1 400 km Tureckem - Istanbul II.

Podrobnosti

Zveřejněno 29. 4. 2016 9:04

Napsal Jaroslav Cabal

Nabízíme pro Konzervativní listy netradiční útvar: cestopis. A ještě na pokračování. Dnes část sedmá a poslední...

Redakce

Město, které nikdy nespí. Je totiž neustále nabíjeno proudy tryskajícími geologickým zlomem, na kterém megapole leží, a dynamizováno mimořádně silnými mořskými proudy. Taková „třeskavá nálož“ zřejmě nevydrží v klidu věčně, a lze tedy očekávat v dohledné budoucnosti nějakou formu „výbuchu“, například silné zemětřesení, nebo prudké společenské změny.

Chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia), stejně jako Modrá mešita, opět ohromí svou masívností a velikostí vnitřních objemů. Prohlídku nezačínám stejně jako jiní vstupem na podlahu dómu, ale vycházím na galerie v prvním patře, které jakoby vytvářely každá svůj vlastní rozlehlý vnitřní prostor, tu a tam široce propojený s tím hlavním. Opět jsou všude přítomné pocity nebývalé úcty a obdivu ke stvořitelům tohoto nádherného gigantického díla, přestože slohová, či výtvarná, čistota stavby, nebo její výzdoby, jsou narušeny islámskými vestavbami vzniklými při přeměně na mešitu. A to když si představíme, jaké měli tehdejší lidé materiálové a technické možnosti! Původních nástěnných fresek z křesťanského období se sice nedochovalo mnoho, ale některé jsou docela zachovalé a krásné. Drtivou většinu ploch však zdobí hezké vzory typické pro muslimskou víru, protože noví páni města museli právě zde zdůraznit porážku mocné Byzantské říše, a sní i náboženství svých rivalů. Tato stavba by si bezesporu zasluhovala brzkou generální rekonstrukci. Zdivo v přilehlých chodbách je do značné míry zbaveno omítek, a lze jen tušit, jak byly v minulosti bohatě kolorované, ověšené pravoslavnými ikonami, či jinak zdobené. Také podlahy by zasloužily důkladnou opravu. S nějakými pracemi se započalo po levé straně chrámu z pohledu od vstupu – stojí tam totiž vysokánské a masívní ocelové lešení. Oběma rukama bych hlasoval za to, aby při rekonstrukci stavby byly zachovány prvky z obou důležitých období a tedy pečlivě restaurovány zbylé křesťanské fresky. A nemusel by to být v této zemi ani velký náboženský problém, vždyť Ježíš Nazaretský je pro muslimy jedním z nejdůležitějších proroků. Vznešená Hagia Sofia je dnes vlastně museem, nezaslouženě poněkud omšelým, ve srovnání se svou nedalekou krásnou sousedkou. Kvůli stavebním pracím je bez koberců, a také proto působí poněkud chladněji. Tyto pocity nikterak nesnižují obrovský příval emocí, které vnímavému přináší její stavebně technické řešení, vrcholná umělecká úroveň zbylé křesťanské výzdoby, a samozřejmě dech pohnutých událostí, které tuto stavbu provázely v průběhu mnoha minulých staletí. Každý vnímavý člověk, který ji uvidí, jak hrdě stojí mezi později dostavěnými minarety, musí prožít nezapomenutelné chvíle.

David opět zatoužil po svém „koupacím“ rituálu, a již se žene z kopce dolů, do míst ve kterých tuší přístup k Marmanskému moři. Máme co dělat, abychom mu stačili. Brzy tedy přicházíme do míst, do kterých ústí velká zátoka Golden Horn (podle mapy), která evropskou část města téměř dělí na dvě poloviny. Narážíme na spoustu různých staveb, plotů přístavišť nebo jiných překážek, které nás dělí od vodní hladiny. Horko nás opět velmi mučí, slunce znova putuje po čisté obloze. Po dvaceti minutách jsme u cíle, před námi je dlouhý pás pobřeží, ze kterého je volný přístup k vodě. Jak jsme si v Turecku již zvykli, žádná pláž tam však není, jen velikánskými kameny zpevněný břeh. Jsou položeny volně, nepřipomínají tedy nějakou formu dláždění. Naše nadšení z možné chladivé koupele rychle vyprchává při pohledu na hladinu Marmarského moře. Kolem pobřeží v těch místech teče od Černého moře tak silný proud, že ten úkaz připomíná mohutnou rychle proudící řeku. Kdybychom se do jejího toku dostali, mohla by nás zanést někam daleko od břehu, a naše docela dobré plavecké schopnosti nemusí stačit k záchraně. Ve vodě nevidíme žádného človíčka, jen několik rybářů si na placatých kamenech rozložilo svá nádobíčka. Jdeme tedy několik kilometrů po proudu té řeky, a až za malým výběžkem v pobřeží nacházíme tišinu, a několik koupajících se domorodců. Hladina je celkem klidná, zasahují nás jen vlny od kýlů velkých i malých lodí a rychlých člunů. Po koupeli zamíříme přímo na návrší na kterém stojí Hagia Sofia s tím, že si tak podstatně zkrátíme cestu k mostu přes Golden Horn, což to se nám daří, dokonce nalézáme to nerezavějící železo v blízkosti obou dříve popisovaných obelisků.  Opět procházíme kolem vyhlídkové věže Galata Tower. Stmívá se. Pohledu shůry na město si nemůžeme dopřát, protože ji právě zavírají. Rozsvíceného města si užíváme až při pohledu z chatrného balkónku našeho hotelu. Příjemně unaveni se po sprše svalíme na své pelíšky. Noc nebyla klidná, protože si mladí naproti v ulici udělali celonoční hlasitý big beatový večírek.

