Co přinese vypovězení jaderné smlouvy s Íránem?
- Podrobnosti
- Zveřejněno 23. 5. 2018 15:46
- Napsal Libor Král
Americký prezident Donald Trump si zakládá na tom, že je „nepředvídatelný“. Ponechme teď stranou, jestli je to vlastnost, kterou by svět měl ocenit u nejmocnějšího muže planety. Podívejme se dnes jen na jeho nepředvídatelnost a její dopady v souvislosti s jeho nedávným rozhodnutím odstoupit od multilaterální jaderné dohody s Íránem, které tak moc rozčeřilo mezinárodní vody.
Můžeme začít tím, že právě tenhle krok vlastně tak moc nepředvídaný nebyl. Opakovaně ho přece avizoval ve své předvolební kampani. A jestli můžeme Trumpovi v něčem přiznat kvalitu, pak jistě v tom, že celkem důsledně plní svoje předvolební sliby nebo se o to aspoň věrohodně pokouší. Jiná otázka je, jestli by pro globální vývoj nebylo lépe, kdy na plnění těchto slibů hned po volbách rezignoval, ale to nechť posoudí spíše jeho voliči než ti, kteří proti němu tak urputně a marně bojovali. Ale zpět k té „předvídatelnosti“ – nejen před volbami, ale i celou dobu od voleb se Trump k tomuto tématu vracel a sliboval, že tuto „nejhorší ze všech smluv“ zruší. Tedy jeho konečné rozhodnutí, které nakonec 8. května padlo, žádným překvapením být nemůže. To ovšem neznamená, že nemůže mít překvapivé, a dost možná velmi nebezpečné dopady a důsledky.
Je nutno hned na začátku přiznat, že smlouva měla či stále ještě má svá slabá a zpochybnitelná místa, na druhé straně je ale také nutno vnímat oprávněný názor, že byla lepší, než žádná. To konec konců dokládá i reakce evropských zemí, které se do poslední chvíle snažily Trumpa od jeho úmyslu odradit. Hájily při tom jistě nejen „světový mír“, tedy stav, který uklidňoval a stabilizoval situaci v již tak dost třaskavém regionu, ale nepochybně i zájmy svých firem a podnikatelů. Ti totiž s velkou pravděpodobností neustojí tlak USA na zvyšující se sankce a budou muset oželet nemalou část svých zisků, které jim po zrušení protiíránských sankcí v této oblasti začaly velmi zajímavě narůstat. A co je zřejmě ještě smutnější a nebezpečnější, na jejich uvolněná místa na trhu rychle nastoupí ty země, které tolik skrupulí nemají. Už teď se připravují velké kontrakty s Ruskem (které například nahradí zrušené dodávky Boeingů a zřejmě i Airbusů), s Čínou, s Tureckem... Také rostoucí ceny ropy, kde na trhu bude ta íránská citelně chybět, jsou požehnáním především pro Putina.
Připusťme nicméně alespoň teoreticky, že je správné povýšit principiální politiku nad zájmy obchodníků s čímkoli a že tedy morálka v tomto případě vítězí nad kšeftem. Stejně tak je možno Trumpovi přičíst k dobru i to, že možná jeho konečným cílem není dohodu zrušit, ale zvyšujícím se tlakem dosáhnout toho, co předchozí, z jeho pohledu příliš vstřícní, vyjednávači nedokázali do původní smlouvy prosadit, a v konečném důsledku uzavřít dohodu výhodnější pro všechny smluvní strany (kromě Íránu, samozřejmě).
Bohužel, tím ovšem naše poctivá snaha o hledání pozitiv Trumpova kroku zřejmě zcela končí. Výčet negativ pak naopak může být poměrně dlouhý.
