KONZERVATIVNÍ LISTY

Skutečný příběh o cestě člověka, nazývaného Nixonův „zlý muž“, který putoval do vězení, na svobodu, zpátky do vězení (a zpátky Bílého domu) – ještě kolem sebe zformoval celé hnutí.

V sobotu 21. dubna 2012 zemřel ve věku 80 let Chuck Colson, bývalý poradce amerického prezidenta Nixona. Letos poprvé po 34 letech se nemohl kvůli své hospitalizaci účastnit Velikonoční bohoslužby mezi vězni. Životní příběh Charlese W. Colsona (1931 – 2012), zvaného „Chuck“, je v moderních dobách jedním z nejúžasnějších a veřejně nejznámějších příkladů proměňující moci Božího ducha.

„Teolog Michael Novak jednou prohlásil, že 11. září 2001 bylo začátkem konce nadvlády postmoderního myšlení. Lidé si začínají uvědomovat, že postmoderní předpoklady jednoduše nefungují. A jaké jsou ty předpoklady? Postmodernisté tvrdí, svět nemá žádný velký společný „metapříběh“, který by dával smysl realitě. Vzhledem k tomu, že nic takového jako pravda neexistuje, všechny principy jsou jen otázkou osobní preference. Jak vysvětluje profesor Ed Veith, postmodernismus tvrdí, že vše, co můžete udělat, je zkusit vnutit své vlastní preference ostatním dřív, než oni vnutí nám ty své.

Lidé jsou ve všech dobách v podstatě stejní. Jisté změny však lze pozorovat. Sociologové píší, že na rozdíl od dřívějších časů, kdy smysl a cíl existence člověka ležel kdesi vně či mimo člověka, leží dnes uvnitř. Bývalo celkem samozřejmé, že člověk dělal mnoho věcí, pokud ne všechny, ku prospěchu druhých, společnosti či pokojného prostředí, ve kterém žil. Nebo dělal něco prostě jen proto, že věděl, že je to dobrá věc – a dělal to bez ohledu na to, že ho to bude stát nějaké sebezapření či odříkání.

Kdysi jsem četl přednášku, kterou pronesl bývalý prezident Václav Havel v roce 1990 v Oslu. Havel hovořil tehdy o smíchu, potažmo humoru v kontextu nenávisti. „Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale je se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie.“

„Je tady volno, jo?“ řekl a nevyčkav mé odpovědi, přisedl si. „Jo, pivo,“ řekl číšníkovi a převzal půllitr. „Tak co?“ obrátil se na mě.

„Dobrý den,“ řekl jsem. A protože je jasné, že můj spolustolovník chce nějak otevřít besedu, i když nemám zrovna velkou chuť k rozhovoru, dodávám: „Ta zima pořád nechce skončit, že?“ Pár slov nějak prohodit můžeme. Jsme lidi.

„Zima je zlá, ale horší je dnešní vláda! Měli bysme je všecky vypráskat!“

Cože? Tohle je snad světový rekordman v oboru rychlost výstavby oslího můstku! Asini pontifex maximus!

„Nemám moc chuť bavit se teď o vládě...“ říkám.

„Řeknu vám, zlatý komunisti!“

Zvedl se ve mně adrenalin.

Hledám rovnováhu. „Jo, myslíte, že za nás bylo líp?“ lžu.

Podívá se na mě překvapeně.

„Já byl taky u nich,“ říká pak, „ale jen čtyři roky. Hned po válce, to byla taková doba, pak mě vylili, jako že jsem syn kapitalisty. Ale jakej kapitalista? Táta měl pětadvacet zaměstnanců a za odboj dostal Československý válečný kříž. Tak co! Ani studovat jsem nemoh...“ Mávl rukou.

Ale vrátil se k tématu: „Ovšem takovej bordel, jakej je teď, takovej nebyl ani za komunistů. Tys dělal co?“ začal mi tykat.

„Obchodní náměstek,“ lžu. „Ale teď už jsem v důchodu,“ lžu dál. „To tys nikdy ani nevydělal, jakej já mám důchod!“ – rozvíjím své lhaní a cítím, jak právě to adrenalinu v mých žilách dělá dobře...

„Ve velkým podniku?“ ptá se můj spolubesedník se zájmem, „tady?“ Nemá ani stín pochybnosti o tom, co mu říkám: zřejmě vypadám skutečně jako typický obchodní náměstek.

„Ve velkým podniku,“ odpovídám. „Ale ne tady, v severních Čechách,“ dodávám pro jistotu.

