Obsah

Blázen a jeho nepřítel: K metafyzice zla – část 2

Se souhlasem autora nabízíme našim čtenářům překlad nové knihy J. R. Nyquista The Fool and His Enemy: Toward a Metaphysics of Evil. Knihu budeme publikovat po částech. První část naleznete zde. Toto je část druhá. Redakční předmluvu naleznete v textu „J. R. Nyquist, ostrý kritik komunismu, a jeho nová kniha“.

Kdo z toho má prospěch?

Cui bono: princip, podle nějž za určitý čin nebo událost nese pravděpodobně odpovědnost ten, kdo tím může něco získat.

Merriam-Webster.com

Jak zbavit USA nepřítele1

V prosinci 1988 přišel na Kalifornskou univerzitu v Irvinu – to město leží nedaleko Disneylandu – kremelský poradce Georgij Arbatov. Sloužil mnoho let v akademických seminářích Ústavu pro USA a Kanadu, který byl součástí Sovětské akademie věd2. Právě tam se vyráběly oblíbené intelektuální hračky americké levice. Pro své americké hostitele měl Arbatov něco velice zvláštního. Když po příchodu do Irvinu vybalil své koncepční lahůdky, proběhla shromážděním amerických profesorů vlna rozechvění. Jak byli bezstarostní – jak dětinští! Tyčil se nad nimi jako věž, i když nebyl nijak zvlášť velký- představoval režim, který vyvraždil milióny a měl na to, aby pozabíjel milióny dalších! Potřásl si rukou s profesorem Davidem Eastonem3, s Harrym Ecksteinem4 i s Reinem Taageperou5, který měl později kandidovat na úřad estonského prezidenta. Shromáždění akademici se jenjen třásli na očekávané Arbatovovo vystoupení. Mluvil anglicky, s ruským přízvukem. Řekl: „Je to historické, je to lidské. Musíte mít nepřítele. Kolik jen toho  bylo na této roli nepřítele postaveno. Vaše zahraniční politika, docela velká část vaší ekonomiky, ba i city, které chováte ke své zemi. Máte-li mít opravdu dobrou říši, musíte mít nějakou skutečně zlou říši.“6

Arbatovovo vystoupení následovalo těsně po dopise, který o rok dříve napsal listu New York Times. Vykládal v něm, že má Rusko „tajnou zbraň“ – totiž to, že zbaví Ameriku jejího nepřítele.7 Použil starého tématu komunistické propagandy a tvrdil, že Washington uměle udržuje při životě studenou válku, aby mohl ospravedlnit „vojenské výdaje, které pouštějí americkému hospodářství žilou“ a politiku, která jedině zavleče „Ameriku do nebezpečných dobrodružství v zámoří...“. Také Reaganova protisovětská politika, jak důvěrně naznačil, vyvolala závažné neshody se spojenci v Evropě a v Asii, jakož i ztrátu vlivu v neutrálních státech. Načež se otázal: „Nepřivede snad Ameriku taková politika, když onen vysněný Nepřítel neexistuje, do postavení vyděděnce v mezinárodním společenství?“

Takhle vypustil Arbatov jakýsi pokusný balónek, s tím, že posluchači nemají to tajemství nikomu vyzradit. Poskytl jim záblesk budoucnosti – toho, co přichází. Amerika bude nucena odzbrojit, ať si to přeje nebo ne. Avšak ještě dříve než jakékoli fyzické odzbrojení, nastane odzbrojení ideologické. Afriku to ideologické odzbrojení udeřilo během několika let jako železná palice, když černošský komunistický režimem pod vedením Nelsona Mandely a Afrického národního kongresu (ANC) nahradil v Pretorii bělošský režim Jižní Afriky. A ten se zase řetězovou reakcí rozšířil po celé subsaharské oblasti. V téže době se podle podobných směrnic otevřela cesta v Latinské Americe, po níž se vydal Hugo Chávez a Luiz Inácio Lula da Silva. Bylo jen otázkou času, kdy komunisté uchvátí moc ve Venezuele a v Brazílii, Ekvádoru a Bolívii. V Americe by se dokonce mohla povést pokojná revoluce, když si zhroucení antikomunismu nikdo ani nevšiml. Bylo to v roce 1991, kdy byl v Americe komunismus zbaven svých okovů. Na mnoha vysokých školách zavrhli přísahy loajality. A vymazání „obrazu“ Sovětského svazu coby nepřítele znamenalo pro místní komunisty na všech stranách děsivý krok vpřed.

Zaujetím pózy zdravého rozumu a odhozením vnější fasády komunistického dogmatu zničil SSSR se svými spojenci po celém světě antikomunismus jako mávnutím kouzelného proutku. Ano, to skutečně byla „tajná zbraň“ k dosažení velkého vítězství. Udržení té zbraně v tajnosti, i když se o ní veřejně debatuje, záviselo na dvou bodech. Za prvé, Amerika nikdy nepochopila chameleónství komunismu. A za druhé, Západ nikdy nepostřehl, že „odstranění nepřítele“ bylo samo o sobě politickým manévrem, s jehož pomocí mohla studená válka bez přerušení a neviditelně pokračovat. Všichni uvěří předložené báchorce, že se komunismus zhroutil, a přijmou falešnou nauku. A tomu, co tvoří jádro nového náboženství, se po celou dobu bude dostávat svobody, aby se v různých zemích ujalo moci. Včetně Spojených států.

