Úterý, 14 Únor 2012 18:27
David Novák
Vyrůstal jsem v rodině, kde mně od útlého věku vštěpovali následující ekonomické pravidlo: „Pokud po něčem toužíš, musíš čekat, dokud si na to nevyděláš.“. Prý je to učil sám Baťa, u kterého se jeden z mých dědů vyučil a který u nás spolu s Masarykem patřili k postavám téměř posvátným. Jinými slovy mi bylo říkáno: „Užívej si, až na to budeš mít. Žít na dluh je bláznovství a důvod mnohého neštěstí.“ Poté následovalo pár rodinných historek, jak se tímto pravidlem řídili moji dědové – živnostníci a jak ve chvíli, když si konečně našetřili, jim byl majetek komunisty zabaven. Jeden můj děd k tomu dodával slavná Jobova slova: „Bůh dal, Bůh vzal. Jméno Boží budiž pochváleno“.
Celý článek...
Neděle, 16 Říjen 2011 19:36
Jan Friedlaender
Dubnové a květnové číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ přineslo dvě vyznání konzervativců. Nejprve text Jana Kubalčíka (Já, konzervativec), posléze text Dana Drápala (Proč jsem konzervativní). Obě vyznání jsou si velice blízká a jsou nesmírně blízká i mně. Na jeden rozdíl je však třeba upozornit.
Celý článek...
Neděle, 16 Říjen 2011 19:35
Přemysl Tišer
Přes dvě stě let vycházejí konzervativní myslitelé a politici z předpokladu, že v tradicích a předsudcích je uložena tisíciletá moudrost lidstva. Slovo předsudek znamená předběžný úsudek. Tedy nástroj, který nám pomáhá se rychle rozhodnout v situaci, kdy nemáme čas sami získávat a vyhodnocovat informace. Během času lidstvo nashromáždilo tolik znalostí a moudrosti, že je jedinec ani nemůže všechny obsáhnout jakkoliv hlubokým studiem. Nezbývá tedy, než se v mnoha případech spolehnout na zkušenosti předchozích generací: na tradici a předsudky.
Protože jedinec nedokáže obsáhnout veškeré znalosti o světě, nemůže plně pochopit existující (chcete-li, Bohem daný) řád vesmíru. Novátorské ideologie, radikální reformy půjdou s velkou pravděpodobností proti takovému řádu, což nemůže přinést nic dobrého.
Jestliže by žádný přirozený řád neexistoval, pak by vše v přírodě, a tedy i v lidské společnosti, bylo výsledkem chaosu, v němž se uplatní jen síla a touha po moci. V takovém případě nemají jakékoliv ideologie rovnosti a emancipace naprosto žádný smysl. V takovém bezcitném světě ale konzervativci žít nechtějí. Věří v existenci řádu, který člověka přesahuje, a respektují jej.
Pro opatrné reformy a pomalé změny mluví i další argument: nedokonalost člověka. Vše, co lidé vymyslí, obsahuje chyby. Vedou-li následky těchto chyb ke zhoršování stavu, pomalý proces se dá snadněji zastavit, zatímco rychlá reforma může napáchat značné škody. Opatrná reforma také snižuje napětí ve společnosti. Potlačuje nespokojenost těch, kdo by rychlou reformou naráz přišli o svá privilegia, postavení a vliv ve společnosti. Z druhé strany zabraňuje opojení mocí a jejího zneužití novou skupinou.
Smyslem konzervatismu je tedy konzervace: zachování všeho dobrého, odstraňování chyb a pozvolný vývoj k lepšímu. Mluvíme o tzv. společenské smlouvě mezi zemřelými, žijícími a dosud nenarozenými. Konzervativci přejímají od předchozích generací, dále rozvíjejí a předávají následujícím generacím to, co je hodnotné. Také inspiraci pro řešení aktuálních problémů hledají v minulosti, kde se lze poučit i z chyb. To však neznamená odmítání nového! Stereotyp je konzervativcům cizí. Změna má však sloužit k zachování a ochraně společnosti.
