Já, konzervativec

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 9. 2011 15:04

Napsal Jan Kubalčík

Můj konzervatismus čerpá ze vždy a všude platného. Je hodnotový a universalistický. Jiný konzervatismus, který staví výhradně na místní tradici, je ve dvojích rozpacích. Jednak, aby byl konzistentní, musí vždy respektovat i tradice jiných (pokud je jejich ctitelé praktikují u sebe doma), byť by byly sebeodpornější (kanibalismus, ženská obřízka, upalování vdov,...). Druhou, neméně závažnou vadou je, že takový konzervatismus je nutně pouze pasivní a vede tedy výhradně „obranné boje“; je v pravém slova smyslu ryze reakční. Téměř nikdy nemůže sám nastolit otázku a vykolíkovat hřiště, na kterém se má hrát. To hodnotový universalistický konzervativec může, neboť zná směr, kterým je třeba se dát – směr, jehož následováním se přiblížíme k životu v souladu se zmíněnými vždy a všude platnými hodnotami. A co je tou nikoli jedinou, každopádně však nejvyšší politickou hodnotou? Je to svoboda a nejlepší podmínky pro její uchování a rozvoj jsou v režimu, kde vládne zákon a moc je umírněná. Ten zákon, který vládne, nemůže být libovolný – objektivně je tím lepší, čím více je v souladu s lidskou přirozeností. Ta je přitom daná, neměnná a i když je každý člověk neopakovatelný originál, to, co člověka činí člověkem, máme všichni naprosto identické – bez rozdílu ras, pohlaví, náboženství, orientací všeho druhu... Tato pravda je jedním z nejlepších příkladů vždy a všude platného. Z toho se neslevuje. Nikdy. To, co je v souladu s lidskou přirozeností, je objektivně mravné.

Můj konzervatismus je každodenní. Směr, jehož následováním se přiblížíme k životu v souladu se zmíněnými vždy a všude platnými hodnotami, není spojen s žádným vybájeným cílem, jako je např. „sociální rovnost“ či jiné „ráje na zemi“. Ten směr je dán kritériem, podle kterého bychom měli činit svá každodenní drobná rozhodnutí. Každý z nás se stále znovu rozhoduje mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem, mezi spravedlností a křivdou. Jsme nedokonalí a často selžeme – ale tu možnost být dobří máme. Vnitřně ji máme vždy a za každých okolností. Abychom však mohli páchat svá dobra i veřejně, k tomu je nezbytná politická svoboda – a právě v tom spočívá její cena: bez svobody není ctnosti, neboť dobrý skutek je dobrým jen tehdy, je-li vykonán zcela dobrovolně. Ledaskdo by například rád dal almužnu skutečně potřebným – ale nemůže, protože jej režim, v kterém žije, o všechno připraví.

Můj konzervatismus je praktický. Dokonalé může být a v mnoha případech také bývá nepřítelem lepšího. Na tomto nedokonalém světě s nedokonalými lidmi nebude nikdy žádný režim dokonalý. Podporu si však právě z praktických důvodů zaslouží i ti nedokonalí. Ve většině případů to bývá tak, že v konfliktu dvou je jeden přece jen odlišitelně odpornější a/nebo méně akutně nebezpečný. Čím je ten méně odpudivý přijatelnější, tím vyšší může a měla by být jeho podpora proti tomu hnusnějšímu. Hrátky na nějakou mravní rovnováhu (jako že v SSSR zavírají lidi do gulagů a v USA zase bijou černochy) je třeba vykázat do příslušných mezí. Proto s Pinochetem proti Allendemu, s Contras proti Sandinovcům, s alžírskou a tureckou armádou proti islamistům, s bosňáky proti Miloševičovu režimu, s Talibanem proti Sovětům, s některými arabskými režimy proti teroristům, s Gruzií proti Rusku. Jen tak si můžeme uchovat naději, že neskončíme ve spárech těch nejhorších.

Můj konzervatismus se dívá do budoucna s nadějí. 20. století bylo svědkem těch nejhorších zvěrstev, které je člověk schopen napáchat na jiném člověku. Přesto nakonec vykvetly nové výhonky a civilisace byla uchována. Naděje se opírá o skutečnost, že i ti nejmenší a nejslabší mohou mnohé ovlivnit, zůstanou-li věrni pravdě. Pak i ten sebehorší zločin může být nakonec zvláštním způsobem postaven, proti vůli svých strůjců, do služeb správné věci (což však nijak vinu zločinců nemaže ani nesnižuje). Lidé sami to nedokážou, ale jejich přitakání dobru je k tomu nutné. To, co se nám dnes jeví jako katastrofa, bude možná v budoucnu hodnoceno jako okamžik zlomu k lepšímu, jako něco, co motivovalo mnohé k rozhodnutí pro pravdu. Naděje spočívá v naší vlastní věrnosti. Budeme-li jako hrdý Budžes a vytrváme, pak můžeme při každé hrůze říct spolu s mistrem Zenu: „uvidíme“. Avšak žádný fatalismus prosím! Oprávněné přesvědčení, že úplně nakonec vše dobře dopadne, nás nijak nevyvazuje z povinnosti udělat vše, co je v našich silách, aby správná věc došla úspěchu.