Dovednosti potřebné k uskutečnění tohoto „manévru“ se na vrcholných mistech Komunistické strany Sovětského svazu vypracovávaly mnoho let. Moskva prováděla pokusy a její stratégové, byť se jim i v letech 1989-1991 věci vymkly z rukou, měli pohotově kádry druhé a třetí řady, které mohli vyslat do boje. Byli to lidé se šarmem, kteří rozuměli Západu a věděli, jak uhodit na konzervativní či liberální strunu. Takovým agentem byl Georgij Arbatov. Když Moskvu v roce 1982 navštívil reverend Billy Graham, Arbatov se s kazatelem sešel a bavil se s ním déle než tři hodiny. Graham, který dříve komunismus odsuzoval jako „satanský“, po schůzce s Arbatovem řekl: „Setkal jsem se tu s úžasným funkcionářem.“

Úžasným, vážně! Onoho prosincového dne v roce 1988, řekl Arbatov před shromážděnými akademiky na irvinské Kalifornské univerzitě: „Musíme zničit obraz nepřítele.“ Nešlo o skutečné zničení Sovětského svazu nebo komunismu. Jen o to, aby to tak vypadalo. Jednalo se o jevištní efekty, o šoumenský fígl, aby se skoncovalo s dávným cejchováním. Sundat rudý prapor se srpem a kladivem, přejmenovat pár měst,8 vystavit na odiv podnikatele a miliardáře, které bude řídit KGB. To je ono! Trochu to zavlažit, rozhýbat – a máme tu kapitalistickou demokracii!

Abychom porozuměli vztahu mezi touto konstrukcí v jejím celku a agentem Kremlu, panem Arbatovem, je důležité si připomenout, že to nebyl svobodný člověk. Nemluvil sám za sebe a nebavil se s lidmi o svých vlastních názorech. To Moskva ho vyslala s poselstvím do Ameriky. Prožil celý život jako disciplinovaný sovětský komunista. V každém okamžiku vážil pečlivě svá slova, vykalkulovaná tak, aby sloužila jeho kremelským pánům. A co říkal, nebylo jen popisem sovětské strategie: bylo to její součástí coby konkrétní tah ve hře. Představoval spojku, která doručila zprávy generované systémem. Na jedné rovině Arbatov bavil středolevé liberály a mátl konzervativce. Na jiné rovině předával operační informace místním americkým kádrům. Jen ti pochopili plný význam toho, co bylo řečeno. Ostatní, slepí a hluší, nemohli nic vědět o nátlaku, povinnostech, stranické kázni, nařízeních a plánech, které byly v pozadí Arbatovových výroků.

Bylo osudové, že Západ Arbatova neprokoukl, stejně jako předtím neprokoukl Gorbačova. Média i politické špičky na Západě se domnívaly, že se komunismus liberalizuje, že se Gorbačov do jisté míry zřekl nepřátelství své strany ke kapitalistickému světu. A bylo docela přirozené, že když se komunistická strana něčeho zříká, žádá od svobodného světa obdobný krok. Z komunistů se stávali příjemní lidé. Proč jim to neoplatit? A kdo by v takové situaci stál o pověst lidí se špatnými způsoby? To znamenalo, že nikdo nebude pana Arbatova osočovat, že jenom něco „předstírá“, že nepřátelství z dob studené války odsouvá stranou proto, aby z toho něco vytěžil ve prospěch Komunistické strany Sovětského svazu. Taková reakce se tehdy stávala společensky nepatřičnou a politicky „nemyslitelnou“. Po tom všem, co v těch letech konal Michail Gorbačov, nebylo pro opravdové bojovníky studené války místo. Dokonce i vynikající moudří muži amerického „konzervativního hnutí“, kteří dříve své věrné vedli z politické pustiny do chladivého stínu Reaganova „osvěžujícího“ prezidentství, odmítli podezřívat Gorbačova z postranních motivů. William F. Buckley později umlčel poslední zatvrzelé skeptiky, když se veřejně pustil do bývalé hlavy štábu kontrarozvědky CIA, zesnulého Jamese Angletona na stránkách National Review (po převratu v Moskvě v srpnu 1991). O Angletonovi – Kasandře CIA (Kasandra byla v pověsti o trojské válce žena, která varovala Trójany před „darovaným“ koněm, ale nikdo jí nevěřil – pozn. překl.) – v těch letech vyšla řada knih. Právě on varoval, že Sověti mají v plánu bezprecedentní klam. Na podporu svého tvrzení Angleton uvedl přeběhlíka z KGB Anatolije Golicyna, který o klamavé sovětské strategii a o nadcházející falešné demokratizaci a liberalizaci Sovětského svazu napsal podrobnou knihu.9 V roce 1984 Golicyn předpověděl, že se Komunistická strana Sovětského svazu vzdá mocenského monopolu.10 Bude to však podle něj jenom fasáda. Strana si nadvládu zachová prostřednictvím svých tajných sítí, agentů a KGB. Člověk by si myslel, že si Golicyn po své úspěšné předpovědi nástupu nového a liberálního sovětského vůdce zaslouží, aby bylo jeho predikci rozsáhlé klamné politiky Sovětů poctivě nasloucháno – zvláště ze strany amerických konzervativců. Intelektuální vůdcové konzervativního hnutí však nebyli tak myšlenkově vyzrálí a hlubocí, jak se tvářili. Dokud se komunismus veřejně prezentoval, stavěli se proti němu. Když se však uchýlil do podzemí, zapomněli na to všechno. Ve skutečnosti se, jakmile začali komunisté šveholit po kapitalisticku, konzervativci jen třásli na to, se s nimi skamarádit. Když to například vypadalo, že se Čínská lidová republika otevírá pro kapitalismus, a když později Rusové předstírali pohyb týmž směrem, chovali se američtí konzervativci stejně jako v minulosti levičáci – stávali se jejich souputníky a naivními oběťmi. V tomto ohledu se američtí antikomunisté nechali krmit stejnou řezankou jako levičáci. Sice ještě dokázali mluvit tak, jako by hráli poctivou hru, ve skutečnosti však byli ochotni se přidat. Dá se říci, že celé politické spektrum ve všech západních zemích, od levice po pravici, tvořili dutí lidé, jak je líčí báseň T.S. Eliota:

Jsme lidé dutí

Jsme lidé vycpaní

Učíme se spolu

Hlavy si plníme slámou. Běda!

