Obsah

Co je americký konzervatismus. Ale jen ze 40 procent

Roman Míčka ve své knize primárně pojednává o názorech a myšlení dvou amerických katolických konzervativců, Michaela Novaka a Patricka Buchanana, sekundárně o americkém katolicismu a konzervatismu.

Autor popisuje životopisy i ideový vývoj Novaka a Buchanana, jejich názory na demokracii a Ameriku, na ekonomiku a roli státu v ní, na jeho politiku sociální i zahraniční, na morálně-kulturní a náboženské otázky, jakož i na spory neokonzervatismu a paleokonzervatismu v rámci americké konzervativní pravice. Michael Novak a Pat Buchanan představují dvě krajní osobnosti v rámci amerického konzervatismu; zřejmě proto si je autor k pojednání o jejich názorech vybral. Čtenář, který by je považoval za representativní pro celý americký konzervatismus, by se však mýlil; to Míčka sice nečiní, ale jejich prezentace coby páru může vést nic netušícího čtenáře, který jinak americký konzervatismus nezná, si to myslet. Novak reprezentuje pozici neokonzervativní a Buchanan paleokonzervativní.

Neokonzervativci a paleokonzervativci

Neokonzervativci byli původně levicoví liberálové, kteří se na konci 60. let distancovali od morálně-kulturních či zahraničně-politických postojů radikální Nové levice té doby a v průběhu dekády let 70. se začali postupně posouvat doprava, což byl posun, který byl u většiny z nich kolem toku 1980 ukončen. Někteří zdůrazňovali, že oni se ani tak doprava neposunuli, jako spíše levice (a pod jejím vlivem i Demokratická strana) se posunula příliš doleva; jiní připustili, že mnohé své původní postoje přehodnotili a stali se konzervativci. A tvrdili, že už nejsou žádní „neo“, leč regulérní konzervativci.

Druhý význam slova „neokonzervativci“ pochází z přelomu minulého a tohoto století, a týkal se názoru na aktivní, internacionalistickou zahraniční politiku, která má hájit nejen zájmy Ameriky, ale napomáhat i demokracii ve světě. Neokonzervativci v tomto druhém významu se částečně překrývali s neokonzervativci ve významu prvním, částečně ne (někteří z nich byli mladí a tudíž nikdy nebyli předtím na levici, jiní starší a původní neokonzervativci, např. Irving Kristol či Jeane Kirkpatricková, byli vůči šíření demokracie skeptičtí).
Paleokonzervativci jsou tou menší částí původních konzervativců, kteří se v druhé polovině 80. a na začátku 90. let 20. století začali domnívat, že neokonzervativci mají na americké pravici až příliš mnoho prostoru a hrají příliš velkou roli a proto se začali proti nim vymezovat. Začali více zdůrazňovat nacionalismus, etnický partikularismus, obchodní protekcionismus a v zahraniční politice izolacionismus či minimálně non-intervencionismus.

Odlišné postoje

V tomto smyslu má Míčka pravdu, když jako příklad těch prvních uvádí Novaka a jako příklad těch druhých Buchanana. Nutné je však nespustit ze zřetele – což Míčka dosti nezdůrazňuje a tudíž v jeho knize ten fakt zapadá – že oba nejsou reprezentativními představiteli konzervatismu celého a ani jeho hlavního proudu. Každý z nich se dokonce jedním svým názorem ocitá mimo konzervatismus: Novak přesvědčením, že demokracie je vhodná pro každou zemi či společnost na světě a to už dnes. To je velice nekonzervativní názor, který v dějinách žádný konzervativec nezastával. A Buchanan svým populismem v zájmu jedné etno-nacionalistické skupiny (křesťanských bělochů) a požadováním státních preferencí pro ni. Přitom etnický nacionalismus, stejně jako radikální populismus, jsou velice anti-konzervativní; konzervatismus je o morálce a kultuře, nikoli o rase či etniku; je o standardech, ctnostech a výtečnosti, nikoli o nejnižším společném jmenovateli.

Novak se od hlavního proudu konzervatismu liší svou vírou v demokracii na celém světě, Buchanan dokonce postoji dvěma: ekonomickým protekcionismem a izolacionismem. Mám-li to odhadnout, Buchanan a paleokonzervativci reprezentují asi 10% americké pravice, Novak a neokonzervativci asi 30%. O nich, nikoli o zbylých 60%, je Míčkova kniha. Což je v pořádku, to nekritizuji, jen pro úplnost uvádím; autor má právo si téma své knihy určit sám.