Můj konzervatismus je západní. Je to totiž právě Západ, který vždy a všude platné hodnoty nahlédl nejlépe teoreticky a nejvíce se jim přiblížil ve své praxi. Dokázal to prostřednictvím antické filosofie a práva, židovského zjevení a jejich syntézou v křesťanství. Západ není dokonalý – to ani zdaleka, ale jsem na jeho straně, neboť nic ani vzdáleně stejně přijatelného či dokonce lepšího není na obzoru. Je tomu tak navzdory tomu, že našimi aktuálními trendy se rozhodně chlubit nemůžeme – přesto Západ zůstává, a i když se nepolepší ještě dlouho zůstane, tou nejlepší civilisací, která zde kdy byla a proto si plně loyalitu zaslouží. Stačí porovnat úctu k lidskému životu nebo postavení žen na Západě a jinde. Aby se Západ polepšil je zejména na nás, konzervativcích. I proto, že v mnoha jednotlivých otázkách je nezbytné upustit od falešného pokroku, další krok nečinit neboť před námi je propast a vrátit se zpět. Typickým příkladem je přístup k nenarozeným.

Můj konzervatismus je patriotický. Ochraňovat a rozvíjet to dobré, co na Západě je, je největším úkolem nás konzervativců. Nikdo to za nás neudělá, protože už nezbyl nikdo jiný, kdo by k Západu potřebnou loyalitu pociťoval. Nedílnou součástí této loyality je úcta k tradicím. Mám v úctě (a snažím se dodržovat) tradice – počínaje těmi „malými“, svými vlastními soukromými, přes ty skupinové (zejména setkání s přáteli) a národní, až po ty všeobecně západní (tradicemi v tom nejširším slova smyslu přitom rozumím i předsudky a tabu). Stejně jako ryzí tradicionalisté mám ty „velké“ tradice rád také proto, že jsou mi milé, že jsem jim uvykl a ve společenství, které je dodržuje, se mi prostě dobře žije – ale hlavním důvodem je, že tyto tradice vyjadřují nastřádanou zkušenost generací, díky jejichž úsilí Západ řadu vždy a všude platných pravd nahlédl. Každá taková západní tradice je jedním malým ukazatelem u cesty, na kterém je šifrovaně napsáno, jak a co bylo pro nás, kteří po té cestě jdeme znovu a znovu, odhaleno a co nám to může dát. Kdo tyto milníky míjí bez povšimnutí, činí tak zejména ke své vlastní škodě – ale také ke škodě svých dětí, neboť na cedule padá prach a když není dlouhou dobu nikdo, kdo by si je chtěl přečíst, nános může být tak velký, že už je nikdo nenajde – a když najde, tak nerozluští. Co když jsme ale právě na rozcestí a hrozí, že se vydáme velmi špatným směrem? Na malých rozcestích přitom býváme prakticky denně. Konečně ti, kteří se přímo snaží tyto ukazatele kácet, by se měli zejména naučit lépe číst a najít správný kód. Živá tradice je krví v těle společenství. Ničení tradic se podobá řezání žil. Lidé a místo kde žijí jsou spolu spjati – stačí se projít po hřbitovech. Rozhodnutí pro tradici je tak zároveň přitakáním svému společenství i láskou ke sdílenému místu. Společenství přitom není tvořeno jen těmi, kteří aktuálně žijí, ale nejméně svým odkazem se na něm podílejí předchozí generace a alespoň motivací „co jim po sobě zanecháme“ ganarace budoucí.