Naše vyprahlé hlasy, když

Společně šeptáme

Jsou klidné a bezvýznamné

Jako vítr v suché trávě

Nebo nožky krys na skleněných střepech

V našem suchém sklepě11

Buckleyův útok na Angletona a Golicyna v roce 1991, spolu s tvrzením Thomase Mangolda, že ti dva muži jsou „klinicky paranoidní“, ukázaly všem nesouhlasícím, co mohou čekat, když budou zatvrzele myslet na studenou válku. Konzervativci chtěli sami sebe přesvědčit, že v té válce zvítězili. Je zcela přirozené, že levice byla dokonale ochotna se této namyšlenosti přizpůsobit. Vždyť koneckonců přítelem Michaila Gorbačova byl teď prezident Ronald Reagan. Antikomunistický prezident veřejně potvrdil, že Sovětskému svazu důvěřuje. Říkal tomu „důvěřuj, ale prověřuj“. Byl to oslovský recept, neboť každý krok sovětského podvádění nebo nedodržování smluv musel být jistotně později zakryt, protože šlo o čirou politickou ostudu. V této záležitosti si nemohl politik, který si někdy dovolil Moskvě důvěřovat, nikdy přiznat, že se nechal ošálit. Takže i když Rusové v letech 1991-2016 u každé myslitelné dohody o zbraních podváděli ve velkém, zůstali naši politici zticha, protože se předtím všichni zkompromitovali svým podvolením a hloupostí.

Tady jsme se dostali na kořen problému. Nikdy nečinit dohody s funkcionáři totality, s gangstery nebo zločinci. Takoví lidé nikdy nereprezentují legitimní stát. Po činu z vás „partnerství“ s takovými lidmi udělá jedině spolupachatele. Vaše ryzost bude poskvrněna kompromisem. Takové spolčování vede i k duchovní destrukci v nejhlubším možném smyslu. A přece se představitelé dnešních legitimních států, jak se zdá, ochotně stávají „partnery“ zločinců totality. Zároveň to zákonitě nutí lidi, kteří se zkompromitovali vztahy s komunistickými či postkomunistickými vůdci, útočit na osobnosti nejvyššího mravního standardu – na ty, kteří o totalitarismu říkají pravdu.

Když se nabízejí velké obchody, při nichž se dá vydělat na spolupráci s Čínou, a znalci přicházejí o své novinové sloupky, nasmlouvané v mnoha redakcích, protože píší poctivě o zlech Komunistické strany Číny, pak víte, že naše politická kultura se kazí. Ti, kdo k této zkáze přispívají, jsou spoluviníky vraždění a vlastizrady – všech zločinů spjatých s komunismem. Má-li vůbec nějaká forma svobodné a civilizované společnosti přežít, pak ti, kteří své psaní přizpůsobili totalitářství, zasluhují, aby byli v literatuře zapomenuti, a potomstvo je bude nepochybně proklínat. Jsou to lidé prázdní, bez skutečného charakteru a citu.

Jak lze zahájit dialog s hromadným vrahem? Co přesně takovému partnerovi řeknete? A co vrahovi nohsledi, zástupci, pokračovatelé a obdivovatelé – jak se máme dívat na ně? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, jak se díváme sami na sebe. Kde stojíme? Kdo jsou naši přátelé a kdo naši nepřátelé? V prosinci 1988 zaujali profesoři irvinské Kalifornské univerzity k představiteli Moskvy přátelský postoj. Arbatovův přístup jim připadal „osvěžující“. Řekl jim: „Musíme zničit obraz nepřítele.“12 A představa nepřítele byla zničena – pomocí jednoduchého zaklínadla. Arbatovova promluva podle zprávy listu Los Angeles Times „byla okořeněna dobromyslnými vzpomínkami na hříchy obou států“ a „byla ozvěnou tónu Gorbačovova projevu … proneseného minulý týden v městě New Yorku“. Sovětský vůdce a generální tajemník Komunistické strany přislíbil, že zmenší sovětské ozbrojené síly o pět set tisíc mužů. A že sešrotuje deset tisíc tanků. Bude prý pokračovat v odchodu vojska z Afghánistánu.13

Těch, kdo mu uvěřili, bylo hodně. Pochybovačů pár. „Věda je v podstatě humanitární záležitostí,“ řekl Arbatov irvinským profesorům. „Mezi odborníky s podobným přesvědčením nejsou dělítkem státní hranice.“ – Jenže lidi vždycky něco rozdělovalo, a vždycky bude. A přece ten komunista vytváří, krok za krokem, novou lež. Ta stará, už nepoužitelná, je odložena a pokrývá ji prach. Ti dutí lidé, kteří jsou vycpáni suchou slámou, visí na každém Arbatovově slově: „Mnoho let jsme si mysleli, že svět je rozštěpen na dva nepřátelské tábory, a že zápas mezi těmito tábory, socialistickým a kapitalistickým, určí výsledek dějin. Spoustu věcí jsme však začali vnímat jinak… Svět je křehké jsoucno se spletí vzájemné závislosti, musíme brát v úvahu zájmy každého jedince. Co je dnes důležité, to není rovnováha moci, nýbrž rovnováha zájmů.“14

Tak mluvil představitel režimu, který povraždil desítky miliónů lidských bytostí, podvrátil v Rusku pravoslavnou církev, rozbil ruskou kulturu, utlačoval a ožebračil více než 300 miliónů duší – a jeho američtí posluchači byli okouzleni. Billy Graham už dříve řekl: „Setkal jsem se tu s úžasným funkcionářem.“ V závěru své básně „Dutí lidé“ napsal T.S. Eliot tyto verše:

To je cesta, kde svět skončí

To je cesta, kde svět skončí

To je cesta, kde svět skončí

Nebouchne to, jen zakňourá.

Ti slámou vycpaní lidé tvoří lid, který už nechce bránit společnost před nepřáteli. V tom lze nalézt vysvětlení pro ta četná znásilnění ve Švédsku i v Německu, pro milióny muslimů proudících do Evropy, pro neochotu Ameriky bránit svou kulturu nebo své hranice. V Jižní Americe zjišťujeme, že obranné struktury této hemisféry jsou rozmetány na kusy a nepřítel valem proniká dovnitř. Nové náboženství, jako předmostí dvou vetřeleckých civilizací, se s hrozivou rozhodností dere vpřed. Stát za státem padá – Venezuela, Nikaragua, Ekvádor, Bolívie, Brazílie – a hleďme! Je to komunismus, co ve všech případech řídí tohle představení ze zákulisí: v Pretorii, v Kongu, v Angole, a také prostřednictvím organizací – svazu Sao Paulo Forum a Brazilské dělnické strany. Uranové doly, které dodávaly palivo pro první americké atomové bomby, najednou dodávají palivo pro jaderné zbraně Severní Koreje! Nerostné bohatství Afriky náhle proudí do Pekingu a do Moskvy! Ve Stockholmu se obávají ruské invaze a mluví se o vstupu země do NATO!

