Obsah

Podvracení

Ve srovnání s rozhodným poklidem Obamových let zapůsobil všeobecný poplach kolem Trumpovy kandidatury ostře a uměle, zvlášť když došlo na „vnitřní ruskou hrozbu“ vznesenou prezidentem, jehož mentor Frank Marshall Davis byl agentem Komunistické strany uvedeným na zatykači FBI připraveném pro případ války se SSSR; jehož blízcí političtí pomocníci, Valérie Jarrettová a David Axelrod, jsou oba potomky a byli vyškoleni od komunistických a/nebo sovětských agentů, z nichž někteří byli též spolčeni s Davisem. Kolem této věci a tolika dalších nejenže nevznikl všeobecný poplach, nýbrž média si kolem této a dalších souvisejících záležitostí vynutila ticho.

Diana West, When American „Collusion” Looks Like Russian Deception (Když americké „spolčení“ vypadá jako ruský klam)

Čtyři stádia

Minulý týden se jeden čtenář zeptal, zda se znám s přeběhlíkem z KGB Jurijem Bezmenovem. Poté zmíněný čtenář nastínil jeho čtyři stádia procesu sovětské podvratné činnosti: „demoralizace, destabilizace, krize a normalizace”. Připojil postřeh, že „se zřejmě nacházíme v druhém stadiu – destabilizaci – [založeném] na rostoucí polarizaci naší společnosti a rostoucím pouličním násilí i všeobecném rozpadu vlády práva“.

Polarizace není ovšem ničím náhodným. Ve Spojených státech nyní probíhá hra „rozděl a panuj“, s níž se počítá jako s destabilizačním prostředkem. Následuje přirozeně po desetiletích již probíhající demoralizace společnosti. Vzhledem k současným válečným přípravám v Koreji se zdá, že třetí stadium (krize) bude výsledkem vojenského střetu na Dálném východě. Konečné stadium (normalizace) znamená, že Spojené státy přijmou vojenskou nadvládu Ruska a Číny (formálně zajištěnou v podobě smlouvy). Toto je ovšem jen jedna dimenze procesu od krize k normalizaci. Avšak poběží-li vše podle plánu, bude to tou rozhodující dimenzí.

Klíčoví agenti na pravici

Destabilizaci uskutečňují ovšem sítě tajných agentů do značné míry stejně jako demoralizaci. Je to proces řízený důstojníky KGB a naverbovanými agenty. Tito agenti nepracují jen v řadách politické levice. Jelikož KGB chce mít vedení procesu ve svých rukou, umisťuje je na politické pravici – pod maskou skálopevných konzervativců. Verbování agentů na levici není podle Bezmenova ve skutečnosti tak důležité jako jejich verbování (či umisťování) v řadách pravice.

Jak tyto agenty poznáme?

Vyžaduje to obzvláště pozorné sledování dřívějších vztahů a styků předních osobností na pravici. Veškerým minulým stykům s komunistickými skupinami či jednotlivci a vztahům s východoevropskými nebo čínskými obchodními zájmy, atd., by se měla věnovat vážná pozornost. Tyto vztahy nemohou nikoho usvědčit, že je ruským agentem. Jsou však tím prvním, co bychom měli sledovat, když standardně prověřujeme něčí minulost.

Abychom porozuměli, jak ruská výzvědná služba získává své agenty, je užitečné věnovat pozornost svědectví zkušeného mistra špionáže. Generál SS Walter Schellenberg vedl v letech 1941-45 německou nacistickou zahraniční rozvědku SS. V jeho pamětech najdeme kapitolu „Rozšiřování naší sítě ve Švédsku“. Podle Schellenberga se německá kontrarozvědka domnívala, „že Švédové slouží ruské tajné službě jako hlavní odrazová oblast jejích aktivit [v Evropě]“. Hlavní složkou tohoto odrazového můstku byla, jak jinak, Švédská komunistická strana.