Konzervativci při reformách odmítají záměnu přirozených práv člověka za pouhou žádostivost. Odmítají legislativní zavádění „přirozených práv“, která opomíjí schopnost naplnit dané právo - a také povinnost s právem spojenou. Už si nevzpomínám, kdo je autorem trefných příkladů: má-li mít muž právo se oženit, musí mít nějaká žena povinnost si jej vzít, má-li mít zaměstnanec právo na placenou dovolenou, musí mít někdo povinnost mu ji platit. Pokud je v zákoně obsaženo pouhé přání, pak bude mít řada lidí pocit, že jim někdo brání dosáhnout toho, co je jejich právem. To vede k nevraživosti ve společnosti.
Myšlenka národa je pro konzervativce vyjádřením kontinuity v čase a prostoru. Národ je zřízením ztvárněným okolnostmi, dobou a společenskými zvyky v dlouhém období. Konzervativci nejsou kolektivisté. Příčí se jim monotónnost, mají rádi rozmanitost a individualitu. Vědí, že lidé si nejsou od přírody rovni. Duševně, tělesně, svou energií, schopnostmi, materiální situací… A vědí, že rovnostářský národ skončí opět v nerovnosti: v otroctví pod vládou hrstky vyvolených.
Někdo tvrdí, že je tolik konzervatismů, kolik je konzervativců. Přesto je konzervativcům něco společné: vzhlížejí k antickým vzdělancům, jako byli Platón, Aristoteles nebo Cicero, sdílejí úctu ke křesťanství, a to i tehdy, jsou-li nevěřící. Je to totiž právě křesťanská civilisace, která klade důraz na svobodu a důstojnost jednotlivce.
Autor je spoluzakladatelem Demokratického institutu a členem TOP 09
Neděle, 10 Duben 2011 18:00
Jan Kubalčík
Celý článek...
Středa, 09 Březen 2011 17:47
Jiří Fuchs
Lidé, kteří nejsou zaslepeni pseudomorálkou politické korektnosti, si stále častěji kladou nad fenoménem islamizace Evropy kacířskou otázku: Není ideologie multikulturalismu nástrojem sebevraždy Západu? Lidem, kteří nejsou zaslepeni mýtem postmoderního relativismu, to však bylo jasné už při jejím vzniku. Praktická destruktivní síla multikulturalismu je jen vnějším výrazem teoretické autodestruktivity relativismu, z něhož ideologie multikulti vzešla.
Celý článek...
Středa, 09 Březen 2011 17:33
Svatopluk Kalužík
Také je tak „rádi“ posloucháte, ty zatvrzelé „souhy“ v čele se svým momentálním načalnikem, jak mají samá ale? „Ale vzpomeňte si, budoval se socialismus, pracovalo se lépe, kradlo se méně, to nebývalo, ono nebývalo, dobře bývalo.“ A co k tomu mají prostoru v „naší“ (spíše tedy stále jejich) veřejnoprávní televizi. Každá pochvala totáče se jim hodí a čechrá jim peříčka.
Ale přímo titulek? No, jsem přesvědčen, že i tací skalní komanči by se našli, kteří si to mezi sebou říkají, veřejně už ale na to nervy nemají. Že by to byla drzost od ČT, kdyby až něco takového? No asi ano, to musíme „souzi“ citlivě, že?
Tak že by zkusili nějakou jinou dekádu? Nejenže jsem dnes – v pondělí 24. ledna – zaslechl větu, údajně nějaké výtvarnice či co, obsahující „zlatá osmdesátá ve výtvarném umění“. Dokonce však, coby divák veřejnoprávní televize, musím již celý rok poslouchat v upoutávce ČT, že a jak jsme prožívali „zlatá šedesátá“...