Vidíme, co se stalo? Za realizací toho všeho byl jistě nějaký postup, nějaká metoda. A když se zamyslíme nad slovy pana Arbatova a zeptáme se, komu tím sloužil, a když vidíme, co se to se světem děje – měli bychom si položit otázku: „Cui bono?

V hloubi našich duší se ozývá hlas – svůdný, podvratný hlas – který tvrdí: „Všechno musí být stejné, jeden svět, brána se musí nechat otevřená, protože nepřátelé neexistují, není důvod ke strachu, není důvod k obraně, není důvod k poplachu.“ Desetiletí za desetiletím k nám ten hlas takhle mluví. Ale ten hlas má někde původ. Kdosi ho vygeneroval. Kdosi mu ta slova napsal.

– „Cui bono?

Vraťme se v duchu k panu Arbatovovi, jak stojí před profesory irvinské Kalifornské univerzity. Vypráví těm Američanům, že chce „odstranit jejich obraz nepřítele“. Proč to chce udělat? Klíčová otázka za všemi otázkami, Rosettská deska (stéla, která umožnila rozluštit egyptské hieroglyfy – pozn. překl.) jednadvacátého století, s jejíž pomocí lze přeložit všechny činy, všechna slova a rozluštit všechny hieroglyfy, zní…

– „Cui bono?

Do Evropy proudí milióny muslimů a hrozí zadluženým sociálním státům tohoto světadílu zhroucením, zatímco Rusko rozmisťuje dvě gardové tankové armády. Někteří odborníci se domnívají, že Severní Korea buduje super-EMP zbraň pro útok na Spojené státy (EMP – ElectroMagnetic Pulse, zbraně založené na tomto principu jsou konstruovány za účelem prvního úderu, který má vyřadit z provozu citlivé elektronické systémy protivníka na co nejrozsáhlejším území – pozn. red.). A vojenská síla USA se zatím rok od roku zmenšuje, její schopnost operovat v zámoří postupně klesá.

– „Cui bono?

Nové náboženství usiluje o zničení stávající společnosti. O zničení křesťanství, rodiny, jedince. Pracuje na vyrabování světového hospodářství, na rozbití vztahů mezi rasami. Snaží se postavit ženy proti mužům a děti proti otcům. Dělá to tak, jako by šlo o něco samozřejmého. Někdy sice mluví o rovnosti a férovosti, nepřináší však dobrodiní stejnou měrou všem, spíše tu a tam ničí a loupí. Tím je nové náboženství pověstné. A přece se méně a méně lidí rozpomíná na umlčené milióny, na popravčí čety a děsivé hladomory, na úkladné vraždy a občanské války, jejichž prostřednictvím se toto zlo šíří.

Ten maličký podvratný hlas, který vám zasadili do mozku, říká, že byste měli tuto knihu odložit. Už z ní nečtěte ani kousek. To Američané jsou v moderním světě ohniskem zla – ne Rusové. Předstírali, že dopravili člověka na Měsíc. To oni sami jedenáctého září umístili do Světového obchodního centra nálož. – Upřímně se zeptejte sami sebe: kdo vymyslel tyhle absurdní lži? A za jakým účelem? Je zcela zřejmé, že cílem popírání přistání na Měsíci je diskreditovat Spojené státy. Řeči o tom, že jedenáctého září umístila CIA nebo Mosad do Světového obchodního centra nálože, sugeruje, že skutečným útočníkem, skutečnou hrozbou pro mír je Amerika – ne komunisté a islamisté.

Kdo má z těchto lží prospěch?

Pečlivě uvažujte, než rozšíříte nějakou nebezpečnou nepravdu mezi lidi. Než se přidáte k té armádě lhářů a pomlouvačů. Pěstujte v sobě ctnost prozíravosti a bdělosti, která je vlastní moudrým. Pak pochopíte, co se chystá. Nepřekvapí vás, když budete v Pravdě číst titulek: „Rusko připravuje pro NATO jaderné překvapení.“15 Jste-li moudří, víte, že Rusové budou ze svého klamu těžit. Nebylo to snad celou dobu naplánované? Nebyl to právě důvod, proč se Georgij Arbatov vydal ze všeho nejdřív na irvinskou Kalifornskou univerzitu – týden poté, co Gorbačov předstoupil před Organizaci spojených národů se slibem vyřazení deseti tisíců tanků?

Zamýšlený výsledek plánu se objevuje na tištěné stránce, je objasněn v úvodníku Pravdy, který oslavuje nynější vojenskou převahu Ruska. „Washington se poté, co Moskvu odepsal jako vážného geopolitického soupeře a vznášel se na křídlech nedostupné vojenské a technické převahy, sám zapletl do pasti, z níž ani ve střednědobém termínu neví, kudy ven.“16

Pečlivě, dokud je čas, uvažujte a položte si správnou otázku: Je to snad náhodné, že chudá zaostalá země jako Rusko získává jadernou převahu nad Spojenými státy? A nyní si ještě jednou pomalu přečtěte, co Arbatov v roce 1988 říkal: „To, co je nyní důležité, není rovnováha sil, nýbrž vyváženost zájmů.“17 Ano, ano, zapomeňte na nukleární rovnováhu. Pak ale obraťte list – a tu to máme, v posměšných slovech Pravdy:

…Rusko překonalo letargii po zhroucení a začalo obrozovat svou moc, zatímco Západ, ukolébávaný sladkým sněním za bílého dne o liberálním ‚konci dějin‘, vykastroval své ozbrojené síly až do bodu, v němž by byly schopny vést [leda tak] koloniální války se slabými a technicky zaostalými nepřáteli. Tím se rovnováha sil v Evropě změnila ve prospěch Ruska.18

V titulku právě tohoto článku čteme: „Rusko naplno těží z vykastrovaných ozbrojených sil Západu.“ A dále: „Iluze o svrchovanosti nad světem si z Washingtonu krutě vystřelila.“ A kdo tu iluzi o americké svrchovanosti nad světem vsugeroval? Která země se údajně zřekla aktivity v jaderném soupeření, v komunistické podvratné činnosti, ve studené válce? Jen počkejte, oni se vůbec ničeho nezřekli.