To ho přece jen znejistilo. Zdá se mi, že by se rád zeptal na výši mého důchodu, ale to si netroufá. Upije piva, odfrkne si a vrací se ke svému tématu.

„Tak jak se krade teď, tak se za komunistů nekradlo.“

„Jo? Myslíš?“ posmívám se mu, moje nová role mi to umožňuje. „Já jsem si nakrad na barák, na rekreační dům a na meďoura. V čem jezdíš ty?“

„Obyčejnejm lidem se tenkrát žilo líp,“ říká s vytrvalostí.

„Jo! Pokud někomu stačil byt v paneláku, ojetá škodovka, za pár let už prorezlá, a dřevěná bouda u přehrady a vrchol: moře v Jugošce, tak jednou za deset let, tak se mu žilo docela dobře,“ směju se, „ale já jsem chtěl něco víc.“ Adrenalin mi pomáhá, smích zní přirozeně.

Jenom se mračí.

„Neměli západní devizy, a kdo uměl tenkrát vydělat západní měnu, byl king. Já měl rád Francii – a byl jsem tam každej rok. To byly časy! Nikdy jsem nic neplatil! Něco jsme tam vyváželi, takže obchodní jednání, pak ňáký památky, pár dní u moře a Paříž, hlavně Paříž, kabarety a tak, však víš. Pak jsem ovšem musel napsat hlášení a něco na někoho prásknout, jak se tam choval, ale ti blbečci z paneláků, ti mi mohli jen závidět...“

Vidím, jak mému spolubesedníkovi nabíhají žíly na čele. Tak už má taky v žilách adrenalin.

„A na takový hajzly, jak seš ty, my tenkrát dřeli!“ křičí. „A po hokně ještě na schůzi a poslouchat ty kecy. A Akce zet, chodit na brigádu a makat jim tam zadarmo a furt, že mám málo odpracovanejch brigádnickejch hodin!“

Jenom se směju. Hlasitě.

Muž naproti mně vstává a obchází stůl, aby si to se mnou vyargumentoval ručně.

„No tak, Mirdo, no tak,“ číšník je okamžitě u něj. „Promiňte, pane,“ říká mi, „von má dneska svátek, je Miroslava, tak je už vod rána vožralej.“

„Chachacha,“ směje se chlap u vedlejšího stolu, „ten má furt svátek!“

„Ty drž hubu, ty hajzle jeden komunistickej,“ křičí na něho Miroslav a ohání se půllitrem.

Zvedám se rychle, platím a odcházím. To ať si místní vyřídí mezi sebou.

Venku naberu vzduch. Je sice sice chladno, ale už je zřetelně cítit jaro.

Převzato se svolením redakce ze serveru Skleněný kostel, www.sklenenykostel.cz

Říkáme v církvi (a ostatně i mimo ni) velké množství věcí, aniž bychom mysleli na to, co říkáme. Například říkáme ve vyznání víry „věřím v hříchů odpuštění“. Sám jsem to říkal po několik let, než jsem se zeptal, proč to ve vyznání vůbec je. Na první pohled se zdá, jako by ani nemělo smysl takovou otázku pokládat. „Je-li někdo křesťanem,“ domníval jsem se, „samozřejmě věří v odpuštění hříchů. Nemusí se o tom mluvit.“ Ale lidé, kteří vyznání víry sestavovali, měli očividně za to, že tuto část naší víry si musíme připomínat, kdykoli přijdeme do kostela. A začal jsem si uvědomovat, že pokud jde o mě, měli pravdu. Věřit v odpuštění hříchů není ani zdaleka tak snadné, jak jsem si myslel. Skutečná víra v ně je něčím, co se velmi snadno vytratí, pokud jí nevěnujeme stálou pozornost.

Věříme, že Bůh nám odpouští naše hříchy; ale také, že to neudělá, pokud my neodpustíme lidem, kteří se provinili proti nám. Není pochyb o druhé části tohoto výroku. Je součástí modlitby Páně; je to důrazný výrok našeho Pána. Jestliže neodpustíte, nebude vám odpuštěno. Žádná část jeho učení není jasnější; a nejsou zde žádné výjimky. Neříká, že máme odpouštět hříchy druhých lidí, pokud nejsou příliš urážlivé, pokud existují polehčující okolnosti nebo něco v podobném smyslu. Máme odpouštět všechny hříchy, jakkoli zlomyslné, jakkoli nízké, jakkoli často opakované. Jestliže to neděláme, nebude nám odpuštěn žádný z našich vlastních.

