Charles W. Colson, muž proměny

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 5. 2012 19:58

Napsal Jonathan Aitken

Skutečný příběh o cestě člověka, nazývaného Nixonův „zlý muž“, který putoval do vězení, na svobodu, zpátky do vězení (a zpátky Bílého domu) – ještě kolem sebe zformoval celé hnutí.

V sobotu 21. dubna 2012 zemřel ve věku 80 let Chuck Colson, bývalý poradce amerického prezidenta Nixona. Letos poprvé po 34 letech se nemohl kvůli své hospitalizaci účastnit Velikonoční bohoslužby mezi vězni. Životní příběh Charlese W. Colsona (1931 – 2012), zvaného „Chuck“, je v moderních dobách jedním z nejúžasnějších a veřejně nejznámějších příkladů proměňující moci Božího ducha.

Počátek Colsonovy kariéry v politice byl velmi úspěšný. Vystoupal až do Bílého domu na post nejvyššího poradce prezidenta Richarda Nixona, avšak skončil skandálním selháním během aféry Watergate. V této temné době byl právě Colson po Nixonovi nejnapadanější postavou v celém Washingtonu. Některé z pomluv, které mu novináři přišili, byly skutečně nezasloužené, nicméně není žádných pochyb, že v roli Nixonova „zlého muže“, kterou si škodolibě užíval, se Colson stal spolupachatelem mnoha špinavostí i řady nezákonných činů.

Když vypukl skandál Watergate, tisk a posléze i prokuratura, se tvrdě zaměřily právě na Colsona. Bylo moc dobře známo, že to on měl hlavní podíl na nechutném morálním ovzduší uvnitř Bílého domu. Poprvé se na titulní stránky novin Colson coby presidentův zvláštní poradce dostal v roce 1972, kdy v jednom interním sdělení zcela cynicky prohlásil: „Pro Richarda Nixona bych převálcoval i vlastní babičku“. Tento citát se stal symbolem jeho bezohledné politiky ve smyslu „účel světí prostředky“. Nebylo tudíž žádným překvapením, když se v aféře Watergate stal právě on jedním z hlavních podezřelých.

Jak sám později uznal, neměl Colson po prvních jednačtyřicet let svého života absolutně žádný morální kompas. V té době sám sebe příležitostně nazýval „nominálním členem episkopální církve“. Bylo to však značné rozšíření významu slova nominální. Colson byl člověk náboženstvím zcela nedotčeným, byl tak „necírkevní“, že neměl ani ponětí o tom, kdo je milosrdný Samařan či marnotratný syn. Jediný zaznamenaný rozhovor, kdy se během své politické kariéry zmínil o víře, skončil tím, že Colson prohlásil: „No, já si myslím, že náboženství je fajn, pokud je ho co možná nejméně“.

Obrácení přijaté s cynismem

Zlom v hledání duchovního smyslu života nastal v Colsonově příběhu krátce po jeho potupném odchodu z Bílého domu, kdy se snažil znovu vybudovat svou kariéru jako právník. Navštívil Toma Phillipse, generálního ředitele společnosti Raytheon, který na jednom evangelizačním shromáždění již tehdy známého kazatele Billy Grahama uvěřil v Krista. Colson doufal, že by mohl sehnat místo v některé z právnických poboček Raytheonu. Místo toho s ním však Phillips nadšeně hovořil o své znovu nalezené víře, přečetl mu několik míst z knihy K jádru křesťanství od C. S. Lewise a knihu mu daroval.

Colson si nejprve myslel, že náboženské názory jeho hostitele jsou zcela naivní. O čem to ten chudák mluví, myslel si. Při čtení kapitoly o pýše z Lewisovy knihy však dostal nečekaný, zato velmi tvrdý zásah do černého. Stejný účinek měla i modlitba, v níž se na konci toho večera Tom Phillips modlil, aby Ježíš Kristus „otevřel Chuckovo srdce a ukázal mu světlo a cestu“. Později téže noci se Colson v slzách zhroutil na kapotu svého automobilu a poprvé v životě se sám modlil. Když šel potom spát, řekl své ženě Patty, že si myslí, že prožil obrácení – že však neví, co to slovo vlastně znamená a co z toho bude dál.

Z iniciativy přátel pak Colsona nějakou dobu duchovně doprovázel a vyučoval washingtonský pastor Doug Coe, který byl tenkrát pořadatelem pravidelné National Prayer Breakfast a podílel se na duchovní službě různým vlivným mužům v politických funkcích. Z nich ovšem jen málokdo chtěl mít tenkrát co do činění právě s Colsonem! Nicméně Coe přitlačil a vytvořil modlitební skupinku, která měla „hříšníka z Watergate“ podporovat. Tito modlitebníci se skutečně stali Colsonovou životně důležitou duchovní podporou. Byli mezi nimi i demokratický senátor Harold Hughes, republikánský kongresman Al Quie z Minnesoty a bývalý demokratický kongresman z Texasu, Graham Purcell. Pravda, jejich teologie byla místy poněkud zmatená, avšak jejich láska byla nesmírná. Tito bratři v Kristu žili Ježíšovo přikázání „miluj bližního svého“ s příkladnou oddaností. (V autobiografické knize Znovuzrozený věnuje Colson podstatnou část vyprávění o prvních letech Watergate právě vzpomínkám na podporu, kterou mu poskytovali jeho nově nalezení křesťanští přátelé, mnozí z nich, což bylo pro Chucka zcela šokující, z opačného politického tábora! Pozn. red.)