Američané si z Ruska nevystřelili. Ti na to, jak vidíte, šli jinak. Američané zatoužili věřit, že ta noční můra – hrozba vzájemně zaručeného zničení (Mutual Assurance Destruction, MAD, doktrína odstrašující od prvního jaderného úderu – pozn. red.) – už patří minulosti. Nikdy si nepřáli střet s Ruskem nebo s Čínou. Chtěli žít v míru. Užívat si svou šťastnou společnost, prosperitu a zábavní kulturu. „Setkal jsem se s úžasným funkcionářem,“ říkal Billy Graham v roce 1982. „Pan Gorbačov se mi líbí,“ říkala Margaret Thatcherová v roce 1984. „Můžeme spolu obchodovat.”19

Ve své poslední knize20 nadhodila ruská novinářka Anna Politkovská otázku, zda nebylo zhroucení Sovětského svazu součástí rozsáhlejšího plánu. Zastřelili ji nedaleko jejího bytu, ve výtahu. Protože toho napsala příliš mnoho. Abychom mohli rozmotat klubko událostí, musíme si nejprve zjednat jasno. Kdo se dostal na špici? Kdo dnes ovládá Latinskou Ameriku? Američané, nebo komunisté?

Po pádu Sovětského svazu ujišťovali moskevští mluvčí svět, že je Rusko slabé a že již nepředstavuje žádnou hrozbu. Přimět svět, aby tomu uvěřil, nebylo obtížné. Armáda byla v rozkladu, politika postkomunistická, Rusko vystupovalo v masce „partnera“. Vskrytu, v nepřístupných polárních a sibiřských pásmech, kam cizinci cestovat nesměli, a v podzemních městech Uralského pohoří21 však vojenské přípravy pokračovaly. Američané se mylně domnívali, že vyhráli studenou válku. Gorbačovovy sliby byly falešné. Přislíbil, že zničí deset tisíc tanků, ale neudělal to. Do roku 2014 se karta obrátila a jen vojenští odborníci postřehli, co se stalo. Neměli však moc nad médii, takže nemohli situaci netečné veřejnosti objasnit. Pravda poznamenala: „Když to [že jsou poraženi] Američanům došlo, bylo už příliš pozdě.“22

Je to možné, že je západní civilizace tak hloupá?

Je možné oklamat velký národ? Mohou se stamilióny lidí v otázce dějinných událostí mýlit? Stručná odpověď zní: ano. Když se informace většinou předávají jen vizuálními prostředky – například televizí – a lidé sami sebe nevychovávají k tomu, aby četli knihy, je to víc než možné. A právě tak svět nyní pracuje.

Již se zneužívá moderní technologie hromadných komunikací a sama společnost se – díky zavedení televize – stává předmětem rozsáhlých experimentů. Tato nová forma komunikace ovládá lidstvo a není vůbec žádným požehnáním; jen si všimněme, jak snížila intelektuální úroveň. Schopnost generovat a přinášet všelijaké obrázky, většinou zavádějící a bez reálného obsahu, způsobila, že naděje civilizace na přežití utrpěla újmu. Bývaly doby, kdy si společnost vytvářela vlastní mínění. Vlivem televize se však z praktického člověka postupně stal její divák, který už knihy nečte.

Neil Postman v knize Ubavit se k smrti (Mladá fronta, 1999) obšírně psal o přechodu od literární kultury ke kultuře televize. Žijeme podle něj v postliterární společnosti. Po pravdě řečeno, jsme na televizi závislí. To ona určuje naše životní podmínky, utváří nás a dodává nám světonázor. Tím, co formuje davy, už dávno není četba papírových novin či knih nebo naslouchání slovům z kazatelen. Správné informace získává zahloubáním do četby jen malá menšina obyvatelstva, jejíž hlas není slyšet a která je bez vlivu. To nejkvalitnější, co je napsáno, ty nejlepší závěry myšlení už nejsou předmětem veřejných debat. Veřejné mínění je vedlejším produktem úryvků z projevů „teorie poznání“, šířené podezřelými novináři. Újma, jíž předraze platíme za ztrátu vyšší úrovně veřejné diskuse, je obrovská. Televize poskytuje divákovi bezprostřední zážitek, který ho vede k tomu, že přeceňuje vlastní schopnost rozumět složitým jevům. A divák není pouze zavalen nepravdivými informacemi. Poté, co vstřebal pečlivě vydanou sadu klamavých obrázků, je sám přesvědčen, že už zná pravdu.

S tím, jak jedno pokolení střídá druhé, se vytrácí dávná moudrost a poznání. Jediná, vůbec ne reprezentativní momentka, zachycená kamerou, vnucuje i těm nejkultivovanějším posluchačům falešnou verzi událostí, neboť obraz vydá za tisíc slov. Mysl přitom hltá vizuální obraz, vyvozuje závěry, aniž by se v záležitosti opravdu vyznala, a domnívá se, že „vidět“ je totéž co „znát“. A přitom jsou všechny tyto obrazy v jistém smyslu výsledkem režie. Veškeré vědění závisí na kontextu, a televizním divákům je pravidelně tento kontext podáván způsobem běžným pro dramatickou tvorbu: když tvůrci nechtějí či nemohou některou část děje inscenovat, může ji např. některá z postav divákovi prostě sdělit (v originále off-camera – pozn. red.). Když televizní žurnalisté předkládají falešný kontext, nebo když ta falešnost plyne ze způsobu prezentace, stává se televizní událost lží. Avšak nikoli jen pouhou lží; stává se klamným přeludem, sestaveným z představ, obrazů a dramatických gest.

