V jakém boji jsme se to ocitli?

Podrobnosti

Zveřejněno 16. 10. 2011 19:48

Napsal David Floryk

V souvislosti s Pride Parade v srpnové Praze se vynořily otázky, zda a jakým způsobem mají křesťané na takové akce reagovat. Jaká odezva je přiměřená? A to nejen přiměřená politicky či kulturně, ale zejména: Jaká reakce je přiměřená onomu hlavnímu cíli, pro který zde křesťanská církev je, tedy nabízet hříšníkům dobrou zprávu o smíření s Bohem?

Ostatně, nejde jen o jakýsi pochod v Praze. Kauz, které jitří mediální pozornost a nás jako občanů i jako křesťanů se bolestně dotýkají, skutečně přibývá: za všechny jmenujme spor o povinnou školní sexuální výchovu dětí, ale může jít i o vykazování křížů a náboženských symbolů vůbec z veřejného prostoru, politickou korektnost, deformující svobodnou veřejnou debatu, diskriminaci rodiny či veřejné zdravotní a sociální služby, nerespektující právo na výhradu podle osobního svědomí…

V jakém boji jsme se to ocitli? Kdo jej vlastně vede a proč? Máme / smíme se hájit? Je to rozdmýchávání „kulturní války“? Neměli by křesťané být spíš nositeli pokoje? Jak se tváří v tvář těmto tlakům a hrozbám zachovat? Kde je hranice, za níž se legitimní artikulace občanských zájmů a obhajoba občanských práv křesťanů stává kontraproduktivní?

Bude-li oněch hrozeb – a nejde jen o hrozby náboženské svobodě, tedy o něco, co někdo chce upřít „nám“ samým a co bychom tedy případně mohli být i ochotni strpět (nejde-li o hřích) a jít dvě míle či nastavit druhou tvář – ale jde i o věci, které přímo pošlapávají důstojnost člověka jako takového, příčí se lidské přirozenosti a deformují celý společenský život – tedy bude-li oněch hrozeb přibývat, neměli bychom uvážit, zda a jak jim čelit?

***

„V prvních dnech církve křesťané odmítali dělat kompromisy při svém hlásání evangelia. Ve 4. kapitole Skutků se píše, jak bylo Petrovi a Janovi nařízeno přestat kázat. Jejich odpověď zněla: "Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet." Po staletí křesťanství učilo, že občanská neposlušnost je nejen dovolena, ale někdy je i nutná. Není snad výmluvnější obrany práv a povinností náboženského svědomí, než ta, kterou formuloval Martin Luther King Jr. ve svém Dopisu z birminghamského vězení. King psal z výslovně křesťanské perspektivy a citoval křesťanské autory jako Augustina a Tomáše Akvinského. Tvrdil, že spravedlivé zákony pozdvihují a zušlechťují lidi, protože jsou zakořeněny v mravním zákoně, jehož posledním zdrojem je Bůh sám. Nespravedlivé zákony degradují lidi. Protože nemají jinou autoritu než prostou lidskou vůli, nemohou zavazovat ve svědomí. Kingova ochota jít do vězení, než se přizpůsobit právní nespravedlnosti, je příkladná a inspirující.

Protože ctíme spravedlnost a obecné blaho, nesmíříme se s žádným ustanovením, které chce nutit naše instituce, aby se účastnily potratů, výzkumů ničícího embrya, asistované sebevraždy a eutanazie nebo jakéhokoli jiného činu působícího proti životu. Nejsme vázáni žádným nařízením, jež nás nutí, abychom žehnali nemravným sexuálním svazkům, považovali je za manželství nebo něco podobného. Nepřestaneme hlásat pravdu o mrav-nosti a nemravnosti a manželství a rodině. Plně a bez váhání budeme dávat císaři, co jeho jest. Ale za žádných okolností císaři nedáme to, co je Boží.“

***

Těmito slovy byl zakončen text Manhattanské deklarace, která byla zveřejněna před dvěma lety v USA (psali jsme o ní v KL 02/2010). Deklarace byla doprovázena prohlášeními v tomto duchu: „My křesťané žádný kulturní boj nevyvoláváme, ale nemůžeme už donekonečna předstírat, že žádný neexistuje.“