Americký politický katolicismus

Míčka pojednává o názorech Novaka a Buchanana podrobně a až skrupulózně přesně a v tomto ohledu mu nemám co vytknout. Tato vědecká detailnost je však částečně na úkor čtivosti knihy.

Kdyby nebylo jejich posledních pár stránek, mohl bych jí vyčíst jen relativní triviality. Jako např. to, že významný konzervativní tradicionalistický myslitel Russell Kirk je opakovaně pravopisně chybně uváděn coby Russel Kirk, nebo že Nixon je označen za konzervativního politika, kterým nikdy nebyl (byl to republikán, nikoli však konzervativec), nebo samotný pojem americký politický katolicismus (za jehož představitele Míčka Novaka i Buchanana považuje). Nic takového dnes už neexistuje; kdysi – např. v 40.-50. letech 20. století - americký politický katolicismus existoval, a byl charakterizován tím, že podporoval New Deal prezidenta Roosevelta, byl loajální vůči Demokratické straně a byl silně a solidně antikomunistický. To vše se v druhé polovině 60. let rozpadlo. Dnes, když víte, že někdo je americkým katolíkem, vůbec nemáte šanci odhadnout či odvodit, jaké politické názory bude zastávat; může je mít naprosto jakékoli. Takže něco jako americký politický katolicismus s jednotnou, sjednocující politickou identitou neexistuje. (A Buchanan i Novak, kdyby nebyli katolíci, nýbrž konzervativní protestanti či židé, by měli ty stejné politické názory na kulturní a morální otázky, jako mají dnes coby katolíci. A opačně, levicoví katolíci jako viceprezident Biden a bývalá předsedkyně Sněmovny reprezentantů Pelosiová mají ty samé názory, jako levicoví nekatolíci prezident Obama či bývalá ministryně zahraničí Clintonová.)

Pokrokáři a Woodrow Wilson

V závěru své knihy však Míčka prezentuje tři názory, které jsou bizarní.

Za prvé, cituje autora, který tvrdí, že americké občanské náboženství od občanské války (1861-65) prý vykazovalo „otevřeně nacionalistický a rasistický ráz“, jež prý odstranila Wilsonova éra s důrazem na „internacionalismus a demokratický idealismus“. Téměř pravý opak je pravdou. Zajisté po občanské válce (stejně jako kdykoli v dějinách) konkrétní lidé mohli mít rasistické předsudky, ale americký režim byl založen na idejích Abrahama Lincolna, jimiž byly přirozená práva osob a omezený stát. Toto pojetí napadli tzv. progresivci (pokrokáři) jako Wilson, kteří popírali neměnná individuální přirozená práva i koncepci omezené státní moci. Podle nich, pod vlivem německého historicismu 19. století, žádná neměnná práva neexistují, vše je v evoluci a základní referenční jednotkou není jednotlivec, nýbrž společnost chápaná coby organismus, jehož jednotlivec je jen buňkou. Státní moc nemá být omezená, nýbrž má dělat cokoli, co napomůže blahu společnosti a jejímu vývoji. Wilson coby profesor na Princetonské univerzitě dávno předtím, než se stal prezidentem, želel toho, že otcové - zakladatelé USA zavedli omezený stát s oddělenými složkami moci, a volal po tom, aby minimálně legislativa a exekutiva byly sloučeny do jedněch rukou, aby mohly efektivněji řídit a organizovat společnost-organismus. Naprosto odlišné pojetí státní moci od toho otců – zakladatelů a Lincolna.

Progresivní byli za přímou demokracii, větší roli státu ve společnosti, sociální inženýrství vůči společnosti, boj proti nešvarům (alkoholismu), ale i za určování, které „buňky“ jsou „hodnotnější“ (bílé, původem ze severozápadu Evropy) a které „méně“ (ty původem z jihu a východu Evropy, a taky všechny tmavé barvy pleti). Wilson (původem Jižan, jeho otec byl kazatelem a důstojníkem v armádě jižanské Konfederace) byl nejen nejvíce rasistickým prezidentem 20. století, ale i nejvíce rasistickým prezidentem od americké občanské války dodnes. Na úrovni federální vlády rasově segregoval, co mohl. Jeho vzletná rétorika týkající se vstupu USA do I. světové války („…učinit svět bezpečným pro demokracii…“) zní hezky liberálně-univerzalisticky, ale jeho domácí, vnitroamerická praxe byla rasově nejvíce partikularistická od dob, kdy Lincoln vyhrál občanskou válku, a jižní rasisté byli poraženi.