Televize k přesvědčování diváků užívá vizuální stimulace a senzačnosti. Lidem, kteří čerpají zprávy z televize a ne ze seriózních knih, se nedostává skutečného, hlubokého porozumění. A přirozený výsledek? Diváci jsou lapeni: věří věcem, které se nestaly, věcem, o nichž jim vyprávěli lidé, kteří u toho nebyli. A ve stejné situaci jako veřejnost je do značné míry i přezaměstnaný politik. Každý se spoléhá na novináře a „mudrce“ z televize. To oni jim o všem možném říkají, co to znamená, to oni pro ně tvoří závěry a poskytují analýzu. Jelikož televizní vysílání vytvářejí profesionálové, jejichž posláním je posluchače přesvědčit, že to, co nabízejí, má hodnotu a je to přínosné, mnoho diváků předkládaným názorům podlehne. Čím je prezentace rafinovanější, tím víc duší ovládne. Typickým žurnalistou je   levicový ministrant nového náboženství. Předkládá vlastní předsudky a tváří se, že jde o obecné mínění nebo skutečnost. Úkolem dnešních novinářů je zajistit, aby se společnost stále vyvíjela „tím pravým“ (rozumějte: levým) směrem; proto jsou masově vyráběni ve školách pro novináře, jako párky v masokombinátu. A také o novinářích lze dnes říci to, co se říkává o párcích: kdybyste viděli, jak se vyrábějí, už si nikdy žádný nekoupíte.

Obsah televizního vysílání má dvě nebezpečné stránky: (1) prostřednictvím komerční reklamy a voyeurství slouží jako rafinovaná indoktrinace k sebeuspokojování; a (2) prostřednictvím novinářských „párků“ slouží jako indoktrinace politická. O druhém z těch dvou nebezpečí se debatuje obtížněji, protože se myšlení veřejnosti svým rostoucím posunem doleva smršťuje do karikatury myšlenky. Jakákoli poctivá diskuse o sebevražedném směřování společnosti, o její rostoucí závislosti na tom, co je nenormální, se projeví jako podivně kontroverzní. Co bylo pro všechny dřívější formy společnosti normální a životadárné, je dnes zlehčováno. Nové náboženství se nadvládou nad sdělovacími prostředky snaží společnost přetvořit. Hromadné společenské převýchovy se dosahuje právě prostřednictvím škol/masokombinátů a sdělovacích prostředků. S trochou ironie by se dalo říci, že nyní jsou z nás všech párky. Co je v lidské povaze reálné, instinkt a vrozené ideje, je systematicky popíráno politikou znemožňující uplatnění nyšlenkového a citového bohatství, jichž bylo v celém světě po tisíce let třeba k přežití lidských komunit. Ideje týkající se rozdílů mezi pohlavími, cizích národů jako potenciálních nepřátel, týkající se smíšených manželství a zachovávání tradice – všechny tyto dávnověké hodnoty a instinkty se nyní zlehčují. Samotný instinkt se ve skutečnosti prohlašuje za nicotný a neplatný.

Naše nové světské náboženství je politické. Je to politika, která se tím, že tradiční normy odsuzuje jako blud iracionální minulosti, snaží popřít to, co je podstatou lidství. A jako taková, všude, kudy kráčí, ničí a srovnává se zemí vše, co jí stojí v cestě. Politika – kdo je duchovní, ten to ví – neobsahuje žádný duchovní lék proti ničemu a nemůže lidstvo spasit. Politická činnost patří do oblasti praktické moudrosti, sociální prozíravosti, státnictví a války. Uzdravení duši přinést nemůže. Není zdrojem duchovní inspirace. Představuje vlastně zvláštní druh nepřizpůsobivosti a odmítnutí přijmout podmínky lidství. Grotesknosti dnešního sekulárního náboženství by se zhrozil i dávný pohan. Je vzpourou proti všemu, co existuje, a proto je jeho programem – ničit. Svou bohorovnost spatřuje v ničivé moci, jíž se staví proti moci tvůrčí a vykupující.

Carl Jung v knize „Aeon“ (Eón je starořecký bůh času a věčnosti, též životní síla – pozn. překl.) píše o „stínu“ křesťanství, o jakési antikristovské síle budované od století do století, která se nakonec projevuje v ničivých impulzech moderního totalitářství. V jádru jde o popření a odmítnutí realit lidské přirozenosti – o proces převálcování právě této přirozenosti a o rozbití lidskosti. James Burnham (americký filozof a politický teoretik, 1905-1987 – pozn. překl.) tento proces nazval „sebevraždou Západu“, neboť právě Západ tato choroba postihla. Co znamenala „revoluce“ v – asijských, nikoli západních! – zemích Rusku a Číně? Omezila se na kampaň za vykořenění Západu a západních společenských struktur. Co bylo svou podstatou asijské, pokračuje ve své dřívější tradici despotismu a státního egoismu. Zde nenajdeme sebevraždu, nýbrž vzpouru proti vyšší civilizaci, která je předmětem nenávisti a tudíž předurčena k zničení – i kdyby jen proto, aby se ti, kdo o to zničení usilují, zbavili stigmatu své vlastní nižší úrovně. Právě v rámci Západu tudíž dochází k procesu Jungovy enantiodromie.23 Tato rodící se krize, kterou v osmdesátých letech devatenáctého století proslule zaznamenal Friedrich Nietzsche, se objevuje zároveň s odumíráním křesťanství a příchodem „evropského nihilismu“. Nietzsche předpověděl, že tento vzestup „nihilismu“ povede k vystoupení nových Cézarů a k „válkám, jaké svět dosud neviděl“. Bude snad křesťanství nahrazeno něčím jiným? Jako hlavní kandidát se vytrvale nabízel socialismus – něco jako křesťanství bez Krista. Již Darwin zavedl stvoření bez stvořitele; a s dialektickým materialismem Karla Marxe jsme dostali apokalypsu bez [Kristova] druhého příchodu. Tento nový materialistický mýtus, zrozený pod korouhví „vědy“, vytvořil světské náboženství s fanatickými následovníky. Je to zvláštní věc, co se stalo.