Nikde ve svobodném světě nehrají komunistické strany, ze zjevných důvodů, v politice založené na volbách významnou úlohu. Neznamená to, že jsou lenivé nebo málo aktivní. Schellenberg nám sděluje, že hlavním úkolem místních komunistických stran – stejně jako tomu bylo u té švédské ve čtyřicátých letech – je „zařizovat peníze, spravovat schránky pro kurýry a poskytovat pomoc agentům...“.

Podle Schellenberga by se přeběhlíkům z komunistických stran, kteří vstupují do konzervativních stran nebo pravicových hnutí, nemělo tak docela věřit. Vysvětluje, že složkou „běžné sovětské taktiky“ jsou často lidé, kteří „odešli z komunistické strany s vědomím a souhlasem ruské tajné služby, s úkolem infiltrovat“ antikomunistické organizace, včetně tajných služeb různých zemí. Dále poznamenává: „Ze zkušenosti vím, že taková taktika trojského koně je u Rusů velice oblíbená a že svým spolupracovníkům poskytují spoustu času, aby mohli rozvinout své plány.“ (Bezpečně se etablovat v prostředí – pozn. red.)

Schellenbergova připomínka může být nesprávně vyložena lidmi s mylnou představou, že by se se všemi bývalými komunisty (nebo, když na to přijde, s přeběhlíky z KGB) mělo jednat jako s vyvrheli. To však Schellenberg neříká: sám se k sovětským přeběhlíkům choval právě opačně. Vítal je s otevřenou náručí. Jenom se vyhýbal nutnosti jim důvěřovat. Nebylo koneckonců účelem dostat je do vedení německé špionáže. Dobrou politikou bylo chovat se k takovým lidem přátelsky – kdyby pro nic jiného, tak pro to, aby je to povzdbudilo ke spolupráci. Lze přitom analyzovat a prověřovat hodnotu (zpravodajskou – pozn. red.) těchto lidí, s důrazem na životně důležité strategické záležitosti. Všimněte si ale, jak mají američtí konzervativci ve své každodenní praxi k takové prozíravé opatrnosti daleko! Když se řekne „bývalý“ komunista, běžně to v nich (v Rusku i tady doma) probudí důvěru. Krize americké pravice pramení do značné míry z rozšířené degenerace politické prozíravosti a rozlišovací schopnosti. Američané jsou příliš bezstarostní a lehkovážní, příliš pohodoví, než aby prohlédli hru, která se tady hraje.

Proto pokročilo ruské podvracení americké pravice skutečně velmi daleko kupředu (i když až do Oválné pracovny, jak se nám třeba budou snažit namluvit mainstreamová média, pravděpodobně nikoli). Levice byla v takovýchto věcech vždycky ďáblovou loutkou. A jelikož právě ona dominuje médiím a hlavním novinám, bylo by velice divné, kdyby ruští dezinformační přisluhovači vedli očerňovací kampaň proti jednomu se svých lidí. To by prostě nedávalo smysl.

Jasně, že ti „padouši“ na konzervativní straně plotu nebudou médii očerňováni coby ruské loutky. Zavádění veřejnosti nesprávným směrem nebude probíhat tak, že by ukazovalo na skutečné ruské agenty mezi pravicí. Místo toho se připravte na to, že Rusy nasazení pravičáci budou očerňováni jako „fašisté“ nebo „nepřátelé tolerance“. Ve skutečnosi se ruští agenti na pravici pravděpodobně budou angažovat v provokacích s cílem uškodit jiným konzervativcům nebo rozštěpit konzervativní hnutí na frakce bojující mezi sebou. Pozor také na dobře známé „konspirační teorie“ zaměřené na „centrální bankéře“ nebo na „Židy“ nebo na „Nový světový řád“. Takové teorie odvádějí pozornost konzervativců od Ruska a Rusy podporovaných komunistických hnutí.