Na začátku můžeme jen zopakovat, že pokud chtěl Trump dosáhnout jen vylepšení stávající smlouvy, zdá se zatím, že šel do enormního rizika, ale moc úspěšný přitom nebyl. Mnohem nebezpečnější se ale jeví to, že tím znovu a velmi tvrdě dále narušuje vazby s evropskými zeměmi. Jejich vlády dnes často stojí před nelehkým úkolem vysvětlovat svým občanům, že spojenectví je hodnota, která má a musí přetrvat i jedno či několik prezidentských volebních období. Spojené státy se skrze svého prezidenta dnes staví zády k dlouhodobě budovaným a fungujícím vazbám a působí trochu jako trucovitý, rozmazlený a nezvladatelný fracek, který si vynucuje výsadní postavení tím, že pokud se mu ho nedostane, už si s námi ostatními nebude hrát a svoje luxusní hračky si odnese s sebou domů. Důsledkem toho pak je důvěra v transatlantické spojenectví dál a dál rozleptávána. A jsme zase zpátky u té nepředvídatelnosti, neboť dnes zřejmě nikdo neví, kde se Trumpovo opouštění spojenců a porušování pravidel hry může zastavit.
Stejně tak na Blízkém Východě musí být Trumpovi dosavadní spojenci, tedy především bohaté země z oblasti Zálivu, čím dál tumpachovější z toho, jak před svými občany obhajovat jiné jeho kroky, konkrétně samozřejmě tvrdý postup v otázce Jeruzaléma. I pro ně je pak poněkud obtížné vyjadřovat loajalitu a podporu svému velkému spojenci v USA, když ten ve stejnou chvíli ostentativně podporuje izraelskou střelbu do demonstrantů a desítky mrtvých Palestinců, tedy Arabů, zůstávají ležet za hraničním plotem.
A v neposlední řadě tu je možno nalézt nezanedbatelnou souvislost s jednáními se Severní Koreou. Na jedné straně je jistě velmi dobrou zprávou, že se poslední(?) Kim rozhodl jednat a snad i přistoupit na jaderné odzbrojení. Na druhé straně, pokud vidí, jak snadno Trump uzavřené dohody opouští, jistě si dovede i Kim lehce představit, že také jeho případná denuklearizační smlouva může být za pár let jen bezcenným kusem papíru, až se Trump či jeho nástupce rozhodne, že se mu vlastně nelíbí. (Odbočka do historie – podobně smutnou zkušenost má ovšem také třeba Ukrajina, která se zřekla jaderných zbraní a získala za to Krym. A dnes i zde můžeme vidět, jak málo se cítí Rusko vázáno touto multilaterální dohodou.) Za těchto okolností se snad Kimovi ani nelze divit, že nejspíš ani on nebude brát celou tu hru na odzbrojení příliš vážně a ponechá si nějaká zadní vrátka, aby ho případná změna ve vnímání té smlouvy v budoucnu nezaskočila v nedbalkách (to vše ovšem samozřejmě jen za předpokladu, že jeho země je vůbec ještě nějaké produkce a použití takových zbraní alespoň teoreticky schopna).
Tedy shrnuto. Na jedné straně by se chtělo zatleskat, že se konečně objevil na scéně ostrý chlapík, který nebude váhat pustit se do tvrdého souboje s těmi, kdo ohrožují svoje sousedy či celou planetu. Bylo by krásné moci mu fandit a podpořit ho v tom. To ale bohužel není vůbec tak snadné, protože tenhle ostrý chlapík mění názory rychleji než ponožky, zrazuje svoje dosavadní spojence a nijak se netrápí s dodržováním daných slibů. Pokud si Donald Trump neuvědomí, že není jen milionářem a obchodníkem Donaldem Trumpem, ale také představitelem nejvyspělejší země světa, jež nese na svých bedrech za celý ten svět nemalou zodpovědnost, nebude možno mu za takové kroky zatleskat, ať už budou předvídatelné či nikoli. Naopak, je nutno si uvědomit, že každý další takový nezodpovědný krok zvyšuje riziko dalekosáhlých následků pro každého z nás.