Obsah

Editorial

Vážení čtenáři,

v tématu měsíce se v tomto dubnovém čísle opět vracíme za moře. Nezapomínáme však ani na postupující Brexit nebo výsledek tureckého referenda. Z aktuálních zahraničních událostí prvořadého významu jsme snad poněkud ošidili první kolo francouzských presidentských voleb (ale co psát: že předvolební průzkumy se v tomto případě překvapivě nespetly?) – počkáme si na výsledek. A, samozřejmě, je tady stále také domácí politická bramboračka, která se bude s blížícím se termínem voleb do Poslanecké sněmovny čím dále tím více zahušťovat.

Než se ale i zde přehoupneme domů, dopřejme si oslí můstek v podobě jedné domácí reflexe Donalda Trumpa a to z pera Markéty Šichtařové (tedy, pod textem je podepsán i Vladimír Pikora, ale dikce článku tomu neodpovídá...) „Bublina jménem Doník“ (Neviditelný Pes, 15. dubna 2017), ve kterém autorka opěvuje vlastní jasnozřivost. Zaujalo nás tvrzení: „Karty se docela otočily. Jako podvedení hlupáci si mohou připadat docela všichni.“, které má být syntézou předchozích úvah na téma, jak se všichni (kritici i fanoušci) v nějakém smyslu spletli (tedy, kromě autorky – pochopitelně...). Rádi bychom se zúčastnili této soutěže o to, kdo dokáže vlastní odhad budoucnosti lépe vychválit – a tak polemizujeme: nene, my zklamaní nejsme a necítíme se být nijak podvedení – celou dobu jsme tvrdili (a někteří dokonce více než jiní), že zklamáni budou zejména ti, kteří se domnívali, že je Donald Trump prokremelský a jeho nejlepším kamarádem je náš pan president Zeman... Ostatně, domníváme se, že za znovupřečtení – co se reflexe jasnozřivosti týče – stojí např. článek paní Šichtařové „Takže Trump? Začíná jízda z vršku“ (Neviditelný Pes, 11. listopadu 2016). Možná bude zajímavé se k němu vrátit třeba i v listopadu 2017... a pak znovu, ještě později... uvidíme.

Dost výrazně nás zato zklamal hejtman Zlínského kraje pan Jiří Čunek. V rozhovoru, který poskytl týdeníku Echo, mimo jiné prohlásil: „Třeba v naší potřebě přimknout se kdysi k Sovětskému svazu anebo teď zase k Americe. Jako že nás zachrání NATO. Vlastní politika, vlastní hrdost, spoléhání na sebe sama, to se u nás nenosí. V roce ’45 nás neoddiskutovatelně zachránili Rusové – a vzali si za to Podkarpatskou Rus. Teď kdyby nás zachránil někdo jiný včetně Ameriky a NATO, včetně Bruselu, zase si něco vezme. Proč by nás taky zachraňoval zadarmo? Přece ta americká matka nebude posílat svého syna umírat za nějaké změkčilé Čechy, kteří leží na kavalci a volají: Jsme ohroženi, pojďte nás zachránit.“ Ne že bychom od pana Čunka měli nějaká výrazná očekávání, ale něco tak pokleslého a pokrouceného aby jeden pohledal. Zaprvé: samozřejmě že tomu, kdo nemá vůli bránit se sám, v konečném důsledku nepomohou ani ti nejlepší spojenci – prostě proto, že to z principu nejde. S nějakou americkou matkou to ale nemá lautr nic společného. Zadruhé: v roce 1945 nás zachránili (jenže na příliš malém kousku území) západní spojenci – Rusové (ale buďme korektní: sověti) přijeli jako alternativní okupační moc, která jen „poněkud“ rozšířila území původně dohodnutá Ribbentrop-Molotovovým paktem. Proto si vzali nejen Podkarpatskou Rus, ale v krátké době rovnou celou zemi. Zatřetí: uvažme třeba takové Filipíny, které Američané osvobodili, tedy zachránili, přičemž část japonských sil bojovala až do 2. září 1945. Kolik území Filipín si Spojené státy americké „za to“ přivlastnily? Dalo by se ještě chvíli pokračovat – ale proč?

Pan president Zeman by rád snížil počty státních úředníků a domnívá se, že jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je zmrazit příslušné mzdové fondy. Musíme nesouhlasit. Zmrazování či snižování platů úředníků je samo o sobě jednou z řady spolehlivých cest k větší korupci. Jedinou skutečně funkční cestou, jak snížit jejich počty, je redukovat agendu, kterou obsluhují – tedy v první fázi zastavit rozrůstání státních ingerencí do dalších a dalších oblastí lidského života a hned poté zvrátit tento trend a začít odbourávat dnes existující státní úřadování ve prospěch důvěry a s ní úzce související svobody. Mezi prvními je v takové frontě EET.

Pan Ovčáček je tak levným terčem, že jsme jej doposud ignorovali. Nyní však patrně nastal čas ke krátké poznámce. Obáváme se, že neexistuje civilizovaná země, ve které by si hlava státu vybrala jako mluvčího člověka působícího dříve v tak obskurní tiskovině, navíc blízké zločinecké organizaci, jakou jsou Haló noviny. Svými aktuálními „úvahami“ v nás pan Ovčáček, nedouk který očividně netuší co netuší, posiluje přesvědčení, že by bylo vhodné brát jej za étalon trapnosti. To je za nás k této tragikomické postavě naší politické scény na velmi dlouhou dobu, možná navždy, vše.

