Pod čarou ponoru

Podrobnosti

Zveřejněno 13. 3. 2012 21:33

Napsal Jan Kubalčík

Tak nám schválili přímou volbu presidenta... Hurááá! Že to není dobře, tím spíš když je to dnes a tady, a proč, o tom bylo napsáno až dost a ti, kteří rozhodovali, se rozhodli rozumné námitky ignorovat. Inu, lid to chtěl, volič si to žádal – a, co říct jiného, pokud je pravda co se říká, totiž že ony rozumné námitky byly řadou zákonodárců uznávány, jsou poslanci i senátoři ve své většině ustrašení slaboši, kteří všelidovému tlaku odolat ani nemohli. Je to, jako už kolikrát, smutná podívaná... A je snad ještě smutnější, že tím, kdo to upekl, je vláda, o které se říká, že je pravicová, přičemž některé její koaliční složky o sobě tvrdí, že jsou konzervativní... Edmund Burke se musel otočit v hrobě: „Zrazoval bych své voliče, kdybych obětoval svůj úsudek jejich mínění.“.

Krčínův argument

Když před pár lety byla na stole nabídka ze strany USA na zřízení radarové stanice protiraketového systému americké armády na našem území, jedna z podstatných věcí, kterou jsme z úst radikálních odpůrců radaru slyšeli, zněla asi takto: „Jsme zcela v područí imperialistické moci USA – radar tady bude a basta! Nikdo tomu nezabrání, oni nám to prostě vnutí.“. Dokonce kolovalo jakési video údajně natočené nějakým US důstojníkem, kde tento říkal velmi pohrdavě takové věty jako že si nás už dávno koupili a rozhodují o všem podstatném, co se tady stane. Každopádně, kdybychom tehdy rozhodně kývli, věc by se dost možná dostala tak daleko, že ani změna v Oválné pracovně by to už nezastavila. Nicméně radarová stanice u nás nestojí... ukázalo se, že pravdu měla druhá strana, tedy že je zásadní rozdíl mezi diktátem Kremlu a nabídkou či prosbou Bílého domu (a že tento rozdíl je jedním z hlavních důvodů, proč radar přijmout...). Kde jsou všichni ti mudrlanti (v lepším případě) a lháři (v případě horším)?
A, byť nyní odbočím, ještě jedněm bych rád položil podobnou otázku, totiž „kde byli“: těm, kteří dnes vypisují petice, aby premiér Nečas podepsal „fiskální pakt“. (Že jej nepodepsal, je možná dobře, možná ne, ale o to mě teď nejde.) Až na drobné výjimky není myslím nikdo z nich pardonován, že neorganizoval a nepodepisoval petice, aby u nás armáda USA radarovou stanici postavila. Nyní mají plná ústa rizika izolace – ale neviděli a nevidí, že i naše tehdejší chybné rozhodnutí stran radaru protiraketové obrany dnes přispívá k odklonu amerického zájmu o (středo)evropské záležitosti, což pro nás může mít mnohem vážnější důsledky, než případné potíže v rámci EU. Je to povážlivá absence smyslu pro proporce. Nicméně vraťme se zpět k tématu...
Politik, co si budeme povídat, je u lidu obecného v opovržení. Někteří obdivují ty, kteří si umí hezky přilíznout a v přímém střetu by určitě sehrála roli zbabělost, ale v bezpečí štamgastského stolu je politik označen za lumpa, kterému rovno není. Dodejme, že v nejednom případě právem. Nicméně nyní se soustřeďme na něco jiného – z řečeného vyplývá, že poštvat lid obecný proti už tak opovrhované skupině není nic obtížného. Navíc, jak praví Alexis de Tocqueville: „Zpravidla ovládají ducha národa pouze prosté koncepce. Pochybená idea, avšak jasná a přesná, bude mít ve světě vždy větší váhu než idea pravdivá, ale složitá.“. Co že je takovou prostou koncepcí? „Kapři si sami rybník nevypustí!“ – na to by, pevně věřím, přísahal kde kdo. A ejhle, přímá volba presidenta (i v rámci diskusí o ní tento argument zazníval často...) je zde. Kde jsou všichni ti, kteří na Krčínův argument přísahali? V davu... a lid jásá – prostě kapry přinutil! A kapři, kteří hlasovali proti? Prostě jen dál setrvávají ve svém původním kapřím postoji(?)... Že by tam mohly být i jiné důvody? No nenechte se vysmát! Zmanipulovanému lidu uniklo, že rybník, který si tedy ve strachu před výlovem kapři vypustili, byl celou dobu hlavně jeho vlastní.

