Dubnové a květnové číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ přineslo dvě vyznání konzervativců. Nejprve text Jana Kubalčíka (Já, konzervativec), posléze text Dana Drápala (Proč jsem konzervativní). Obě vyznání jsou si velice blízká a jsou nesmírně blízká i mně. Na jeden rozdíl je však třeba upozornit.
Oba texty se zabývají tím, co musí konzervativec ze současné postmoderny odmítnout. Kubalčík, na rozdíl od Drápala, uvádí na jednom místě to, co považuje za zastřešující pro většinu těchto jevů. Píše „ideologie liberalismu našeptává: nemusíš se starat o druhé, starej se jen sám o sebe“. A dále: „liberalismus ústí v erozi společenství“.
Diskuse o pojmech je velmi obtížná pro různost významu, který jim dávají jednotliví účastníci. Soudím, že pojem liberalismu zaujímá mezi mnohovýznamnými pojmy v oblasti politologie bezpečně první místo. Příslušnost k libe-ralismu deklarují jak extrémní stoupenci štíhlého státu, tak také, alespoň v USA, stoupenci F. D. Roosevelta a jeho New Dealu, blízkého cílům evropských sociálních demokratů.
Vnitřní diferencovanost liberalismu má však více dimenzí. Jednou z nich je i vztah k existenci transcendentální pravdy. Tu část liberálů odmítá a považuje morální relativismus za jedinou záruku svobody. Jiným dělítkem je stupeň akceptace onoho „starej se jen sám o sebe“. A našli bychom i další, která se do této stručné poznámky nevejdou, protože jediným jejím cílem je upozornit na nejednoznačnost onoho pojmu. A tím pak i na to, že samo přitakání či naopak odmítnutí liberalismu nevypovídá o daném subjektu prakticky nic a že je naopak možné některá pojetí liberalismu přijmout a od jiných se třeba i velmi ostře distancovat.
Další problém s liberalismem vzniká, přejdeme-li od ideologie k politickému systému. Vycházím z Hayekova schématu, které se zakládá na dvou osách. Jedna představuje velikost sféry řízené státem a jejími koncovými body jsou liberalismus a totalitarismus, druhá reflektuje zdroj moci a jejími póly jsou demokracie a autoritativní systém. Jaký systém je vhodný pro konzervativní politiku? Vzhledem k plnému respektování individuálních svobod a vlády práva to musí být především systém liberální, který také nutně musí předcházet rozvoji demokracie; zkušenosti s tzv. neliberální demokracií, která ve skutečnosti demokracií není, jsou namnoze tragické. Nejlepším řešením pro konzervativce je pak liberální demokracie všude tam, kde jsou pro demokracii vytvořeny podmínky. Již proto, že symbióza autoritativní vlády s dokonalým stavem práv a svobod existuje spíše jen v teorii (i když např. Británie či Rakousko-Uhersko se v určitém období tomuto stavu značně blížily).
Soudím tedy, že konzervativci by měli považovat liberální demokracii za svůj optimální domovský politický systém, jehož svobod naplno využijí pro prosazování konzervativní politiky. Plně podpoří pozitivní liberální hodnoty, jimiž jsou především právní stát a co nejširší svobody, jež končí až tam, kde začínají právo a svoboda druhých resp. společnosti jako celku. Odmítnou využívání svobody k erozi společnosti.
Konzervativci budou usilovat o maximální odpovědnost jednotlivých občanů, aniž by se vyhýbali regulaci v roz-sahu nezbytném či účelném pro řešení té které problematiky. Razantně však odmítnou veškerý mravní relativismus typu „každý má svou pravdu“. Odmítnou socialistické a jiné levičácké tendence, ale také přehlížení problému chudoby a sociálního vyloučení. Odmítnou jakékoli ohledy ve vztahu ke korupci a jejím aktérům. Odmítnou vše, co škodí upevňování rodinných svazků včetně adopce dětí homosexuálními páry. Budou podporovat ctnost jakožto jednu z vrcholných hodnot veřejného i soukromého života. Získají-li podíl na vládní odpovědnosti, budou pečlivě zvažovat, co ze svých principů vtělí do právního řádu země a co ponechají jen ideovému působení, což může být pro zdomácnění jejich idejí účinnější. Souhrnně řečeno: nebudou se vymezovat proti liberalismu jakožto celku, nýbrž proti zlu, které je s ním spojeno. Liberalismus je otevřen dobrému i zlému. Nebránit se tomuto faktu, ale intenzívně bojovat za to dobré, to je ono spojení majestátu pravdy a majestátu svobody, o němž kdysi psal Pavel Bratinka.
Porovná-li někdo tuto poznámku s Kubalčíkovým článkem, dojde patrně ke správnému závěru, že veškerý rozdíl spočívá v terminologii a v žádném případě se netýká obsahu konservativní politiky. Přesto jsem považoval za nutné tuto poznámku napsat. Paušální odmítnutí liberalismu se totiž dá velmi snadno proti konzervativcům zneužít. Podsunout jim směřování k teokra-tickému státu nebo do sousedství pana Vandase a jiných podobných. Vyložme tedy co nejdříve podrobně, co nás s liberály či s jejich částí spojuje a co nás rozděluje.
Jan Friedlaender (*1933) je statistik. Je členem Konzervativní strany, Demokratického klubu a Evropského hnutí.