Radikální sekularista Obama

Za druhé, na škále vztahu mezi náboženstvím a politikou od sekularismu přes občanské náboženství (spolupráce náboženství a politiky) až po náboženský stát, Míčka považuje současného prezidenta Baracka Obamu spíše za „pokračovatele uměřené tradice občanského náboženství“, než za sekularistu. To je závažný defekt v úsudku. Obama není umírněným stoupencem „občanského náboženství“, nýbrž radikálním sekularistou. Žádný americký prezident, co pamatuji, takto otevřeně nenapadl náboženskou svobodu, jako Obama.

Od roku 1943, rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze West Virginia versus Barnette, kdy se tento soud přiklonil k názoru, že lidé, kteří mají náboženské výhrady něco dělat (svědkové Jehovovy salutovat vlajce a přísahat věrnost zemi), mají náboženskou svobodu tak nečinit, je v Americe silná presumpce nenutit lidi dělat to, co jim jejich (náboženské) svědomí zakazuje. Stát má právo zakázat něco, o čem člověk tvrdí, že mu jeho náboženské svědomí přikazuje (např. mnohoženství či kokain), ale nemá právo nutit člověka dělat to, co mu jeho (náboženské) svědomí zakazuje: např. střílet ze zbraní (pacifisté), jíst maso (vegetariáni), atd. Obama tento konsensus napadl svým zákonem o zdravotní péči (tzv. Obamacare), který vyžaduje nejen to, aby zaměstnavatelé přispívali na zdravotní pojištění svých zaměstnanců, ale aby přispívali i na financování jejich (umělých) potratů.

Nynější Nejvyšší soud USA je těsnou většinou na straně (náboženské) svobody a tedy v rozhodnutí Hobby Lobby (2014) rozhodl, že z náboženských důvodů zaměstnavatel nemusí spolufinancovat potraty svých zaměstnankyň (přičemž zaměstnavatel, křesťanská firma Hobby Lobby, byla ochotna přispívat na jejich antikoncepci, jež nepůsobí potratově).

Nutit někoho dělat to, co je proti jeho či jejímu svědomí, je nehorázné. Je jen jedna výjimka – platit daně. To musíme všichni, stejně jako (jednoho dne) zemřít. Ale ze zákona nutit člověka pozitivně dělat něco, co je proti jeho svědomí, je znásilněním jeho (nejen náboženské) svobody.

Člověk, který je přesvědčen, že umělý potrat je záměrným zabitím jiného nevinného (byť malého) člověka, může maximálně tak tolerovat potraty u ostatních (a taky je otázkou, zda ano). Co je pro něj ale neakceptovatelné, je podílet se na tom. Obamova pozice ohledně povinnosti zaměstnavatelů finančně přispívat na potraty svých zaměstnankyň je z hlediska náboženské svobody stejně nehorázná, jako by bylo nutit vegetariánského zaměstnavatele nejen tolerovat konzumaci masa u svých zaměstnanců, ale nutit jej, aby jim na steaky přímo finančně přispíval, či pacifistického zaměstnavatele nutit nejen k tomu, že jeho zaměstnanci si ve svém volném čase zastřílí na střelnici, ale i k tomu, že jim na to musí ze svého finančně doplácet.
Jinými slovy, Míčka, pokud považuje Obamu za v otázkách náboženské svobody za umírněného, nemá pravdu.

Chybné autority

No a konečně za třetí a za nejzávažnější. Míčka kritizuje názory Novaka a Buchanana na zahraniční politiku (což je v pořádku), ale za referenční rámec jejich kritiky si bere názory autora nekonzervativního, dokonce anti-konzervativního, Pavla Barši.

