KONZERVATIVNÍ LISTY

Můj konzervatismus .... Můj konzervatismus čerpá ze vždy a všude platného

Je hodnotový a universalistický. Jiný konzervatismus, který staví výhradně na místní tradici, je ve dvojích rozpacích. Jednak, aby byl konzistentní, musí vždy respektovat i tradice jiných (pokud je jejich ctitelé praktikují u sebe doma), byť by byly sebeodpornější (kanibalismus, ženská obřízka, upalování vdov,...). Druhou, neméně závažnou vadou je, že takový konzervatismus je nutně pouze pasivní a vede tedy výhradně „obranné boje“; je v pravém slova smyslu ryze reakční. Téměř nikdy nemůže sám nastolit otázku a vykolíkovat hřiště, na kterém se má hrát. To hodnotový universalistický konzervativec může, neboť zná směr, kterým je třeba se dát – směr, jehož následováním se přiblížíme k životu v souladu se zmíněnými vždy a všude platnými hodnotami. A co je tou nikoli jedinou, každopádně však nejvyšší politickou hodnotou? Je to svoboda a nejlepší podmínky pro její uchování a rozvoj jsou v režimu, kde vládne zákon a moc je umírněná. Ten zákon, který vládne, nemůže být libovolný – objektivně je tím lepší, čím více je v souladu s lidskou přirozeností. Ta je přitom daná, neměnná a i když je každý člověk neopakovatelný originál, to, co člověka činí člověkem, máme všichni naprosto identické – bez rozdílu ras, pohlaví, náboženství, orientací všeho druhu... Tato pravda je jedním z nejlepších příkladů vždy a všude platného. Z toho se neslevuje. Nikdy. To, co je v souladu s lidskou přirozeností, je objektivně mravné.

Můj konzervatismus je každodenní

Směr, jehož následováním se přiblížíme k životu v souladu se zmíněnými vždy a všude platnými hodnotami, není spojen s žádným vybájeným cílem, jako je např. „sociální rovnost“ či jiné „ráje na zemi“. Ten směr je dán kritériem, podle kterého bychom měli činit svá každodenní drobná rozhodnutí. Každý z nás se stále znovu rozhoduje mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem, mezi spravedlností a křivdou. Jsme nedokonalí a často selžeme – ale tu možnost být dobří máme. Vnitřně ji máme vždy a za každých okolností. Abychom však mohli páchat svá dobra i veřejně, k tomu je nezbytná politická svoboda – a právě v tom spočívá její cena: bez svobody není ctnosti, neboť dobrý skutek je dobrým jen tehdy, je-li vykonán zcela dobrovolně. Ledaskdo by například rád dal almužnu skutečně potřebným – ale nemůže, protože jej režim, v kterém žije, o všechno připraví.

Můj konzervatismus je praktický

Dokonalé může být a v mnoha případech také bývá nepřítelem lepšího. Na tomto nedokonalém světě s nedokonalými lidmi nebude nikdy žádný režim dokonalý. Podporu si však právě z praktických důvodů zaslouží i ti nedokonalí. Ve většině případů to bývá tak, že v konfliktu dvou je jeden přece jen odlišitelně odpornější a/nebo méně akutně nebezpečný. Čím je ten méně odpudivý při-jatelnější, tím vyšší může a měla by být jeho podpora proti tomu hnusnějšímu.

Hrátky na mravní rovnováhu (jako že v SSSR zavírají lidi do gulagů a v USA zase bijou černochy) je třeba vykázat do příslušných mezí. Proto s Pinochetem proti Allendemu, s Contras proti Sandinovcům, s alžírskou armádou proti islamistům, s bosňáky proti Miloševičovu režimu, s Talibanem proti Sovětům, s Gruzií proti Rusku. Jen tak si můžeme uchovat naději, že neskončíme ve spárech těch nejhorších.

Můj konzervatismus hledí do budoucna s nadějí

20. století bylo svědkem těch nejhorších zvěrstev, kterých je člověk schopen. Přesto nakonec vykvetly nové výhonky a civilisace byla uchována. Naděje se opírá o skutečnost, že i ti nejmenší a nejslabší mohou mnohé ovlivnit, zůstanou-li věrni pravdě. Pak i ten sebehorší zločin může být nakonec zvláštním způsobem, i proti vůli svých strůjců, postaven do služeb správné věci (což však nijak vinu zločinců nesnižuje). Lidé sami to nedokážou, ale jejich přitakání dobru je k tomu nutné. To, co se dnes jeví jako katastrofa, bude možná v budoucnu hodnoceno jako okamžik zlomu k lepšímu, jako něco, co motivovalo mnohé k rozhodnutí pro pravdu.