Následující den se s Davidem vydáváme na drobné nákupy do Grand bazaru. Jirka se rozhodl využít dne k samostatnému poznávání města, a vypravil se k dalším velikým mešitám jeho staré části. My zase opět procházíme čtvrtěmi, které známe ze včerejška, uličky pod bazarem jsou však po ránu poloprázdné, často je vidět zásobovače jak do svých obchůdků připravují zboží na polední a odpolední „blázinec“.  Stísněným prostorem se proplétají různé káry tažené lidskou silou, nebo i malé dodávky. Hlavní nákupní bludiště je obklíčeno drobnými velkoobchody, které se rozložily v sousedních uličkách, ve kterých nekoupíte jednotlivou věc i přes násobnou snahu prolomit odmítání obchodníků. Buď padesát kusů, nebo nic… David nakoupil docela rychle, já také, ale stále mi chybí plyšák kravičky pro Nellinku. V tomto mumraji je těžké nalézt obchůdek s hračkami, a když jej objevíme, mají všechna možná zvířátka, s výjimkou skotu. Tak alespoň pyžámko s tygříkem, protože si Nellinka často maluje na tygříka obličej. David je z toho hledání kousku hovězího notně utrmácen, a tak raději opět zamíříme k chladivému moři. Tentokrát vidíme, jak odvážní mladíci klidně plavou do mohutného proudu v Bosporské úžině, a nechávají se jím nést i několik set metrů od míst, ze kterých do vody vstoupili, a jsou, jak vidno, absolutně bez obav, že budou uneseni někam daleko od břehu. Nyní je zde více plavců, jak tomu bylo včera, někteří jsou evidentně cizinci. Nedaleko plují obrovské nákladní lodě, které dokreslují důležitost průlivů Dardanely a Bospor pro obchod jak pro samotné město, tak i pro celou oblast Černého moře. U vody se zdržíme podstatně déle než tomu bylo včera. V hotelovém pokoji Jirka ještě není. Dáme tedy chladivou sprchu a zamíříme na noční prohlídku k náměstí Taxim. Je obrovské, jakoby úměrné této více jak desetimilionové megapoli. Stmívá se. Výstavní ulicí Istiklal pomalu korzujeme směrem ke Galata Toweru. Jsme mizivou součástí neuvěřitelného, snad dvousettisícového, lidského davu, který tudy proudí oběma směry. Odtrhávají se od něj sice početné pramínky do všech přilehlých výstavních obchodů, ale i menších obchůdků, nebo do okolních uliček plných čajoven a restaurací, poznat to však není. Na této jedné z hlavních tříd stojí dva křesťanské chrámy. Veliká, a velmi hezká, katolická katedrála Svatého Antonína je v tento večerní čas bezpečně chráněna za bytelnými mřížemi. 

V tak rušné a dlouhé ulici je jen jeden obchůdek s hračkami. S pramalou nadějí na úspěch se k němu vydáváme. Po krátké debatě postarší majitel krámku pochopí, co vlastně hledáme až po konzultaci se svými mladšími kolegy. Umně se zahrabe do hromad svého zboží, připadá nám při tom jako postavička Skrblíka z Dysneyovy kreslené pohádky, a Světe div se, vytáhne nádhernou, okatou, plyšovou kravičku! Poslední důležitý dárek je tedy koupen na posledním možném místě! Ještě zbývá udělat si radost sehnáním několika místních poštovních známek do sbírky, což nechávám na letištní podatelnu. 

