svatým stolcem?
Nepůjde o konkordát, ale o smlouvu. Je to sice něco podobného, ale smlouva je obecnější než konkordát. Konkordát bývá obsažnější a detailnější. Navrhovaná smlouva je vlastně deskripcí situace, v níž se církev nachází, a je akceptovatelná i pro ostatní církve a Federaci židovských obcí. Ty ostatní věci nejsou tak náročné. Určité diskuse, které již proběhly, nikoli jednání, naznačují, že ochota tuto smlouvu dotáhnout zde je.
Jak jste vnímal neúspěch KDU-ČSL v jarních parlamentních volbách?
Domnívám se, že neúspěch se dal do jisté míry očekávat. Tato strana má v politice naší země své místo, je to dáno již historicky, ale na druhé straně se ukazuje, že křesťané v této zemi nejsou s lidovou stranou tak svázáni. Na místní úrovni, v menších městech a obcích ovšem stále do značné míry platí, že tato strana sdružuje lidi, kteří berou křesťanství vážně. KDU-ČSL se ale za posledních dvacet let nepodařilo vytvořit kádr výrazných osobností, které by měly přesah nejen do celostátní, ale i do mezinárodní politiky.
V čem vidíte hlavní příčiny odeznívající (či stále trvající) hospodářské krize?
Je nepochybné, že tato krize do značné míry souvisí s krizí morální, s krizí rodiny a s demografickou krizí. Bez nového pokolení se kola ekonomiky mohou jen těžko roztáčet.
Konzervativní listy se domnívají, že bez náboženského probuzení se sociální kapitál (důvěra mezi lidmi) nemůže zvýšit. Máte na to nějaký názor či komentář?
S tím plně souhlasím. Snad bych jen dodal, že ze strany nás věřících by zde mohl být vstřícnější postoj k těm druhým. Neměli bychom se omezovat pouze na kritiku, ale měli bychom podporovat to dobré, co ve společnosti je a co by mohlo vést k morální a náboženské obnově.
Můžete to nějak rozvinout? To mě zajímá. Myslíte na solidaritu ve snaze o důvěru nebo v ekonomických otázkách?
I v ekonomických otázkách. Jednotlivé zájmové skupiny ve státě by si teď měly například uvědomit, že se chystáme vykročit k jednotlivým reformám. Pokud nyní vystupují s různými požadavky, není to příliš solidární vůči společnosti jako celku. Elity by si měly uvědomit svou zodpovědnost a nevytvářet tlak, který pak nedovolí návrhy reforem vůbec předložit.
Může se církev nějakým způsobem podílet na boji proti korupci?
Otázka etiky je otázkou žité víry. Zde mohou působit všechny církve. Mám ale dojem, že korupci vidíme jen částečně. Vidíme uplácení a nepoctivost na úrovni nejvyšší politiky. Vidíme rovněž korupci v ekonomickém podnikání, u jednotlivých podnikatelských subjektů. Nevidíme však, že korupce se děje i na té nejnižší rovině lidského podnikání. Mám na mysli nekvalitní práci a nedostatečnou kontrolu a konec konců i neochotu přistupovat k práci inovačním způsobem.
V dobách komunismu jsem patnáct let pracoval v plzeňské Škodovce a pamatuji si, jak jsem v práci trávil dlouhé chvíle četbou, protože nebylo zrovna co dělat a čekalo se na práci. Po listopadu 1989 jsem pak měl příležitost pozorovat dělníky při opravě kláštera. Nevadilo mi, že si udělali pauzu na svačinu půl hodiny místo čtvrt hodiny. To by se dalo tolerovat. Všiml jsem si ale, že využívají pracovní dobu nanejvýš na nějakých třicet procent. Pokud se lidé chovají takto, musí na to někdo doplácet.
Jak vidíte možnosti a meze mezináboženského dialogu?
Mezináboženský dialog má několik rovin. Vidím jako velmi důležité, aby pokračoval dialog s židovstvím. Zcela jistě je velkým problémem dialog s islámem. Musíme ho vést, protože si nepřejeme válečný konflikt, ale těžko hledáme partnera. Propojenost náboženského a politického života je v islámských zemích velmi silná. Nedávno došlo k teroristickým útokům na křesťany v Egyptě. Irák a Sýrie sice vyjádřily lítost nad tím, co se stalo, ale většina islámských zemí tyto události nechává bez povšimnutí nebo je bagatelizuje. My nemůžeme jen vést dialog. Musíme začít uvažovat i o prevenci a o obraně.