Jsme svědky rozvratu ústavního pořádku?

Co Česká republika Českou republikou stojí, Ústava je předmětem neustálých útoků. Proč? Protože politici chtějí, aby měli vládnutí co nejsnažší. Proto, místo dodržování Ústavy, při první příležitosti, kdy jim Ústava jejich plány kříží, volají po její změně. To je typicky případ předčasných voleb... ale nejen jich. Jenže Ústava tady kvůli snadnému vládnutí není – ta je tady proto, aby svými ustanoveními držela veškeré dění v mantinelech vlády zákona, rovnosti před ním a umírněnosti vlády vůči obyvatelům země prostřednictvím dělby moci a systému brzd a protivah. „Svobodná vláda je založena na žárlivosti a ne na důvěře. ... Pokud jde o otázky moci, ať už nikdo nikdy nehovoří o důvěře v člověka, ale ať ho spoutá řetězy Ústavy, aby nemohl provést žádnou ničemnost.“ (Thomas Jefferson) Své poslání naše Ústava skutečně zatím v zásadě plnila – proto řekněme jasně: díky za ni. Je – a možná je na čase začít říkat byla – tím nejlepším, co Česká republika za celou dobu své existece měla. Prakticky každá změna, kterou byla Ústava od svého vzniku stižena, byla změnou k horšímu (nebo byla, v lepším případě, zbytečnou).
Nejen pohodlnost politiků je však motivem opakovaných snah o zmrzačení Ústavy. Druhým motivem je přímá zlovolnost. Příkladem budiž snaha opozičně-smluvního tandemu o změnu volebního systému do sněmovny na většinový. Tento pokus byl jasně zaměřen na vyřazení menších konkurentů z parlamentní politické hry a monopolisace moci. Ústavní soud to tehdy naštěstí zarazil (a možná od té doby je coby instituce tak milován současným presidentem). Co by pak mohlo následovat? Druhým krokem by mohl být pokus o likvidaci Senátu – neboť jaký smysl má druhá komora, která je volena stejně? Ti, kteří stáli a stojí za ODS a ČSSD jsou prakticky titíž lidé, a dva subjekty se ovládají snáze, než subjektů několik, jedna komora Parlamentu je ovladatelná snáze, než komory dvě – každé zjednodušení usnadňuje lotroviny. S dvěma stranami (a jednokomorovým Parlamentem) rozhodně podstatně snížíte pravděpodobnost, že se nějaký poslanec či senátor vymkne a začne svůj mandát brát vážně. Ale do té doby, než se to podaří, je nezbytné udržovat poslanecké a senátorské ovečky ve strachu – před lidem. Podnícený lid už léta dobře ví, co chce, co je hlavní příčinou téměř všeho zlého v zemi: nezasloužené poslanecké prebendy, ne-přímá volba presidenta a (ó hrůzo) poslanecká imunita... Jak jsme viděli, uhranutí lidem už je tak silné, že si tedy vystrašení kapři vypustili rybník. No a bez té imunity teď mezi poslanci toho strachu zase o něco přibude. Takový ustrašený chudák udělá cokoli pro toho, kdo mu slíbí, že jej ochrání... Je v konečném důsledku ku prospěchu či přímo proti skutečnému zájmu občanů mít vyděšené zákonodárce?
Rozvrat ústavního pořádku může přijít z několika stran a obávám se, že jedné z možností jsme právě svědky. Třebaže si to řada těch, kteří tak zbaběle ustoupili vox populi, neuvědomuje, tohle může být onen dlouho očekávaný zásah pod čarou ponoru. Může jít o začátek totální destrukce Ústavy. Ostatně senátor Kubera se už nechal slyšet, že zrušení Senátu by mělo svoji logiku – a vypouštěním „pokusných balónků“ takové věci začínávají. Lid bude jistě tleskat – vždyť na co vlastně ten senát máme, když si teď budeme volit presidenta (konečně!) sami... už před tím byl v podstatě k ničemu a jenom to celé stálo moc peněz, za které by se postavily aspoň dvě mateřské školky. Koho by v takové „diskusi“ mohly přesvědčit Listy federalistů (James Madison: č. 62, 63)?