Jsem notně unaven, a tak zamířím na náš hotýlek, zatím co David si míní ještě chvíli užívat této honosné třídy a jejího ruchu. V křivolakých uličkách, kudy procházím, nastává nějaký ruch a zmatek. Asi patnáct lidiček tryskem někam uhání, jakoby je někdo chytal kvůli nějaké lotrovině. Až na pokoji, kam David dorazí asi tak za hodinu, se s Jirkou dovídáme něco více. Povídá: „Tak, jako všude na světě, idylické orientální prostředí, tedy svět malých krámků, čajoven a galerii, zde provozují lidé nadaní obrovskou dávkou vstřícnosti a srdečnosti. Toto téměř idylické prostředí chtějí pro své vesměs vrcholně sobecké záměry změnit investiční magnáti se svými penězi a nezřízenou glorifikací konzumu.  Pro splnění svých cílů, a úspěchu v honbě za dalšími penězi, jsou ochotni udělat cokoliv. Například pod děsivým tlakem na vlastníky realit zřejmě levně skupují jejich domy, nebo parcely. Ochuzení nešťastníci se pak pochopitelně uchylují k různým způsobům protestu. V našem případě formou veřejné demonstrace nespokojenosti. Vidím, že jednou ze starých ulic prochází bohatý Turek obestřen početnou a ostražitou ochrankou. Je doprovázen televizními štáby, aby možná v přímém přenosu prezentoval svůj plán na přestavbu čtvrti, kterou jeho reflektory (nikoliv asi rozumem) osvícená kamarila prochází. Zřejmě vykoupil většinu zdejších nemovitostí. Když procházeli kolem mne, Syrský holič, se kterým jsem seděl na čaji, rychle vstává (a mě vyzval, abych učinil totéž) a tleská tomuto podivnému divadlu jako někteří ostatní přihlížející, vždyť je to prý velký člověk, a je mu třeba vzdát náležitou úctu. Neudělal jsem to, vysvětlil jsem mu, že je v existenci lidského rodu tady na Zemi stejně důležitý jako on oslavovaný nekritickým davem. Jen má poněkud více peněz než ten holič. Navíc je to člověk, který ke škodě tamní společnosti pravděpodobně rozbije místní jedinečnou podobu starého orientu, a udělá z něj moderní bulváry, které jsou téměř stejné jako jinde ve Světě. Istambul tak opět ztratí mnoho ze své výjimečné jedinečnosti, pro kterou je domácími milován a hosty hojně navštěvován. O ulici dál jsem potkal zřejmě „předjezdce“ tohoto prý velkého a důležitého člověka. Ti nemilosrdně čistili prostor kudy ta vzpychlá osoba procházela tak, že kopali a mlátili  lidi, kteří si dovolili projevit elementární nesouhlas s jeho obrovitými, zřejmě i veskrze necitlivými, projekty. U tohoto krutého bití však již televize samozřejmě nebyla.“ Z toho vyplývá, že ti prchající lidé (které jsem spatřil při svém návratu na ubikaci) byli vlastně štvanci popsané kamarily.

Ráno 26.8.2015 máme jen několik hodin na rozloučení s nádherným Istanbulem. Využíváme toho každý po svém. Chtěl bych toto město ještě jednou shlédnout z výšky, a k tomu se snad nejlépe hodí zmiňovaná vyhlídková věž Galata Tower. Rychle tedy procházím, tentokrát za denního světla ulicí Istikal. Není možné minout přes den otevřenou, večer bytelně zavřenou, bránu ke katedrále Svatého Antonína. Tato krásná stavba je vybavena nádherně jemnými vitrážemi, skromnějším oltářem než je obvyklé v Evropských katolických katedrálách, a zdobí jí několik hezkých obrazů. Jsem pod její klenbou sám a rozjímám v tichu, které zde v křesťanské oáze vládne. Je to velmi příjemná chvilka k meditování nad postavením a riziky křesťanských věřících uprostřed kypícího, často i radikálního, muslimského živlu. Posléze přichází dvě malé rodinky, zřejmě jiného než křesťanského vyznání. Pohled z vysoké věže ani trošku nezklamal, naopak nadchnul. Na vyhlídkovou „korunu“ jezdí rychlý výtah.  Je dokonale vidět téměř celý Golden Horn, i odsud připomínající mohutnou řeku, která se vlévá do Bosporské úžiny. Je dobře vidět všechny mosty, které spojují jednotlivé části města jako pupeční šňůry. Oproti, za ranní třpytící se zátokou, se vypíná pahorek s Hagií Sofií, Modrou mešitou i areálem sultánského paláce (Topkari museum). No prostě stěží popsatelná nádhera. Fotím zářivé odlesky sluníčka na mírně zvlněné hladině okolních vod, které narušují početná plavidla svými lodními brázdami. U zábradlí věže vydržím tak půlhodinku, čas letí a za chvilku již budeme hledat odletovou halu Letiště Gemala Atatürka. S přáteli se scházíme přesně v čase, na kterém jsme se dohodli, zabalíme poslední „švestky“, zamáváme městu z našeho málo bezpečného balkónku…

Taxi se nám na velmi živé třídě daří chytit rychle. Na letiště tedy přijedeme s dostatečným náskokem. Jirka s Davidem, znalí letištních poměrů, nejdříve zařizují odbavení, a pak zbaveni těžkých zavazadel můžeme poklidně krátit čas do odletu korzováním po místních, super drahých, obchůdcích. Bavíme se také ochutnávkami skvělých místních bonbonů. Na letištní poště se mi však nepodaří koupit nějaké známky do sbírky, mají tam jen jeden druh…

Konec