Obsah

Editorial

Vážení čtenáři,

tématem měsíce může být sotva něco jiného, než teroristické útoky v Paříži, ke kterým došlo v pátek 13. listopadu. Tedy, takto se to alespoň jevilo – než došlo k sestřelení ruského vojenského letadla tureckou stíhačkou. K tomu se nepochybně vrátíme, třeba se mezi tím vyjasní alespoň něco z toho, co se nyní jeví jako velmi nepřehledné.

Jak se dozvíte v úvodníku k Tématu měsíce, oslovili jsme několik autorů s tím, jaké kroky by doporučili premiérovi ČR v reakci na pařížské útoky. Pan Karel Ledvinka si rozšířil otázku a poradil předsedovi vlády obecně a velmi stručně, s odkazem na oslavy státního svátku 17. listopadu: „Poté, co nás president Zeman na Albertově označil za nikým nezvolené samozvance (mimochodem stejně jako v roce 1977 president Husák chartisty a v roce 1998 Václav Klaus nikým nezvolené nestraníky), mohu panu premiérovi Sobotkovi poradit jediné: Aby presidenta Zemana nebral vážně a toto sdělení řekl veřejně.“ Za nedávnými státními svátky se ostatně v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ ohlížíme třemi texty (ve dvou případech se jedná o otevřené dopisy).

Z tohoto čísla dále doporučujeme pozornosti text Rushe Limbaugha „Revoluce konzervativních médií znemožnila liberálním sdělovacím prostředkům předstírat objektivitu“ a uvozující článek Václava Komory věnovaný osobnosti autora (čili pana Limbaugha). Snažíme se sledovat bedlivě politické pohyby v USA – i kdyby byl napříště zvolen do Bílého domu president kvalit Ronalda Reagana, bude Západu trvat nejméně celou dekádu, než alespoň zastaví svůj pád. Navíc, konzervativní a rozhodný president Spojených států je k takovému zastavení pouze podmínkou nutnou – ani to nemusí stačit.

Mezi tím došlo k pokusu kriminalizovat pana Martina Konvičku za to, jak mluví, popř. na sociálních sítích píše, na adresu islámu a muslimů. Předně je to samo o sobě skandální (viz např. Jan Kubalčík: Za co na pranýř, KONZERVATIVNÍ LISTY 09/2015). Hned druhý pohled však nabízí jinou perspektivu: není to snad nejlepší PR, jaké si Blok proti Islámu mohl přát?

Konečně se zastavme nad švédskými politiky a jejich výroky. Za zdůraznění stojí tři body: kritika východních zemí EU ze strany švédského premiéra, pláč švédské vicepremiérky na tiskové konferenci a „zmizení“ mnoha tisíc imigrantů poté, co bylo rozhodnuto o jejich vyhoštění ze Švédska. V souvislosti se zmíněnou kritikou pan předseda švédské vlády Löfven mimo jiné řekl: „Chápu, když řeknete, že tahle krize je problém. Ale abyste řekli: ‚Není to můj problém, nemůžeme přijmout muslimy‘, ne, to není podle mě součást našich evropských hodnot a tomuhle přístupu zkrátka nerozumím.“ Vyjádření pana ministerského předsedy považujeme za symptomatické. Vždyť to, o čem hovoří, jsou liberálně-levicové hodnoty (multikulturalismus, tolerance vylitá ze břehů) vydávané za (vše)evropské. Ne že by levice nebyla součástí evropské (západní) politické tradice, ale pokud si dělá nárok na ztotožnění svých hodnot s těmi evropskými (jak se ústy pana Löfvena stalo), tak se prostě míjí s pravdou. Jakákoli pomoc musí být poskytována tak, aby nelikvidovala pomáhajícího – jen tak může tento napříště prokázat milosrdenství někomu dalšímu. Tak totiž praví zdravý rozum, jehož správné užívání mezi evropské (západní) hodnoty skutečně patří, a je celkem až nepříjemně znát, jaké to má důsledky, když zdravému rozumu přestaneme naslouchat. Ale dodejme: jistěže lze pomáhat i tak, že obětuji sebe sama a jsem ochotný za druhé i zemřít – ale to prosím nemůže nikdo vymáhat politickými prostředky; takový přístup je a musí být vždy niterným osobním rozhodnutím jednotlivce...

Následovat bude tištěný VÝBĚR Z HROZNŮ a patrně poněkud štíhlejší vánoční webové číslo... Přemeje pokojný Advent.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.