Naděje spočívá v naší vlastní věrnosti. Budeme-li jako hrdý Budžes a vytrváme, pak můžeme při každé hrůze říct spolu s mistrem Zenu: „Uvidíme“. Avšak žádný fatalismus prosím! Oprávněné přesvědčení, že úplně nakonec vše dobře dopadne, nás nijak nevyvazuje z povinnosti udělat vše, co je v našich silách, aby správná věc došla úspěchu.

Můj konzervatismus je západní

Je to totiž právě Západ, který vždy a všude platné hodnoty nahlédl nejlépe teoreticky a nejvíce se jim přiblížil ve své praxi. Dokázal to prostřednictvím antické filosofie a práva, židovského zjevení a jejich syntézou v křesťanství. Západ není dokonalý – to ani zdaleka, ale jsem na jeho straně, neboť nic ani vzdáleně přijatelného či dokonce lepšího není na obzoru. Navzdory tomu, že aktuálními trendy se rozhodně chlubit nemůžeme, přesto Západ zůstává (a ještě dlouho zůstane) tou nejlepší civilisací, která zde kdy byla - a proto si plně loyalitu zaslouží. Stačí porovnat úctu k lidskému životu nebo postavení žen na Západě a jinde. Aby se Západ polepšil je zejména na nás, konzervativcích. I proto, že v mnoha otázkách je nezbytné upustit od falešného pokroku, další krok nečinit neboť před námi je propast a vrátit se zpět. Typickým příkladem je přístup k nenarozeným.

Můj konzervatismus je patriotický

Ochraňovat a rozvíjet to dobré, co na Západě je, je největším úkolem nás konzervativců. Nikdo to za nás neudělá, protože už nezbyl nikdo jiný, kdo by k Západu potřebnou loyalitu pociťoval. Nedílnou součástí této loyality je úcta k tradicím. Mám v úctě (a snažím se dodržovat) tradice – počínaje těmi „ma-lými“, svými vlastními soukromými, přes ty skupinové (zejména setkání s přáteli) a národní, až po ty všeobecně západní (tradicemi v tom nejširším slova smyslu přitom rozumím i předsudky a tabu). Stejně jako ryzí tradicionalisté mám ty „velké“ tradice rád také proto, že jsou mi milé, že jsem jim uvykl a ve společenství, které je dodržuje, se mi prostě dobře žije – ale hlavním důvodem je, že tyto tradice vyjadřují nastřádanou zkušenost generací, díky jejichž úsilí Západ řadu vždy a všude platných pravd nahlédl. Každá taková západní tradice je jedním malým ukazatelem u cesty, na kterém je šifrovaně napsáno, jak a co bylo pro nás, kteří po té cestě jdeme znovu a znovu, odhaleno a co nám to může dát. Kdo tyto milníky míjí bez povšimnutí, činí tak zejména ke své vlastní škodě – ale také ke škodě svých dětí, neboť na cedule padá prach a když dlouho není nikdo, kdo by si je chtěl přečíst, nános může být tak velký, že už je nikdo nenajde – a když najde, tak nerozluští. Co když jsme ale právě na rozcestí a hrozí, že se vydáme špatným směrem? Na malých rozcestích přitom býváme prakticky denně.

Ti, kteří se aktivně snaží tyto ukazatele kácet, by se měli zejména naučit lépe číst a najít správný kód. Živá tradice je krví v těle společenství. Ničení tradic se podobá řezání žil. Lidé a místo, kde žijí, jsou spjati – stačí se projít po hřbitovech. Rozhodnutí pro tradici je tak zároveň přitakáním společenství i láskou ke sdílenému místu. Společenství přitom není tvořeno jen těmi, kteří zrovna žijí, ale svým odkazem se na něm podílejí předchozí generace a alespoň motivací „co jim po sobě zanecháme“ generace budoucí.

Můj konzervatismus je střízlivý

Lidé nejsou andělé a nikdy nebudou. Mohou být dobří, ale nemusí. Držet na uzdě lidské vášně a zloby lze pouze tehdy, pokud v první řadě uznáme, že jsou. Nesmíme před nimi zavírat oči v bláhové naději, že když tak učiníme, nejsme vidět. Proto každé uspořádání společných věcí musí vycházet z vědomí toho horšího, co v lidech je.