Zcela objektivně musím uznat, že pro soudruhy, včetně soudruha Janečka, to možná zlatá léta byla. Pokud si to říkají mezi sebou, budiž, já se jim do života a názorů nevnucuji. V tomto uznávám ono „nejsme jako oni“. Dokonce soudím, že když si soudruh Janeček koupí Z1 (právě končí, tak by mohl pokračovat), nebo si pořídí jinou stanici, ať si tam čechrají peříčka jak chtějí, pokud nebudou tak drzí, aby byli přímo v rozporu se zákony. Pro soudného člověka úplně stačí, když jsou v rozporu s pravdou a s logikou. Jenže na veřejnoprávním kanálu!
Na téma „veřejnoprávní“ televize škoda slov. Takže aspoň k té pravdě a logice. V příměru k číselné ose (snad si většina pamatuje ze školy) např. -8 je menší, dalo by se říci „zápornější“, než -3. Stále však jsme v záporných číslech.
Obdobně skutečně padesátá léta byla mnohem horší, než šedesátá. Ale že by šedesátá byla zlatá? No to ani omylem. Že v roce 1961 o jednom komunistickém masovém vrahovi museli soudruzi s těžkým srdcem a pětiletém zpoždění po soudruzích z VKS(b) prohlásit, že už není báťuška a zbourali mu sousoší a jeho partajgenose vystěhovali z mausolea ještě neznamená, že to byla zlatá léta. A aby si náhodou, zejména studentská mládež (a jiné buržoazní živly) nemyslela, že když báťuška dobáťuškoval, bude nějak volněji, při první příležitosti své tesáky opět vycenili a majáles v Praze a beánie v Brně v roce 1962 pevnou rukou rozehnali a stovky studentů z vysokých škol vyloučili. I mezi později známými herci by se jich, coby studentů AMU, pěkných pár našlo. A moc se s tím nepárali: nejenže vyloučili účastníky, dokonce stačilo, že spolužák (a tehdy věřící soudruh) označil vylučování za nesprávné a šupky šupky, už byl vyloučen taky.
Že by „obrozenečtí souzi“ – muži pražského jara – počítali s nějak výraznými změnami co se svobod a práv nesoudruhů týká, no to taky ani omylem, a to ani nemluvím o kovaných soudruzích, kteří pořádek vší silou drželi a po báťuškovi se jim náležitě stýskalo. Že se o to ovšem proti jejich přání nemalá část národa pokusila, to soudruh Biľak správně ve svém poučení odhalil. Normalizace, soudy a vyhazování ze škol a z práce začala také už v roce 1969, čili rovněž již v šedesátých.
Takže je to vlastně složité a „relativní“, jak říkali pánové Werich a Horníček ve své slavné forbíně. Pro většinu národa byla šedesátá skutečně méně špatná, než padesátá nebo sedmdesátá. Pro soudruhy by se našla jiná zlatá dekáda – např. právě ta padesátá: zlaté časy ne???
No ale ostatně, vždyť nakonec každá doba, ve které jsme vládli, byla tak nějak lepší, než dnes, tak budeme chválit aspoň ta šedesátá, že soudruzi …
Středa, 09 Březen 2011 17:32
Petr Plaňanský
Před deseti roky mě mnozí považovali za podivína jenom proto, že jsem si dovolil veřejně se vyjádřit proti sčítání lidu. Domníval jsem se, že se s tímto nestydatým skutkem v životě již nesetkám. Mýlil jsem se, je to opět zde…
Celý článek...
Středa, 09 Březen 2011 17:29
Josef Mlejnek
Jen co po podzimních volbách Senát zoranžověl, přišla na přetřes opět přímá volba prezidenta. Vládní koalice ji slíbila voličům, leč po senátních volbách je již naprosto jasné, že se na jejím případném zavedení bude muset domluvit se sociální demokracií. Co od toho čekat? Nic veselého, tedy pokud někdo není brutální cynik.
Celý článek...
Středa, 09 Březen 2011 17:02
Martin Rejman
Počátkem února si demokratický svět připomínal 100. výročí narození amerického presidenta Ronalda Reagana, jednoho z nejvýznamnějších politiků 20. století a obhájců svobody a demokracie.
Celý článek...
|
|