Levičák, ještě prosycený zbytkem křesťanských idejí, tu vědeckou namyšlenost nového náboženství přijímá. I když se prokazuje, že jeho zásady jsou nevědecké, stejně věří, že potřebné objevy a úpravy pro vědeckou platnost jsou už na cestě. Jedním z mnoha nebezpečí takové víry je to, že není spjata s duchovními potřebami lidského života. A taktéž je nebezpečné, že tato víra paroduje demokratickou a rovnostářskou mánii Francouzské revoluce. Je v ní skrytě zahrnuto násilí páchané na mimořádných lidech a idejích vyšší hodnoty. Je zde ničivý impuls, jímž se společnost otvírá přehodnocování hodnot a obracení řádu věcí. Všimněte si, že dnes nejvíc módní záležitosti pocházejí zdůli, nikoli shůry. Ke cti přichází to, co patřívalo ve společnosti k tomu nejnižšímu. Prostitutka a pasák, gangster, homosexuál, revolucionářský psychopat – právě ti jsou dnes předmětem romantického přikrašlování. Hrdinu zastiňuje antihrdina. Vůdci lidu se dnes stávají nechutní, tuctoví padouši. Táž choroba, která zachvátila inteligenci, se snadno šíří mezi dezorientovaným obyvatelstvem – jako epidemie. A zbytek dokonává televize. Západ, nakažený ideologií odporu k sobě samému a sebepopírání, nyní – jak to vypadá – otevírá náruč zničení sebe sama. Po ztrátě dávné víry se vše halí do jakési sebevražedné etiky.

Pohleďte na ty, kdo vedou vaši zemi. Nejsou to snad kandidáti sebevraždy? Vznešeně znějícími slovy veřejně odsuzují zdravý rozum jako „rasismus“ či „islamofobii“. Instinkt obrany společnosti je podle nich nutno potírat. Jen tak lze prý uskutečnit sbratření lidí. Národy, které kdysi na zemi něco znamenaly, hypnotizuje propaganda politické korektnosti. A ti, kteří prošli velkými masokombináty – školami a univerzitami – neustále tyto národy přesvědčují, aby se nechaly zničit.

Ve chvíli, kdy píši tato slova, jsou děti každého světadílu podrobovány neúnavné indoktrinaci. Ten proces začíná tím, že studentovi vypnou mozek, donutí ho naslouchat určitým sdělením prezentovaným jako vzory myšlení – vzory chápání. „Opakuj, co ti povídáme!“ zní to sdělení. Takovýmto způsobem se „prochází“ školou, která se stala střediskem hromadného přetváření lidské mysli – vzdělávacím masokombinátem, výrobnou lidských párků.

Představa, že jsme dosáhli jakéhosi vysokého stupně kultury, že dnešní pokolení je nejlépe informovanou a nejlépe vzdělanou generací, co jich lidstvo mělo – to je jeden z těch způsobů namyšlenosti, jimž se potomstvo vysměje. V každém věku je blázen, který věří ve svou velikost, avšak historie ho odhalí. Lidé podobní velkým postavám minulosti se dnes neobjevují, protože jsme svůj kolektivní osud svěřili do rukou obřích institucí, včetně rozsáhlé vlády, velkého vzdělávacího systému a velkých korporací. Nevychováváme žádnou individuální osobnost. Děláme vše pro to, abychom její rozvoj zbrzdili. Vždycky, když vláda nebo korporátní byrokracie vyzvedá prostřednost, je to v neprospěch těch, kteří mají duchovní či intelektuální převahu. Ovšem, ti nejlepší jsou dobře vybaveni pro to, aby žili šťastně i bez uznání ze strany jiných. K vědomí vlastní hodnoty nepotřebují, aby jim ji potvrzovali vysoko postavení lidé nebo veřejná honorace. Kdo na tom však pořádně tratí, je společnost sama. Když velké instituce řízené malými lidmi bezmyšlenkovitě ušlapávají ducha těch, kteří je vnitřně převyšují, je už předem vyloučeno pravdivé mluvení a správné konání. A právě to se dnes zcela zřetelně děje. Je to raný příznak blížící se tyranie. A i to částečně vysvětluje, proč jsme stále méně schopni rozlišovat, co je pravdivé a falešné, správné a špatné.

Je jisté, že zkáza moderního člověka narůstá od období velkého míru v Evropě a Severní Americe. Tehdy přibývalo nerealistických očekávání. Nasloucháme-li dnešním politikům, zjišťujeme, že jejich tvrzení, že se dalšímu pokolení musí dařit stejně dobře, či lépe než předešlému, prozrazuje nedostatek smyslu pro historii. Přitom však politikové dělají, co mohou, aby zajistili, že tomu tak nebude! Stojí za to si připomenout, že prosperita konce dvacátého století není pro lidské dějiny typická. Přivedla současnou generaci Evropanů a Severoameričanů k zapomnětlivosti a oslabila v nich sebezáchovný pud přežití, jehož je pro vybřednutí z krize třeba. Světu posledních pokolení, vychovávanému televizí hemžící se sugestivními obrázky, chybí jakékoli skutečné sepětí se světem minulosti. Proto nemají nic, za čím by se mohli ohlédnout a vrátit se k tomu. Vstoupili jsme do „překrásného nového světa“ (v originále Brave New World, jde o odkaz na román Aldouse Huxleyho, 1932, který v češtině vyšel pod názvem Konec civilisace, 1933, resp. Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět, 1970 – pozn. red.). Zákeřnost změn zakryly jisté vnější jevy – zdání čehosi pokročilejšího, modernějšího, progresivnějšího. Společnost se však stávala bezobsažnou. Začínala uvnitř zahnívat. Muže začala charakterizovat zženštilost a ženy maskulinita. Společnost ovládl patologický proces, podporovaný novým náboženstvím.

