Obsah

Unii schází společný „veřejný prostor“

V únorových Konzervativních listech se objevila hned celá baterie reakcí na provokativní text Davida Hanáka. To potvrzuje, že téma českého vztahu k evropskému integračnímu projektu je jedním z dlouhodobě nejzávažnějších domácích témat vůbec, že to tak přirozeně řada intelektuálů cítí, a že málokoho logicky nechává otázka ČR a EU v klidu.

Je možná smutné, že jsme v naší zemi odsouzeni k tomu skoro každých 20 let znovu řešit základní státoprávní témata, ale zatím je to zkrátka tak. A protože tuto debatu považuji též za naprosto zásadní, dovolím si reagovat na některé teze, které se v minulém čísle objevily. Doufám, že se ani čtenáři, ani dotyční autoři neurazí, když v jednom textu budu polemizovat hned se třemi autory najednou.

Roman Joch, kterého si osobně nesmírně vážím, nejprve tvrdí, že Evropa si může vybrat ze čtyř variant: federace, unitárního státu, dnešní podoby EU a úplného rozpadu EU na původní národní státy. Sám pak tvrdí, že pro zemi našeho typu je největší výhrou evropská federace. Proč by ale byla? Vytvoření evropské federace je dle mého typické sociální inženýrství, vytváření státu tam, kde k němu chybí silná tmelící idea a k oné ideji loajální obyvatelstvo, ochotné za ni když ne z plných plic dýchat, tak ji alespoň vzít bez dalšího za svou.

Na území Evropské unie přece zcela chybí cokoli jako společný evropský „veřejný prostor“. Neexistují žádné evropské politické strany, žádná evropská média, která by sledovali lidé od Lisabonu po Sofii (Financial Times či The Economist takovými periodiky nejsou, protože mají publikum globální, nikoli evropské), žádná společná evropská, univerzálně srozumitelná a přenosná kultura. V některých zemích (třeba Belgie) je dokonce více vzájemně nekomunikujících kultur v jediném prostoru státu a je to pro tamní státoprávní uspořádání problém, ne návod k následování! I všechny elementární symboly, pokud jsou silné, jsou takové pouze na národní úrovni, či dokonce pod ní.

Varovat by mělo přece i to, že ti, kteří salámovou metodou evropskou federaci netransparentně vytvářejí, si netroufnou vytknout si ji oficiálně jako žádoucí cíl do svého politického programu. Schválně, kolik klíčových mainstreamových politických stran v zemích EU má jako klíčový cíl otevřené vytvoření jednoho evropského státu? Asi tolik, jako u nás doma, tedy nula. Kolik lidí demonstruje na náměstích za vytvoření evropského státu a protestuje proti existenci států stávajících? Kolik lidí by bylo za tento evropský stát ochotno položit svůj život? Nezapomeňme, že 28. října oceňujeme často ty, kteří právě to (a mnoho dalšího) učinili pro tento stát. A v jiných zemích je to s oceněními podobné. Ne, to není náhoda.

Osobně považuji ideu evropské federace za životu v Evropě nebezpečný konstruktivistický omyl, který má potenciál zničit vše dobré, co přinesla „integrace“. Integrací míním pokojnou spolupráci demokratických a svobodných národních států, což je zatím to jediné uspořádání v Evropě, které přináší dlouhodobou stabilitu a mír. Nedejme se mýlit, Evropská unie a mír jsou důsledkem této kooperace demokratických a svobodných národních států, nikoli jejich příčinou. Zdá se mi, že v této kauzalitě občas chybujeme. A o tom, že se fatálně mýlím, mě přesvědčí zřejmě až uvidím, že je v celé EU normální, že v dané zemi kandiduje na premiéra či prezidenta někdo, kdo pochází z jiné země a nemluví a nerozumí jazyku těch, kteří ho budou volit – a přece vítězí. To je přece sci-fi… A funkční evropská federace právě tak.

I proto mě překvapily věty dalšího diskutujícího, Jana Friedlaendera, který píše, že vytvoření celoevropských politických stran bude „mimořádně náročný úkol, stejně jako rozšíření pocitu evropanství“. Pokud máme „za úkol“ vytvářet neexistujícímu státnímu celku politické strany, které v něm spontánně ne a ne vzniknout, pak bude možná problém ve zcela umělé definici toho státního celku, nikoli v neexistenci oněch stran.

Trošku jedovatě dodávám, že všechny výše uvedené teze mě nijak nepřekvapují, překvapuje mě pouze to, že znějí tak silně na stránkách listu, který si říká konzervativní.

A protože sám nechci příliš překvapovat, tak Romana Jocha asi neudiví, že kromě jeho variant vidím minimálně i další, pátou. Tlak na úpravu integračního projektu do té podoby, že bude pokračovat, ale více jako mezivládní, mezistátní projekt, v němž bude jednomyslnost typičtějším způsobem rozhodování, flexibilita jednotlivých zemí a mnohost rychlostí integrace běžnější, projekty se budou stavět od základů, nikoli od střechy (jako euro – tedy měna bez státu utvořená jen na dobré časy) a kde se nebudeme vzájemně násilně pokoušet o parodii na demokracii na panevropské úrovni. Opravdu myslíte, že to není možné bez zániku EU jako celku?

Jen takovéto úpravy dosavadních „chyb v Matrixu“ totiž dle mého umožní naplnění některých chvályhodných ideálů, které zmiňuje třetí diskutující, Zdeněk Havelka. Jestli má totiž pocit, že radikální „omezení státního zadlužování a tím i omezení role státu v ekonomice … ořezání všech dotací, regionálních, sociálních, genderových…“ na území naší země bude snazší v evropské federaci, než v rámci systému vícerychlostně kooperující Unie demokratických národních států, tak já mám věru pocit právě opačný.

Mojmír Hampl (*1975) je ekonom, viceguvernér České národní banky.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.