Dále se mi zdá, že jsme často na omylu, pokud jde o odpuštění našich hříchů i o odpuštění, které, jak je nám řečeno, máme udílet jiným lidem, kteří zhřešili.

Zabývejme se nejprve Božím odpuštěním. Zjišťuji, že když se domnívám, že prosím Boha o odpuštění, ve skutečnosti jej žádám (pokud si sám na sebe nedám velký pozor) o něco docela jiného. Neprosím jej o odpuštění, ale o prominutí. Mezi odpuštěním a prominutím je však propastný rozdíl. Odpuštění říká „Ano, udělal jsi tuto špatnost, přijímám tvou omluvu, nikdy ti to nebudu připomínat a všechno mezi námi dvěma bude stejné jako dřív.“ Ale prominutí říká: „Chápu, že jsi nemohl jednat jinak nebo jsi to tak nemyslel, vlastně ses žádné viny nedopustil.“ Pokud se někdo nedopustil viny, pak není co odpouštět. V tomto smyslu jsou odpuštění a prominutí téměř protiklady. Samozřejmě v tuctech případů, ať mezi člověkem a Bohem nebo mezi dvěma lidmi, může být směs obojího. U části z toho, co zpočátku vypadalo jako hříchy, se později ukáže, že za to nikdo nemohl, a je to prominuto; zbytek, který zůstává, je odpuštěn. Kdybyste měli dokonalou omluvu, nepotřebovali byste odpuštění; kdyby všechno vaše jednání potřebovalo odpuštění, pak by pro ně nebyla žádná omluva. Ale potíž spočívá v tom, že když „prosíme Boha o odpuštění“, ve skutečnosti jej žádáme, aby přijal naše omluvy. K této chybě nás vede skutečnost, že obvykle existuje jakýsi díl omluvy, nějaké „polehčující okolnosti“. Jsme tak zaujati tím, že je ukazujeme Bohu (a také sami sobě), že jsme schopni zapomenout na to, co je skutečně důležité; totiž na ten zbytek, na ten kousek, který omluva nepokrývá, kousek, který je neomluvitelný, ale díky Bohu nikoliv neodpustitelný. A pokud na to zapomeneme, můžeme odejít v domnění, že jsme činili pokání a bylo nám odpuštěno, zatímco ve skutečnosti se stalo jen to, že jsme sami sebe uspokojili svými vlastními omluvami. Mohou to být velmi špatné omluvy; všichni dokážeme sami sebe velmi snadno uspokojit.

Proti tomuto nebezpečí existují dva prostředky. Tím jedním je pamatovat, že Bůh zná všechny naše omluvy mnohem lépe než my sami. Pokud existují skutečné „polehčující okolnosti“, není tu nebezpečí, že by je přehlížel. Často jistě zná mnohé omluvy, na které jsme nikdy nepomysleli, a proto pokorné duše budou po smrti příjemně překvapeny, když zjistí, že v určitých případech hřešily mnohem méně, než se domnívaly. On se o všechno spravedlivé promíjení postará. Co mu musíme přinést, je ten neodpustitelný zbytek, hřích. Jenom ztrácíme čas, když donekonečna mluvíme o všech těch částech, které (jak se domníváme) mohou být omluveny. Když jdete k doktorovi, ukazujete mu tu část těla, která je nemocná – řekněme, zlomenou paži. Bylo by jen ztrátou času neustále mu vysvětlovat, že vaše nohy, oči a krk jsou v pořádku. Můžete se mýlit, když si to myslíte; a každopádně, pokud jsou opravdu v pořádku, doktor to pozná.

Druhým prostředkem je opravdově a skutečně věřit v odpuštění hříchů. Naše úzkostlivé hledání omluv pochází z velké části z toho, že v ně ve skutečnosti nevěříme; že si myslíme, že Bůh nás nepřijme opět k sobě, pokud nebude ujištěn, že něco hovoří v náš prospěch. Ale to by vůbec nebylo odpuštění. Skutečné odpuštění znamená pohlédnout pevně na hřích, na ten hřích, který zůstává bez omluvy, potom, co byly vzaty v úvahu veškeré ohledy, a spatřit jej v celé jeho hrůze, špíně, podlosti a zlomyslnosti, a přesto být plně usmířen s člověkem, který se jej dopustil. Toto a jen toto je odpuštění; a to můžeme kdykoli dostat od Boha, jestliže o to žádáme.

