Obsah

Jak (a proč) definovat rodinu

„Dnešní rodina je velmi heterogenní kategorií, její struktura se stále dynamicky proměňuje. Rodina je základní sociální jednotka společnosti a přirozené prostředí pro rozvoj jejích členů a členek. Konstitutivním znakem je partnerství alespoň dvou osob spojených biologickou či sociální vazbou s jednogeneračním nebo vícegeneračním aspektem. Zásadním kritériem rodiny je vzájemná péče a hospodaření. Podoba soužití osob je rozhodnutím členů rodin, nelze preferovat konkrétní vybraný model rodiny nebo určovat formy soužití.“

Takto se pokouší definovat rodinu preambule nové koncepce rodinné politiky, která se z popudu paní ministryně Marksové rodí na Ministerstvu práce a sociálních věcí od letošního jara. Po koncepčním úvodu následují návrhy více než dvou desítek různých praktických opatření: Řada z nich se zdá smysluplných, řada hodných kritiky, u mnoha schází hlubší vyhodnocení dopadů či zamyšlení nad mimoresortním kontextem, některá z nich byla v mezičase dokonce už zavedena. Rozebírat jednotlivé návrhy není úkolem tohoto textu, chceme se zde zamyslet na jejich filosofií.

Největší nevoli a překvapení vzbudila právě ona úvodní koncepční část, pokoušející se formulovat novou vizi rodinné politiky. Ano, jde o materiál výchozí, pracovní, a jistě se během těch několika měsíců, co nad ním debatují týmy odborníků, v lecčems proměnil, snad i k lepšímu.

Myslím však, že již tyto pracovní teze v mnohém odhalují smýšlení svých tvůrců, a bude proto vhodné zamyslet se nad tím, jak oni formulují svá východiska a jak a proč vlastně má smysl pokoušet se definovat, co je rodina a jaká by měla být rodinná politika hodná toho jména.

Vezmeme-li totiž výchozí teze nové koncepce vážně, pak to znamená, že za rodinu má být napříště považována v podstatě jakákoliv nejméně dvoučlenná skupina osob, které spolu bydlí. Je takové vymezení rodiny dostatečné? Je opravdu výsledkem společenského konsensu? Skutečně si právě takhle představujeme ideál, k němuž chceme jako společnost spět a vést k němu své děti?

Nalézt odpovídající definici rodiny je jistě obtížné, jak přiznává i Národní zpráva o rodině (2004), která předcházela schválení dosud platné vládní prorodinné koncepce. Přesto se však tvůrci tehdy pokoušeli definici hledat, a to definici, založenou na pojmenování klíčových společensky relevantních funkcí rodiny. Právě ohled na ty oblasti, v nichž rodina poskytuje společnosti nenahraditelné (nebo jen těžko a nákladně nahraditelné) služby a hodnoty, má být totiž určujícím pro vymezení rodiny vůči jiným formám lidského soužití – a být také základem pro rodinnou politiku státu.

Podle této Zprávy o rodině, a podobně také např. podle Národní koncepce rodinné politiky (schválené vládou ČR v říjnu 2005), je rodinou v nejširším pojetí taková forma soužití, která obsahuje minimálně dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby solidarity včetně mezigenerační. Čili zjednodušeně: rodinu tvoří rodiče s dětmi.

Proč a na základě jakých dat se ministerstvo domnívá, že taková definice rodiny již není relevantní? A na základě jakého mandátu je přepracovávána platná vládní koncepce? Proč jejímu zadání nepředcházelo žádné vyhodnocení koncepce minulé, ani žádná zpráva o aktuálním stavu české rodiny, jako tomu bylo v roce 2004, ani nějaká společenská rozprava?

Jistě, v současnosti lze napříč celým západním světem pozorovat snahy o co nejširší vymezení rodiny tak, aby pokrývala jakoukoli formu soužití bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli institucionální vazbě. Je však takové vymezení dostatečné? Abychom mohli odpovědět, musíme nejprve uvažovat o tom, jaké jsou ony nenahraditelné či jen obtížně nahraditelné funkce, které společnosti „umí“ dodat právě jen funkční a zdravá rodina.

Proč podporovat právě rodinu?

Tou hlavní rolí rodiny je nepochybně role biologicko-reprodukční. Zkrátka, i přes pokrok reprodukční medicíny je jasné, že zajištění reprodukce obyvatelstva a generační výměny je – a i do budoucna bude – neseno především rodinou. Je-li tedy přirozená reprodukce stále závislá na existenci rodinného soužití, je logické, aby právě tato funkce rodiny byla v centru pozornosti rodinné politiky.

Neméně společensky významná a pro zdravý vývoj budoucí generace klíčová je výchovná a socializační funkce rodiny, tedy příprava dítěte na život ve společnosti. I přes různost v chápání povahy této role a vhodnosti a míry případné socializace dětí mimo domov panuje dnes ve světě základní shoda, že sféra výchovy je primární věcí rodiny – a že její plná náhrada jinou institucionální formou s sebou nese vždy riziko ohrožení zdravého rozvoje dítěte. Jinými slovy, zdravá fungující rodina je tak stále nejlepší zárukou výchovy zdravých a na život připravených dětí. Jakékoliv jiné řešení je rizikovější, obtížněji realizovatelné a také nákladnější.

Právě tyto základní funkce rodiny ve vztahu k společnosti jsou pro její přiměřenou definici klíčové. A potvrzuje to i literatura. Tak např. podle dnes již klasické učebnice Sociální politika Vojtěcha Krebbse je za rodinu nejčastěji považován „soubor společně bydlících a hospodařících manželů nebo partnerů s dítětem nebo dětmi nebo jednoho rodiče s dítětem nebo dětmi“. Tedy opět: rodina jsou především rodiče (či rodič) spolu se svými dětmi!