Vidíte nějaké řešení – případně vyústění – blízkovýchodního konfliktu mezi Izraelem a Palestinci?
To je velice složitá otázka. Fundamentalistické postoje jakoukoli dohodu a jakékoli soužití znemožňují. Pokud se nedostane ke slovu více racionality a větší ochota ke kompromisům, soužití bude těžko možné.
Veřejné mínění rozčeřila debata nad smyslem sexuální výchovy a jejím místem ve školách, která byla rozpoutána sporem nad nevhodně koncipovanou metodickou příruč-kou ministerstva. Rodiče, sdružení ve Výboru na obranu rodičovských práv (VORP), prosazují, aby školní sexuální výchova byla volitelná. Mají v tom vaší podporu?
Hovořil jsem o tom s panem ministrem školství, který poté napsal školám dopis, kde vyjadřuje svůj postoj v tom smyslu, že sexuální výchova je výběrová a že rodiče mají právo hovořit do toho, jakým způsobem bude výuka probíhat. To považuji za rozumné. Je to věc intimní, která patří do kompetence rodičů. Na druhé straně nesouhlasím s názory, že by sexuální výchova ve škole neměla mít žádné místo. Sexuální výchova by měla být součástí etické výchovy, součástí eticko-morálního rozvoje, který by měla škola také sledovat. Musíme si přiznat, že ne všichni rodiče si s touto otázkou vědí rady – mnozí netuší, „jak na to“, a hledají pomoc. V médiích jsou děti bombardovány tématem sexuality často velmi nevhodným způsobem. Jistá výchova ve spolupráci s rodiči by tedy měla být.
V posledních letech jsme svědky nárůstu různých spikleneckých teorií (svět řídí „bilderbergská skupina“, příp. svobodní zednáři, Američané nikdy nebyli na měsíci, útok na „dvojčata“ 11. září organizovali sami Američané, a pod.). Čím si tento vývoj vysvětlujete? Mohou se tyto obavy odvíjet od něčeho reálného?
S těmito fantasmagorickými názory se také setkávám. Myslím si, že je to přeceňování určitých vlivů, které ve společnosti existují. Možná tomu napomáhá skutečnost, že politické strany jsou odtrženy od ostatního života. Dříve se různé instituce jako šlechta, města, univerzity či armáda viditelným a plnohodnotným způsobem podílely na řízení společnosti.
Dnes, když Parlament přijme určité rozhodnutí, jen nejasně tušíme, že za ním mohou být různé lobbyistické tlaky. Předpokládáme, že věci rozhodují strany, ale obecně se ví, že jejich rozhodování jsou ovlivňována různými skupinami – podnikatelé, bankovní sektor a další.
Bylo by naivní domnívat se, že můžeme tyto tlaky, které tak trochu nechceme vidět, jednoduše odříznout – to není možné. Různé spiklenecké teorie jsou výzvou k tomu, abychom se odvážili demokratický systém zlepšit. Jde o to, aby se lidé plnohodnotně podíleli na transparentním politickém rozhodování.
Co vidíte jako hlavní duchovní a morální problémy české společnosti?
Tím hlavním problémem je, že zde prakticky padesát let neexistovalo filosoficko-náboženské vzdělání. To je také důvodem toho, že o sobě mnozí prohlašují, že jsou ateisté. Plyne to však z neznalosti věci, protože jsme spíše národem agnostiků, teistů či deistů.
Církev by měla věnovat prostor dialogu o nejpodstatnějších otázkách duchovního a náboženského života. Hovořili jsme často spíše o praktických otázkách církve, ale zapomnělo se někdy adekvátním způsobem hovořit o Bohu.
V morální oblasti je dnes asi největším problémem relativisace zásad, na nichž stojí lidský život, nejen náboženský, ale lidský život jako takový.
Jsou věci, které vám v tomto ohledu dělají radost?
Došlo u nás k významné pozitivní změně atmosféry a není to jen můj dojem. Cítí to při rozhovorech s lidmi uvnitř církve, na bázi ekumény a při kontaktech např. s židovskou obcí. Když dnes hovoříte s lidmi v naší zemi, zejména se studenty, cítíte větší otevřenost pro duchovní otázky a větší ochotu ke spolupráci. Vnímám to jako jakousi druhou vlnu po listopadu 1989.
Rozhovor s arcibiskupem Dominikem Dukou vedl Dan Drápal dne 5. ledna 2011 v Arcibiskupském paláci v Praze. Fotografie Jan Picl.