Nepřátelům se daří společnost klamat, protože naše moderní kultura nás učinila pro klamání zranitelnějšími. Přispívá k tomu televize. Přispívá k tomu rozsáhlý stát, který do všeho strká nos. Očividně v tom hraje roli též povyšování průměrných lidí, kteří nejlépe vzkvétají ve velkých organizacích. A konečně, do největšího nebezpečí vůbec nás zavádí nastupující světské – politické náboženství.

Pokračování příště.

Publikováno se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

Poznámky:

1 Jean Davidson: „UCI Scientists Told Moscow’s Aim Is to Deprive U.S. of Foe,” (Podle vědců z Kalifornské univerzity v Irvinu chce Moskva zbavit USA nepřítele), Los Angeles Times, 12 prosince 1988. http://articles.latimes.com/1988-12-12/local/me-14_1_uci-scientists. Článek cituje Arbatova: „Naší hlavní tajnou zbraní je zbavit vás nepřítele.“

2 Arbatov ten ústav sám založil.

3 Wikipedia.org, David Easton, https://en.wikipedia.org/wiki/David_Easton. Easton byl hodnocen jako druhý nejpřednější americký politolog v období 1960-70. Autor J.R. Nyquist byl u toho, když Easton v roce 1988 v semináři pro absolventy univerzity vykládal, že by politologové měli mít „sociální vědomí“. Na tomtéž sezení Nyquistovi doporučil, aby si prostudoval Marxovy Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie (Nástin kritiky politické ekonomie) a aby vystoupil s přednáškou na toto téma.

4 Eric Pace: „Harry Eckstein, 75, Professor Who Studied Political Culture,” (Harry Eckstein, který se dožil 75 let, profesor, který studoval politickou kulturu) New York Times, 11 července 1999. http://www.nytimes.com/1999/07/11/us/harry-eckstein-75-professor-who-studied-political-culture.html. V roce 1988, v době Arbatovovy návštěvy, vedl Eckstein na irvinské Kalifornské univerzitě fakultu politologie.

5 Wikipedia.org, Rein Taagepera, https://en.wikipedia.org/wiki/Rein_Taagepera.

6 Davidson.

7 Letters to the Editor (Dopisy vydavateli), New York Times, 8 prosinec 1987.

8 Jména mohou klamat, někdy ovšem i tak ledacos vyzrazují. Například správní okrsek kolem Petrohradu se stále oficiálně jmenuje Leningradskja oblasť. Moskevské nádraží, z nějž jezdí vlaky do Petrohradu, nese pořád název Leningradskij vokzal.

9 Anatolij Golicyn, New Lies for Old (New York: Dodd, Mead & Company, 1984), viz kapitola “The Final Phase.”

10 Tj. rok před tím, než zesnulého brežněvistu Konstantina Černěnka ve funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu vystřídal Andropovův člověk, údajný reformátor Michail Gorbačov.

11 T.S. Eliot, “The Hollow Men,” 1925. (Thomas Stearns Eliot /1885-1965/ byl anglický básník amerického původu, laureát Nobelovy ceny, – pozn. překl.)

12 Quest for Peace (Hledání míru), Georgi Arbatov. https://www.youtube.com/watch?v=TcIkq9GUWtw.

13 Davidson.

14 Tamtéž.

15 „Russia prepares nuclear surprise for NATO,” Pravda, 11. listopadu 2014.

16 „Russia prepares nuclear surprise for NATO,” Pravda, 11. listopadu 2014.

17 Davidson.

18 „Russia takes complete advantage of castrated armed forces of the West,” Pravda, 13. listopadu 2014. http://english.pravda.ru/russia/politics/13-11-2014/129021-russia_usa_nuclear_weapons-0/

19 John Cole, TV Interview for BBC („I like Mr. Gorbachev. We can do business together“), 17. prosince 1984, http://www.margaretthatcher.org/document/105592.

20 Anna Politkovskaya, Putin’s Russia (Putinovo Rusko); London: The Harvill Press/Random House, 2004), str. 68. Autorka píše: „Tak co, je návrat tajné policie náhoda?“ Na str. 82 líčí současný ruský systém jako „model, který staví sovětskou ideologii do služeb špičkového soukromého kapitálu“. Což, jak lze vyčíst mezi řádky, probíhá podle plánu. Ukazuje, jak ruský kapitalismus skrz naskrz ovládla sovětská nomenklatura.

21 K několika místům v Rusku, kde se nalézají obrovské podzemní stavby, patří například horský hřeben Jamantau severozápadně od Magnitogorsku a dříve hojně osídlená města Beloreck-15 and Beloreck-16 nedaleko Mežgorje. Otvory tunelu v jamantauském areálu naznačují, že se pod povrchem, v hloubce přesahující tisíc stop (cca 300 m) nalézá oblast o rozloze 400 čtverečních mil (více než 1000 km2) zprotínaná tunely a stavbami. Podle zdroje z vyšších míst ve Washingtonu mají odborníci z americké tajné služby podezření, že právě v Jamantau se nalézá tajné ústředí ruských sil specializovaných na strategické rakety a že toto místo může být i střediskem pro jaderné střely a/nebo místem výroby bojových hlavic, což odporuje smluvně stanoveným omezením. Zařízení je v takové hloubce, že je americké hloubkové pumy nemohou zasáhnout.

22 „Rusko naplno těží z vykastrovaných ozbrojených sil Západu“, Pravda, 13. listopadu 2014. http://english.pravda.ru/russia/politics/13-11-2014/129021-russia_usa_nuclear_weapons-0/

23 Enantiodromie (doslova „souběh protikladů“ – pozn. překl.) je termín, jejž Carl Jung užívá k vyjádření skutečnosti, že přemíra jakékoli síly musí časem vyvolat její pravý opak (či odplatu). Souvisí s principem psychologického ekvilibria (vyváženosti) a zjištěnou tendencí přírody obnovovat to, co ztratilo rovnováhu (tj. v tomto případě jde o lidskou mysl). Slova enantiodromia pravděpodobně poprvé užil Ióannés Stobaios (řecký spisovatel z doby kolem počátku 5. století po Kr., autor důležité sbírky antických citátů a poznatků – pozn. překl.), jejž pravděpodobně inspirovaly zlomky předsokratovského filosofa Hérakleita.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.