Příliš rychlé obraty

Stará hra se stále hraje i dnes. Komunistický blok je realitou. Jeho síť agentů je stále v činnosti. Nic se v tomto směru nezměnilo. Jak poznamenala Diana Westová ve svém seriálu „Rudá nit“ (viz odkaz výše), Obamovým mentorem byl člen Komunistické strany – Frank Marshall Davis –, kandidát na zatčení v případě války se Sovětským svazem. Před pěti lety se Obama vysmíval Mittovi Romneymu za výrok, že Rusko je nebezpečným soupeřem. Nyní je před námi něco hodně odlišného, co si naléhavě žádá opatrnosti.

Jak si máme vysvětlit tuto proměnu Obamova stanoviska? A nejen to – Obama není jediný, kdo změnil svůj postoj k Rusku. Mnozí z těch, kdo protestovali proti válce ve Vietnamu, kdo s křikem odmítali mccarthyismus a stavěli se proti budování americké jaderné moci, nyní požadují vyšetřování Donalda Trumpa pro tajné spolčení s Rusy.

Nikdy se neobrátilo o tolik stupňů a tak rychle takové množství lidí – leda když Hitler v roce 1939 podepsal se Stalinem pakt o neútočení. V oněch dnech komunisté, kteří se dříve stavěli proti Hitlerovi, náhle obrátili: Hitler je prima! Francouzi a Britové dostali nálepku „válečných štváčů“. Došlo tak ke zvratu ústředního antifašistického tématu Moskvou propagované „progresivistické“ strategie jednotné fronty.

Ze strategického úhlu pohledu je pravděpodobně každý hromadný zvrat v názorech „progresivistické“ levice, v rozhodujících mocenských či mezinárodních otázkách, výsledkem strategických rozhodnutí učiněných v Moskvě. Jinak řečeno – to, co vidíme, není spontánním jevem, nýbrž spíše něčím vykalkulovaným v kontextu širšího směřování nebo obratu politiky. Lidé, kteří do posledního dechu slouží zájmům Spojených států, to nepřijmou. Přijímají to ti, kteří do posledního dechu slouží Kremlu.

Proč by však Kreml nařizoval svým „progresivistickým“ poskokům zaujmout postoj nepřátelský vůči Moskvě?

Oslepit vnímavost

Vzhledem ke zbrojení v Rusku a v Číně i k rétorice státem řízených médií v těchto zemích zaměřené na přípravu války by měla být odpověď naprosto jasná. Ruští agenti v americké vládě a médiích manévrují tak, aby se po propuknutí války mohli hájit svým předstíraným protiruským postojem. Je to opravdu dobrá strategie – jestliže komunističtí spřízněnci Ruska ve Spojených státech přesvědčí o svém autentickém antiruském postoji, poskytne jim to účinné operační krytí. Současně přitom obviňováním prezidenta Trumpa z tajného paktování s Ruskem podrážejí – v předvečer války – vrchnímu veliteli armády USA nohy.

A konečně, když bude válka na Korejském poloostrově vzhledem k budoucímu ruskému vojenskému zásahu prohrána, mohla by americká levice tvrdit, že Trump dopřál Rusům vítězství jako odměnu za to, že mu v roce 2016 pomohli vyhrát volby. A komu by pak americký lid věřil jako mírotvůrcům ve vztahu s Ruskem? Samozřejmě, levičákům – straně, která se s Ruskem tradičně tajně domlouvala a v předvečer války uspořádala velkolepou podívanou s předstíráním, že (atypicky) dělá pravý opak. Výsledná smlouva vyjednaná levicí by pak byla prvním krokem k pečlivě naplánovanému a řízenému národnímu podrobení.

Na závěr připojuji pro užitek čtenáře citát Jurije Bezmenova o povaze ruské podvratné činnosti. Podle Bezmenova je vrcholným válečnickým uměním „podvracet vše, co má v zemi tvého nepřítele nějakou hodnotu, a to až do chvíle, kdy je vnímavost tvého nepřítele poničena do té míry, že tě už nebude vnímat jako nepřítele...“

Komentář uveřejněn k 28. lednu 2018. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.