A závěrem drobná zajímavost ze zahraničí. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu prokázal, že nemluví do větru a skutečně zrušil své setkání s ministrem zahraničí Spolkové republiky Německo Sigmarem Gabrielem poté, co tento nedbal předběžných upozornění a setkal se se zástupci nevládních organizací, které kritizují izraelské zacházení s Palestinci. Německý ministr zahraničí v dané souvislosti upozornil, že by bylo nemyslitelné, aby německá vláda zrušila oficiální jednání s Netanjahuem při jeho cestě do Německa kvůli tomu, že by se chtěl sejít s kritiky vlády. Napadá nás otázka, zda by se něco na postoji pana ministra Gabriela změnilo, pokud by se pan Netanjahu hodlal sejít či sešel s kritiky německé vlády stojícími na straně těch, kteří Berlín ostřelují raketami...

...a nyní, jak je zvykem, editorial VÝBĚRU Z HROZNŮ:

Vážení čtenáři,

dostáváte do rukou nové číslo tištěného VÝBĚRU Z HROZNŮ, kterým se završuje ročník 2016. To je vždy příležitost poděkovat za čtenářskou přízeň v uplynulém roce, tedy: Děkujeme!

Toto vydání zahajujeme poněkud netradičně, a to reportáží z nedávné pražské demonstrace na podporu švédského policisty Petera Springareho, který si dovolil cosi, co začíná být v Evropě neslýchané: kriticky veřejně promluvil o ledasčem z toho, čeho je ve své práci denně svědkem, co však politická korektnost velí nekomentovat a přehlížet. Pan Springare má nyní ve své zemi všelijaké potíže, je proto na místě se jej zastat. Děkujeme těm, kteří tak aktivně učinili a alespoň takto na dálku se připojujeme.

* * *

S nástupem Donalda Trumpa snad pominulo období, kdy progresivní levice slavila v kulturní válce jeden úspěch za druhým. Progresivní levice je sice u nás na Západě v menšině, zato se však její representanti umějí nadprůměrně dobře prosadit: svými tituly z prestižních škol, svou schopností zajistit si štědré financování a skvěle se zorganizovat, i nadprůměrnou mírou agrese a arogance.

Optimisté doufají, že nástup „pokrokových“ společenských opatření, protlačovaných touto „elitou“, se nyní podaří zpomalit. A nezřízení optimisté dokonce čekají, že se je podaří zastavit, ba zatlačit zpět. My realisté máme naději, že snad nastává doba, kdy by mohlo být o něco snazší tomuto tlaku čelit.

Náš cíl by měl být ambiciózní, nikoli však nereálný. Představa o nějakém rollback je patrně pouhým snem. Důvodem je převládající společenské klima, které je nejprve třeba vymanit z uhrančivého vlivu pokrokářů, uvolnit jeho sevření. Pak vyčkat, až se vše trochu usadí a přirozené mechanismy společenského organismu alespoň částečně znovu „naskočí“ (např. až lidé začnou znovu otevřeně veřejně a neanonymně diskutovat i ožehavá témata beze strachu z následků porušení pravidel politické korektnosti, chovat se meritokraticky a transparentně uzavírat či neuzavírat smlouvy s kým sami uznají za vhodné bez obav z nařčení z diskriminace, řádně vychovávat své děti bez obav ze státního zásahu do rodin...).

Jenže je otázkou, zda – po desetiletích „pokroku“ – budou nějaké čtyři roky k takové alespoň základní regeneraci stačit. Jen společenství, jehož konzervativní instinkty jsou probuzeny z aktuální otupělosti, může pak absorbovat restauraci normálních poměrů – bez toho, aby se nechalo zmanipulovat nějakým hysterickým křikem (který se v takovém případě samozřejmě dostaví...).

Může ale vůbec společenství své zdravé instinkty obnovit? Naději máme, může. Jak např. ukázal nedávný průzkum think-tanku Pew Research, v Itálii, Francii i Španělsku vnímá mladší generace užší sepětí národní a katolické identity, než lidé středního věku. Nabízí se vysvětlení, proč tomu tak je. Stačí si odpovědět na otázky jako: Jací lidé statisticky častěji zakládají rodiny a mají děti, popř. více dětí? Jak jsou pak tyto děti vychovávány? Je-li tomu skutečně tak, pak se bude tento trend spíše prohlubovat. A až tohle dozraje, přijde čas i na ten rollback... Zatím je ale na každém z nás, aby si stál na svém v podmínkách, jak se zdá, nepříznivých.

* * *

„Současná politická korektnost, nebo její odnož, tedy brutální politická korektnost, je ale charakteristická tím, že brání klást otázky. V tomto ohledu mne politická korektnost děsí, protože je to strnulost, je to zákaz klást otázky a tím pádem nulová naděje na nalezení dobré odpovědi.“

(Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu, Právo, 21. 3. 2017)

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.