Pokud jde o otázku našeho odpuštění druhým lidem, je to zčásti stejné a zčásti odlišné. Je to stejné, protože ani zde odpuštění neznamená prominutí. Zdá se, že mnozí lidé si myslí, že je to totéž. Domnívají se, že když je žádáte, aby odpustili někomu, kdo je podvedl nebo týral, chcete předstírat, že ve skutečnosti nebylo žádného podvodu nebo týrání. Ale kdyby tomu tak bylo, nebylo by co odpouštět. Opakují stále znovu: „Ale říkám vám, ten člověk porušil nejposvátnější slib.“ Přesně tak: a právě to musíte odpustit. (To neznamená, že musíte nutně věřit jeho dalšímu slibu. Znamená to, že se musíte všemožně snažit vymýtit ze svého srdce každou stopu nelibosti – každé přání jej pokořit, zranit nebo se mu pomstít.) Rozdíl mezi touto situací a tou, kdy sami žádáte Boha o odpuštění, je následující: Ve své vlastní věci přijímáme omluvy příliš snadno, ve věci druhých lidí je nepřijímáme dostatečně snadno. Pokud jde o mé vlastní hříchy, je velmi pravděpodobné (i když ne jisté), že mé omluvy nejsou ve skutečnosti tak platné, jak si myslím; pokud jde o hříchy jiných lidí proti mně, je velmi pravděpodobné (ačkoliv ne jisté), že jejich polehčující okolnosti jsou pádnější, než si myslím. Musíme tedy začít dávat bedlivý pozor na všechno, co může ukázat, že vina druhého člověka není ve skutečnosti tak velká, jak jsme se domnívali. Ale dokonce i tehdy, když veškerá vina spočívá na něm, mu musíme odpustit; a i kdyby snad devadesát devět procent jeho zdánlivé viny mohlo být vysvětleno opravdu dobrými omluvami, problém odpuštění začíná tím jedním procentem, které zbývá. Prominout to, pro co existují opravdu dobré omluvy, není křesťanská láska; je to jen poctivost. Být křesťanem znamená odpouštět neomluvitelné, protože Bůh i nám odpustil neomluvitelné věci.

Je to těžké. Možná není tak těžké odpustit jediné veliké bezpráví. Ale odpustit neustálé provokace všedního života – neustále odpouštět panovačné tchýni, tyranskému manželovi, hašteřivé manželce, sobecké dceři, synovi, který vám vytrvale lže do očí – jak je to možné? Jen tak, domnívám se, že si uvědomíme, kde je naše místo, že vezmeme vážně slova, která každý večer opakujeme v modlitbě: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Odpuštění je nám nabízeno bez jakýchkoli dalších podmínek. Odmítnout je znamená odmítnout pro sebe Boží milost. Není tu žádný náznak výjimky a Bůh myslí svá slova vážně.

C. S. Lewis (1898 – 1963), britský profesor literatury a spisovatel. Esej z roku 1947, česky publikován v překladu Tomáše Adámka ve sbírce Sloni a kapradí, Návrat domů, Praha 2000

Mám moc ráda ve vázách květiny. Nemusí to být vždycky přímo květiny, stačí mi i větve, větvičky, trávy, ano i plevel. Od jara do podzimu je mi hej, máme totiž u domu malou zahrádku a tam se vždycky najde něco, co bych mohla utrhnout do vázy. Rovněž z procházek do přírody si přinesu téměř pokaždé nějakou maličkost. Ale v zimě a zvlášť začátkem jara si kytky kupuju.

Vyrůstal jsem v rodině, kde mně od útlého věku vštěpovali následující ekonomické pravidlo: „Pokud po něčem toužíš, musíš čekat, dokud si na to nevyděláš.“. Prý je to učil sám Baťa, u kterého se jeden z mých dědů vyučil a který u nás spolu s Masarykem patřili k postavám téměř posvátným. Jinými slovy mi bylo říkáno: „Užívej si, až na to budeš mít. Žít na dluh je bláznovství a důvod mnohého neštěstí.“ Poté následovalo pár rodinných historek,  jak se tímto pravidlem řídili moji dědové – živnostníci a jak ve chvíli, když si konečně našetřili, jim byl majetek komunisty zabaven. Jeden můj děd k tomu dodával slavná Jobova slova: „Bůh dal, Bůh vzal. Jméno Boží budiž pochváleno“.

Dubnové a květnové číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ přineslo dvě vyznání konzervativců. Nejprve text Jana Kubalčíka (Já, konzervativec), posléze text Dana Drápala (Proč jsem konzervativní). Obě vyznání jsou si velice blízká a jsou nesmírně blízká i mně. Na jeden rozdíl je však třeba upozornit.