Můj konzervatismus je střízlivý. Lidé nejsou andělé a nikdy nebudou. Mohou být dobří, ale nemusí. Držet na uzdě lidské vášně a zloby lze pouze tehdy, pokud v první řadě uznáme, že jsou. Nesmíme před nimi zavírat oči v bláhové naději malého dítěte, které si myslí, že když oči zavře, není vidět. Proto každé uspořádání společných věcí musí vycházet z vědomí toho horšího, co v lidech je. Moc musí být omezená a rozdělená. Složky moci, které si konkurují, se musí až žárlivě vzájemně střežit. Přílišné koncentraci moci je třeba klást veškeré možné překážky – jak v rámci jednotlivých mocenských úrovní, tak mezi těmito úrovněmi. Tak na úrovni státu má být moc rozdělena mezi známé tři složky a zároveň nemá mít stát ve své kompetenci nic, co lze zajistit na nižších úrovních (subsidiarita). Na tomto poli je vždy co zlepšovat a o moderním státu to platí mnohonásobně. V první řadě samozřejmě takové uspořádání brání tyranii, ale v neposlední řadě je levnější, což také není k zahození. Z druhé strany však nákladnost není a nesmí být primárním kritériem uspořádání. Příkladně nejexpanzivnější mocí vždy byla a je moc zákonodárná. Proto je moudré mít dvě komory Parlamentu, i když je to dražší. Nicméně ani ideálně uspořádaný stát se jistě nevyhne řadě potíží plynoucích z toho, že nedostatky lidí i v takovém systému přetrvávají. Pak je nezbytné odolat pokušení, aby to byla opět státní moc, která se pokusí člověka přeonačit. Zákon samozřejmě musí dopadat rázně na každého, kdo přestoupí určené hranice, ale probouzet v lidech to lepší, to je velkým úkolem občanské společnosti. Pro stát více než pro koho jiného platí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly – i stát je totiž vposledku reprezentován nedokonalými lidmi a každá taková sebelépe motivovaná snaha je provázena soustředěním moci. Tuto moc je pak tím obtížnější udržet v mezích, čím je cíl od nezastupitelných rolí státu vzdálenější. Celkově, jinými slovy: systém, který temné choutky lidí drží na uzdě a společenství, které každého jednoho člověka povzbuzuje k dobrému, to jsou dvě kola jednoho bicyklu. Pravdou však je, že nakonec se pro dobro či zlo rozhoduje každý sám a člověk má v tomto svobodu jak rozhodnout se pro to lepší navzdory špatnému systému a prohnilé společnosti, tak pro to špatné, přestože je systém nastaven skvěle a morální standart společenství je na vysoké úrovni.

Můj konzervatismus je soukromý. Nic na tomto světě nestojí za to, pokud by v důsledku měly být porušeny vztahy s těmi nejbližšími. Naopak každý, kdo má tu šťastnou zkušenost s pevným rodinným zázemím, ví, že vyrážet denně z bezpečného hradu do světa a vracet se zpět je největší radostí a vše člověku připadá snazší a hezčí. To nejlepší, co se může stát je, když tohle člověk zakusí v dětství. Rodina je také nejlepší továrnou na charakter. Na rozdíl od mínění propagátorů státních intervencí do rodiny není rodina sociálním problémem, kde muž týrá ženu a oni oba společně děti, ale naopak nejlepší prevencí těchto problémů – láskyplná rodina je nutnou součástí každého skutečného řešení. Je mi smutno, že je dnes třeba zdůrazňovat, že rodinou se míní muž, žena a jejich děti (mají-li je). Každý odklon od tohoto ideálu je ve všech směrech statisticky horší. Zejména pro ty děti. Další vždy a všude platné, z kterého se neslevuje. Nikdy. Rodina si tedy zaslouží nejvyšší ochranu, uznání a privilegované postavení. Rodinu je třeba bránit. V první řadě ale musí každý začít u sebe – u své vlastní rodiny. Např. je nemožné důvěřovat veřejně činnému člověku, který se ve svém soukromí chová hanebně ke svým nejbližším, kteří jej milují. Jak se asi v důležité chvíli zachová k těm, kteří s ním nejsou svázáni rodinným poutem?

Můj konzervatismus miluje smích. Ne výsměch – smích. Žádný opravdu šťastný člověk, který navíc svoji radost dokáže projevit navenek, neublíží záměrně jiným lidem. Naopak chce svoji radost sdílet, aby ji rozmnožil. I když se člověku nepodaří udělat v daném dni žádný jiný dobrý skutek, udělal dost i tím, že někomu jinému řekl dobrý vtip.

Můj konzervatismus je přirozený život. Zatímco ideologie socialismu říká: my se o tebe postaráme, nemusíš se o sebe starat sám, ideologie liberalismu našeptává: nemusíš se starat o druhé, starej se jen sám o sebe. Socialismus korumpuje odpovědnost za sebe sama a liberalismus ústí v erozi společenství. Na druhé straně člověk samozřejmě má být samostatný a zároveň spoluvytvářet společenství – obě složky jsou vposledku nutné pro dlouhodobé udržení kulturního soužití lidí. Nic skutečně hodnotného není snadné a umírněnost patří k tomu nejtěžšímu. Byla to však právě znalost a uplatnění míry v kombinaci svobod každého jednoho člověka a omezení nutných pro udržení lidského společenství, co vytvořilo civilisaci. Je to právě konzervatismus, který radí: postarej se o sebe a nezapomínej přitom na druhé. Následuj Desatero. Vždycky. Ora et labora.