Stát totiž má podporovat rodinu nikoliv z jakéhosi staromilství, či kvůli ideologii, ale má tak činit zcela pragmaticky právě proto, že společnost a stát naléhavě potřebují „výsledek“, produkt, ovoce života zdravých fungujících rodin – a tím jsou: zdravé a dobře vychované děti! Stále ještě si je totiž stát neumí opatřit jinak, a nebo jen za cenu vyšších nákladů a dalších rizik a společenských deformací.

Východiska rodinné politiky

Rodinná politika pak má být podporou rodiny nikoliv „na úkor“ někoho jiného, nikoliv preferováním určitého typu lidského soužití před jinými, nýbrž má být kompenzací a spravedlivějším oceněním všeho toho „neocenitelného“, co lidé žijící v rodině dobrovolně investují do rodiny a do svých dětí, a potažmo i do budoucnosti těch, kteří z těch či oněch důvodů děti nevychovávají.

Výchova dětí je totiž investicí, nikoliv kratochvílí, a to investicí do budoucnosti celé společnosti! Rodiče nevychovávají děti pro sebe a pro svou zábavu, vychovávají v nich budoucí aktivní občany, řádné členy společnosti, příští daňové poplatníky.

Zatímco se tedy sociální politika a její opatření vztahují primárně k podpoře konkrétních rodin a jejich členů ve stavu sociální nouze, rodinná politika by měla být komplexním systém podpory, směřující k posílení schopnosti rodin plnit všechny své přirozené funkce a dále je rozvíjet. Jinými slovy, dlouhodobým cílem rodinné politiky je institucionální podpora vzniku a fungování zdravé funkční rodiny.

V situaci, kdy je rozhodnutí mít či nemít děti často považováno za soukromou věc rodičů, kterou společnost (ani stát a jeho politika) nikterak neovlivňuje ani neupřednostňuje, je rodina, vychovávající děti, strukturálně znevýhodňována oproti jiným formám soužití. Je-li ve společnosti veškeré jednání státu vztaženo k jednotlivci, nikoli k rodině, a rodina je chápána jako pouhá skupina jednotlivců, nedochází tím zároveň k její diskriminaci? Což nemá i tato dlouhodobě nepříznivá situace rodin za následek pokračující pokles porodnosti?

V takové situaci by veřejný, celospolečenský zájem na podpoře a obnově rodiny jako místa, kde se předává a formuje nový život pro celou společnost, měl být přirozeným podnětem pro tvorbu přiměřené rodinné politiky. Ta by se měla pokusit formulovat taková opatření, která by upevnila místo rodiny ve společnosti a poskytla rodinám kompenzaci nákladů na výkon jejich funkcí, resp. „ocenění“ tohoto výkonu. Obávám se, že tato optika v nové ministerské koncepci zcela schází.

Jistě, stát se nepochybně snaží pomáhat, ale s jakým hlavním motivem, jakou prioritou? Má tolik skloňované „slaďování rolí“ znamenat, že rodičům s dětmi se např. co nejvíce přizpůsobí trh práce? Nebo spíš jde o to, aby rodina a děti nebyly jednotlivcům na překážku v jejich profesní seberealizaci, v jejich kariéře?

Mějme odvahu formulovat ideál

Nelze přehlížet ani sociologicky prokázanou skutečnost, že s ohledem na stabilitu partnerského svazku všechny své klíčové socializační, ekonomické a regenerační funkce nejlépe plní rodina založená na manželství. Poctivá koncepce rodinné politiky by měla nechat tento argument jasně zaznít. Stát jistě musí respektovat i jiné formy soužití, musí lidem umožnit svobodně se rozhodnout, jak chtějí žít. Stát by však měl mít odvahu dát ve své rodinné politice jasně najevo, jaká forma uspořádání partnerských vztahů je – s ohledem na naplňování oněch klíčových rolí! – empiricky nejosvědčenější a tedy nejvhodnější.

Nikdo nikomu přece nebrání, aby za „svou rodinu“ považoval kohokoliv, koho nechá žít pod svou střechou, nicméně z hlediska státní rodinné politiky nechť je rodina definována právě z hlediska svých nezastupitelných rolí, přinášejících užitek celé společnosti.

Mějme odvahu formulovat ideál, přesto, že jeho následování je nesnadné a mnozí v zápase o něj selhávají. Říci, že určité uspořádání mezilidských vztahů je z hlediska prospěchu dětí zkrátka vhodnější, není diskriminací, nebere nikomu svobodu zařídit se podle svého – a pak za svá rozhodnutí a jejich důsledky nést zodpovědnost.

Dovolím si závěrem parafrázovat C. S. Lewise, který v eseji o kněžství v církvi (1948) vůbec nepopíral fakt, že mnohý muž může být velmi špatným manželem. „Věci však nepomůžeme“, varuje Lewis, „pokusíme-li se vyměnit či zrušit role.“ Ano, muž může být špatným tanečníkem. Napravit to však lze jen tím, že bude pilněji navštěvovat taneční hodiny; nikoliv tím, že na tanečním parketu začneme od nynějška ignorovat rozdíl pohlaví a zacházet se všemi tanečníky jako s bezpohlavními bytostmi. „To by snad bylo neobyčejně rozumné, civilizované a osvícené, jenže pak už by to zase nebyla rodina…“

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.