Moc musí být omezená a rozdělená. Jednotlivé složky moci se musí až žárlivě vzájemně střežit. Přílišné koncentraci moci je třeba klást veškeré možné překážky – jak v rámci jednotlivých mocenských úrovní, tak mezi těmito úrovněmi. Na úrovni státu má být moc rozdělena mezi známé tři složky a zároveň nemá mít stát ve své kompetenci nic, co lze zajistit na nižších úrovních (říká se to mu subsidiarita). Na tomto poli je vždy co zlepšovat a o moderním státu to platí mnohonásobně. V první řadě samozřejmě takové uspořádání brání tyranii, ale v neposlední řadě bývá levnější. Z druhé strany však nákladnost není a nesmí být primárním kritériem uspořádání. Příkladně nejexpanzivnější mocí vždy byla a je moc zákonodárná. Proto je moudré mít dvě komory parlamentu, byť je to dražší. Nicméně ani ideálně uspořádaný stát se nevyhne řadě potíží plynoucích z toho, že nedostatky lidí i v takovém systému přetrvávají. Pak je nezbytné odolat pokušení, aby to byl opět stát, kdo se pokusí člověka přeonačit. Zákon samozřejmě musí dopadat rázně na každého, kdo přestoupí určené hranice, ale probouzet v lidech to lepší, to je velkým úkolem občanské společnosti. Pro stát více než pro koho jiného platí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly – i stát je totiž vposledku reprezentován nedokonalými lidmi a každá taková sebelépe motivovaná snaha je provázena soustředěním moci. Tuto moc je pak tím obtížnější udržet v mezích, čím je cíl od nezastupitelných rolí státu vzdálenější. Jinými slovy: systém, který temné choutky lidí drží na uzdě a společenství, které každého jednoho člověka povzbuzuje k dobrému, to jsou dvě kola jednoho bicyklu. Nakonec se však pro dobro či zlo rozhoduje každý sám a člověk má svobodu rozhodnout se pro to lepší navzdory špatnému systému a prohnilé společnosti, i pro to špatné, přestože je systém nastaven skvěle a morální standard společenství je na vysoké úrovni.

Můj konzervatismus je soukromý

Nic na tomto světě nestojí za to, pokud by v důsledku měly být porušeny vztahy s těmi nejbližšími. Naopak každý, kdo má tu šťastnou zkušenost s pevným rodinným zázemím, ví, že vyrážet denně z bezpečného hradu do světa a vracet se zpět je největší radostí a vše člověku připadá snazší a hezčí. To nejlepší, co se může stát je, když tohle člověk zakusí v dětství. Rodina je také nejlepší továrnou na charakter. Na rozdíl od mínění propagátorů státních intervencí, rodina není sociálním problémem, kde muž týrá ženu a oni oba společně děti, ale naopak nejlepší prevencí těchto problémů – láskyplná rodina je nutnou součástí každého skutečného řešení. Je smutné, že je dnes třeba zdůrazňovat, že rodinou se míní muž, žena a děti (mají-li je). Každý odklon od tohoto ideálu je ve všech směrech statisticky horší. Zejména pro děti. Další vždy a všude platné, z kterého se neslevuje. Nikdy. Rodina si zaslouží nejvyšší ochranu, uznání a privilegované postavení. Rodinu je třeba bránit.

V první řadě ale musí každý začít u sebe – u své vlastní rodiny. Např. je nemožné důvěřovat veřejně činnému člověku, který se v soukromí chová hanebně k nejbližším, kteří jej milují. Jak se asi v důležité chvíli zachová k těm, kteří s ním nejsou svázáni rodinným poutem?

Můj konzervatismus miluje smích

Ne výsměch – smích. Žádný opravdu šťastný člověk, který navíc svoji radost dokáže projevit navenek, neublíží záměrně jiným lidem. Naopak chce svoji radost sdílet, aby ji rozmnožil. I když se člověku nepodaří udělat v daném dni žádný jiný dobrý skutek, udělal dost i tím, že někomu jinému řekl dobrý vtip.

Můj konzervatismus je přirozený život

Zatímco ideologie socialismu říká: my se o tebe postaráme, nemusíš se o sebe starat sám, ideologie liberalismu našeptává: nemusíš se starat o druhé, starej se jen sám o sebe. Socialismus korumpuje odpovědnost za sebe sama a liberalismus ústí v erozi společenství.

Na druhé straně člověk samozřejmě má být samostatný a zároveň spoluvytvářet společenství – obojí je nutné pro dlouhodobé udržení kulturního soužití lidí. Nic skutečně hodnotného není snadné a umírněnost patří k tomu nejtěžšímu. Byla to však právě znalost a uplatnění míry v kombinaci svobod každého jednoho člověka a omezení nutných pro udržení lidského společenství, co vytvořilo civilisaci.

Je to právě konzervatismus, který radí: postarej se o sebe a nezapomínej přitom na druhé. Následuj Desatero. Vždycky. Ora et labora.