Míčka přebírá Baršovu terminologii a pozici Novaka označuje za „dualistický univerzalismus“ či „ neokonzervativní idealismus“ a tu Buchananovu za „partikularistický realismus“ či „konzervativní partikularismus“. Obě Barša odmítá a místo nich doporučuje to, co nazývá „pluralistický univerzalismus“, který prý „uznává mnohost partikulárních životních forem a zároveň je chápe jako projevy jediného celku.“ Barša to označuje za „realistický liberalismus.“ Míčka s ním souhlasí a dokonce jde tak daleko, že významné konzervativní myslitele jako byli Edmund Burke či Michael Oakeshott považuje Baršovi za „podstatně bližší“ než jsou jim Novak či Buchanan. Jaké jsou problémy tohoto postoje? Mnohé.

Míčka ví, co je to konzervatismus, neboť následně pravdivě zdůrazňuje, že „žádný typ konzervatismu… nemůže přistoupit na pozici … liberalismu, jelikož nemůže považovat za jediný zdroj legitimity norem proces demokratického vyjednávání. Legitimitu podstatných hodnot a norem … nalézá v intelektuálně nazřené či zjevené pravdě…“

Přesně tak. Pak by si ale Míčka měl uvědomit, že přistoupit na Baršovo pojetí by znamenalo nejen konec konzervatismu, ale i konec západní civilizace. Což je ale něco, na co západní konzervativci nikdy nepřistoupí. Je zajisté dobré a zajímavé vědět a číst, jaké mají názory Pavel Barša, Petr Drulák, Oskar Krejčí, nebo Sergej Karaganov. Ale z toho vůbec neplyne, že kdokoli z nich by měl být autoritou či měřítkem pro posuzování konzervativních (natož konzervativnosti) názorů na zahraniční politiku Západu. Někteří ne-konzervativci či dokonce anti-konzervativci mají tendenci určovat, co má být ta „správná“ konzervativní pozice na jakoukoli otázku veřejné politiky. Přitom je předem jasné, co doporučovat budou: to, co jim nijak neublíží, co konzervatismus učiní bezzubým. Dle nich správná „konzervativní“ pozice je ta, která konzervuje jejich názory či postoje, které se jim už povedlo prosadit.

Zahraničněpolitický přístup

Míčkova akceptace Baršovy pozice je nepochopitelná ve světle Míčkovy citované pasáže o tom, že levicový liberalismus se týká rovnosti a procedurálního formalismu, zatímco konzervatismus substantivní pravdy. Konservativní pozice se odvíjí od poznání, kdo jsme a kdo bychom měli být, jaké hodnoty bychom měli jako jednotlivci i politická společnost vyznávat. Žádná konkrétní zahraniční politika není pro konzervatismus dogmatem; s konzervatismem jsou slučitelné zahraniční politiky všechny; záleží od místa a doby. Ať už izolacionismus, realismus, idealismus či neokonzervatismus. Jedná se o praktické, rozvážné rozhodování: máme možnost, vůli, kapacitu prosadit své hodnoty, jež považujeme za pravdivé, i ve svém širším okolí? Pokud ano, skvělé. Pokud ne, pak budeme trvat na jejich udržení u nás, na území vlastním. A kdyby je chtěl někdo zničit, budeme je bránit.

V tomto světle jakkoli jsou Novakova a Buchananova pozice ohledně zahraniční politiky nekompatibilní, pro jejich konzervatismus jsou nahodilé, nikoli zásadní. Jsou dány odlišnými odpověďmi na praktické hodnocení, co za dané situace dělat.

Naopak Baršovo doporučení, „pluralistický univerzalismus“, by v praxi znamenal kompromis západních hodnot se všemi nezápadními - dle Barši ten pravý „univerzalismus“ vznikne až tehdy, když smícháme všechny civilizační světonázory – a vedl by k relativizaci, naředění, ba až popření pravdy a hodnot Západu. To je něco pro konzervatismus nepřijatelné.

Univerzalismus pravdy Západu

Univerzalismus pravdy není dán tím, že ona „pravda“ je průměrem či nejmenším společným jmenovatelem různých názorů, nýbrž tím, že je to prostě pravda – ať už rozumem, filosoficky nahlédnutá, anebo Bohem zjevená (a jedním z kritérií její pravdivosti je to, že rozum a víra v rozporu být nemohou; pokud jsou, pak buď rozum se mýlí, nebo víra je falešná).