Přes dvě stě let vycházejí konzervativní myslitelé a politici z předpokladu, že v tradicích a předsudcích je uložena tisíciletá moudrost lidstva. Slovo předsudek znamená předběžný úsudek. Tedy nástroj, který nám pomáhá se rychle rozhodnout v situaci, kdy nemáme čas sami získávat a vyhodnocovat informace. Během času lidstvo nashromáždilo tolik znalostí a moudrosti, že je jedinec ani nemůže všechny obsáhnout jakkoliv hlubokým studiem. Nezbývá tedy, než se v mnoha případech spolehnout na zkušenosti předchozích generací: na tradici a předsudky.

Protože jedinec nedokáže obsáhnout veškeré znalosti o světě, nemůže plně pochopit existující (chcete-li, Bohem daný) řád vesmíru. Novátorské ideologie, radikální reformy půjdou s velkou pravděpodobností proti takovému řádu, což nemůže přinést nic dobrého.

Jestliže by žádný přirozený řád neexistoval, pak by vše v přírodě, a tedy i v lidské společnosti, bylo výsledkem chaosu, v němž se uplatní jen síla a touha po moci. V takovém případě nemají jakékoliv ideologie rovnosti a emancipace naprosto žádný smysl. V takovém bezcitném světě ale konzervativci žít nechtějí. Věří v existenci řádu, který člověka přesahuje, a respektují jej.

Pro opatrné reformy a pomalé změny mluví i další argument: nedokonalost člověka. Vše, co lidé vymyslí, obsahuje chyby. Vedou-li následky těchto chyb ke zhoršování stavu, pomalý proces se dá snadněji zastavit, zatímco rychlá reforma může napáchat značné škody. Opatrná reforma také snižuje napětí ve společnosti. Potlačuje nespokojenost těch, kdo by rychlou reformou naráz přišli o svá privilegia, postavení a vliv ve společnosti. Z druhé strany zabraňuje opojení mocí a jejího zneužití novou skupinou.

Smyslem konzervatismu je tedy konzervace: zachování všeho dobrého, odstraňování chyb a pozvolný vývoj k lepšímu. Mluvíme o tzv. společenské smlouvě mezi zemřelými, žijícími a dosud nenarozenými. Konzervativci přejímají od předchozích generací, dále rozvíjejí a předávají následujícím generacím to, co je hodnotné. Také inspiraci pro řešení aktuálních problémů hledají v minulosti, kde se lze poučit i z chyb. To však neznamená odmítání nového! Stereotyp je konzervativcům cizí. Změna má však sloužit k zachování a ochraně společnosti.

Konzervativci při reformách odmítají záměnu přirozených práv člověka za pouhou žádostivost. Odmítají legislativní zavádění „přirozených práv“, která opomíjí schopnost naplnit dané právo - a také povinnost s právem spojenou. Už si nevzpomínám, kdo je autorem trefných příkladů: má-li mít muž právo se oženit, musí mít nějaká žena povinnost si jej vzít, má-li mít zaměstnanec právo na placenou dovolenou, musí mít někdo povinnost mu ji platit. Pokud je v zákoně obsaženo pouhé přání, pak bude mít řada lidí pocit, že jim někdo brání dosáhnout toho, co je jejich právem. To vede k nevraživosti ve společnosti.

Myšlenka národa je pro konzervativce vyjádřením kontinuity v čase a prostoru. Národ je zřízením ztvárněným okolnostmi, dobou a společenskými zvyky v dlouhém období. Konzervativci nejsou kolektivisté. Příčí se jim monotónnost, mají rádi rozmanitost a individualitu. Vědí, že lidé si nejsou od přírody rovni. Duševně, tělesně, svou energií, schopnostmi, materiální situací… A vědí, že rovnostářský národ skončí opět v nerovnosti: v otroctví pod vládou hrstky vyvolených.

Někdo tvrdí, že je tolik konzervatismů, kolik je konzervativců. Přesto je konzervativcům něco společné: vzhlížejí k antickým vzdělancům, jako byli Platón, Aristoteles nebo Cicero, sdílejí úctu ke křesťanství, a to i tehdy, jsou-li nevěřící. Je to totiž právě křesťanská civilisace, která klade důraz na svobodu a důstojnost jednotlivce.

Autor je spoluzakladatelem Demokratického institutu a členem TOP 09