Hozená rukavice

Všechno zlé však může být k něčemu dobré. Na příkladu zákona o registrovaném partnerství jsem si toho času naplno uvědomil, co Ty vážený čtenáři určitě dobře víš: že ten „pokrok“ může taky ochutnat vlastní medicínu. Když navrhnu nějaké pravidlo a přes všechnu argumentaci není můj návrh ve společenství akceptován, prostě toho nechám... Můžu se připomínat, můžu počkat až se „samo“ ukáže, že jsem měl (možná) pravdu, ale určitě nebudu věc předkládat opakovaně a zabíjet čas všech okolo, kteří se hodlají věnovat něčemu, co považují za podstatnější. Ne tak moderní aktivisté jak je známe – ti se řídí salámovou taktikou a přístupem „vyhodí mě dveřmi, vrátím se oknem“. Neprojde to jednou, potřetí? Nevadí! Zkusíme to počtvrté, pošesté... a až to napoosmé, třeba i díky prosté únavě všech zúčastněných (takužjimprosímvásdejtecochtějí!!!) prosadí, posunou se, v logice oné salámové taktiky, o krok dál k adopcím, o kterých se před tím dušovali, že o ně nejde... a celá věc jede nanovo. Přitom „dobyté posice“ považují za něco, co není třeba nijak hájit – kdo by se opovážil... A přesně to je třeba učinit: vrátit zpět řadu chybných kroků nedávné minulosti. Takové současné španělské vládě se to daří např. v oblasti umělých potratů a ideologické indoktrinace ve školách a je to skvělá a povzbuzující podívaná.
A tak, když Vladimír Hanáček píše o přímé volbě presidenta v Revue politika („Co dělat, když už ji máme“, 17.2.2012): „Dvacet let diskusí však skončilo...“, ostře nesouhlasím. To jako že když jednou přímo, tak vždycky přímo? A proč? Kde je to napsané? Důležitým argumentem zastánců přímé volby byly některé nedůstojné aspekty minulé volby parlamentní... věřte nevěřte, přímá volba může být podstatně trapnější. Asi je teď třeba oddechu a smíření se s tím, že ta bezprostředně nejbližší presidentská volba asi jako přímá proběhne. Pak však bude na místě v případě potřeby vyrazit do protiútoku. A kdy taková potřeba vznikne? Když se ukáže onen černý scénář jako realistický – tedy když tento úder zasazený Ústavě povede k dalšímu zesílení útoků na ni, k uplatnění zmíněného salámového přístupu, ke snaze o zmrzačení či rovnou likvidaci ústavního pořádku; když dnešní ustrašenost zákonodárců nezačne pomíjet. Komu tento stav všeobecné politické zbabělosti vyhovuje? Přece tomu, kdo se bojí pravdy, přece tomu, kdo se v pravdě bojí žít, přece tomu, kdo se bojí ztráty moci. Pro konzervativce z toho může vyplynout jednoduchý a veskrze důstojný program: návrat k Ústavě ve znění z 1.1.1993.