Jinými slovy, co si myslí ohledně základních hodnot (na rozdíl od praktické moudrosti) nějaký saudský šejk, čínský komunista, či nějaký temný diktátor ze subsaharské Afriky, je pro pravdu – a západní konzervatismus - irelevantní. Můžeme respektovat jejich moc, i některá praktická doporučení, dokonce s nimi občas vytvářet i spojenectví, ale o tom, co je to pravda – pravda ohledně lidské důstojnosti a svobody – nikdo z nich nás nemá co poučovat. Pravda ohledně lidské osoby, vnitřní, inherentní důstojnosti každého jednotlivce, nutné lidské nedokonalosti, žádoucnosti omezení státní moci a svobodě coby vzácné politické hodnotě implikované právě lidskou důstojností, je nahlédnuta Západem, filosofií v dějinách Západu i určujícími náboženstvími Západu, a k tomu, že to pravda je, souhlas jiných civilizací, vladařů či i domácích postmoderních relativistických intelektuálů nepotřebujeme.

Názorová konfrontace

K vyvrácení tvrzení o tom, že Barša je Burkovi či Oakeshottovi bližší, než jsou Novak či Buchanan, stačí jen zkonfrontovat jejich názory. Burke byl kritikem Velké francouzské revoluce, Barša ji považuje za emancipační krok směrem ke „svobodě, rovnosti, bratrství“. Poslední Burkovo dílo, esej Dopis šlechetnému pánovi (1796) je polemikou s levicovými liberály jako Barša. A v pohledu na Francouzskou revoluci, její militantní anti-křesťanství a tendenci k totalitnímu státu, jsou Novak a Buchanan bližší jejímu zatracování ze strany Burka než vítání ze strany Barši.

Oakeshott byl představitelem anti-ideologického pojetí politiky, podle něhož je stát pouze „občanským sdružením“, jenž vytváří jen pro všechny přijatelný rámec, v němž si lidé mohou nerušeně žít své osudy; nemá však být naplněn žádnou ideologií. Proto byl Oakeshott ve své době odpůrcem socialismu, nejvlivnější západní ideologie v poválečném období; Barša vnímá socialismus, stejně jako Francouzskou revoluci, coby emancipační hnutí. Stejně jako ideologie feminismu, multikulturalismu, LGBTI, politické korektnosti, atd. Dle Barši to vše jsou emancipační hnutí, dle Oakeshotta a dalších konzervativců v lepším případě pošetilé, v tom horším nebezpečné ideologie.

Nepochopený konzervatismus

V závěru se Míčka ptá, „zda není možné v rámci konzervatismu definovat (či rozpoznat) uměřený proud, pracovně nazvaný ‚realistickým konzervatismem‘ po vzoru Baršova ‚realistického liberalismu‘“ – proud mezi Novakem a Buchananem. Samozřejmě, že ano; jak jsem uváděl už na počátku recenze, to jen Míčka si ke studiu vybral dvě krajní osobnosti. Takže ta jeho otázka je nadbytečná; samozřejmě, že ten proud existuje, jen Míčka se rozhodl o něm nepsat.

Kdo by ho mohl reprezentovat? Ze psavců například publicista a komentátor George Will, ten však není katolík, tedy by nezapadal do Míčkova důrazu na autory katolické. Z katolických by to pak mohl být William F. Buckley jr., nejvýznamnější publicista amerického poválečného konzervativismu. Ten však v roce 2008 zemřel; pokud by tedy Míčka chtěl někoho, kdo je živý (jako Will), ale zároveň katolík (jako byl Buckley), napadá mě např. Edwin J. Feulner, bývalý dlouholetý prezident The Heritage Foundation, největšího a nejvýznamnějšího amerického konzervativního think-tanku. Pravda, Feulner není takový psavec jako Buckley, Novak, Buchanan či Will, ale pokud všechny výstupu The Heritage Foundation obrážejí více méně názory jejího prezidenta, pak ty v letech 1977-2013, když byl Feulner jejím prezidentem, celkem dobře obrážejí názory jeho.

Abychom to shrnuli: když se Míčka soustřeďuje na představení, rozebrání a shrnutí názorů Novaka a Buchanana, nelze mu nic vytknout; když se pouští do širších úvah o významu konzervatismu a přitom se opírá o nekonzervativní autory, smysl konzervatismu mu uniká.

Roman Míčka: Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 214, 270 s.

Vyšlo na serveru Česká pozice. Převzato se souhlasem autora.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.