Colsonova duše byla v té době po prožitých bouřích rozbitá a zmatená, avšak jeho noví přátelé jej obětavě podpírali na nově nastoupené cestě ze soběstřednosti a sebeospravedlňování k zaměření se na Krista a přijetí spravedlnosti z víry.

Jakmile se veřejně provalilo, že Chuck Colson se stal „mužem modlitby“, propukla bouře cynizmu a posměchu. Výsměch médií byl zcela zničující a vyřadil veškeré Colsonovy šance na únik z drápů svých žalobců.

Obžaloba byla tehdy vznesena – ale z čeho vlastně? Přímé důkazy proti němu byly chabé. O vloupání do budovy Watergate zjevně vůbec nic nevěděl. Neporušil ani žádný identifikovatelný zákon, ať už se o jeho politické nemorálnosti dá říci cokoliv. „Starý“ Colson by zkusil všechno možné, aby unikl spravedlnosti a vykroutil se z obžaloby. Tady však vyrůstal nový Colson. Kromě pravidelných setkání s modlitební skupinou přátel se usilovně věnoval četbě Písma a studiu křesťanských autorů. Učil se a měnil se, ačkoliv tento proces nebyl ani rychlý, ani snadný.

Ovoce pokání

Colsonovo pokání, jakkoli bolestivé, bylo nefalšované. Nejdramatičtějším důkazem jeho proměny byla skutečnost, že jeho osobní usvědčení z hříchu bylo natolik silné, že se navzdory radám svého právníka rozhodl přiznat svou vinu. Aby to mohl udělat, musel najít zvláštní odstavec trestního zákoníku (18 USC, Section 1503), podle kterého se přiznal k „šíření informací, jejichž pravděpodobnými důsledky mělo být ovlivňování, zabraňování a blokování řízení a výsledků trestního stíhání Daniela Ellsberga“. Jelikož Ellsberg, jenž zveřejnil zprávu „Pentagon Papers“, nebyl nikdy soudně stíhán, byla tato žádost (mírně řečeno) právní zvláštností. V horečnaté atmosféře kolem aféry Watergate ji však soud přijal a v roce 1974 odsoudil Colsona k odnětí svobody na 1 až 3 roky.

Během času stráveného ve vězení se Colson musel naučit mnoho o pokoře a pokání. Sypala se na něho rána za ranou. Nepodařilo se mu získat prezidentskou amnestii, kterou očekával po milosti, udělené novým prezidentem Fordem samotnému Nixonovi. Byl vyloučen z advokátního stavu a zemřel mu otec. Jeho vlastní syn byl uvězněn za držení narkotik. Postupně se však Colson začal podřizovat Boží vůli. Ponořil se do studia Písma, založil se svými spoluvězni modlitební skupinku přímo ve vězení a dokončil biblický kurz.

Přesto to vypadalo, že jeho duchovní pokroky jsou stále doprovázeny praktickými protivenstvími. Obzvlášť těžké bylo pro něho unést další zamítnutí žádosti o podmínečné propuštění poté, co byli propuštěni jiní vězni z aféry Watergate. Colson však trpělivě čekal dál a v červenci 1975 byl po sedmi měsících vězení neočekávaně podmínečně propuštěn.

Znovuzrozená celebrita

Zabydlet se ve světě svobody však pro něho nebylo vůbec jednoduché. Stále se v něm odehrával boj mezi starým a novým člověkem. Nicméně postupně začal chápat, jaký směr vtisknout dalšímu životu. Přišel s myšlenkou založit učednický program pro podmínečně propuštěné vězně. Ředitel Federálního vězeňského úřadu si poslechl Colsonovu prezentaci projektu a dal mu zelenou, ať jej v rámci experimentu vyzkouší. Byl to počátek něčeho, co se mělo vyvinout do celosvětové služby nazvané Prisoners Fellowship, Vězeňské společenství.

Zatímco pracoval na svém novém životním projektu resocializace a rehabilitace propuštěných vězňů, napsal Colson knihu, která se záhy stala celosvětovým bestselerem. Nesla název Born Again (Znovuzrozený). Mimo evangelikálních kruhů byl tenkrát v roce 1976 tento výraz téměř neznámý a nepoužívaný. Titul Colsonovy knihy a silně emocionální vyprávění o jeho životní cestě a obrácení však přineslo nečekanou a neplánovanou změnu. Celý svět se začal dotazovat, co tento výraz vlastně znamená a jakou zkušenost označuje. Chuck Colson dával opakovaně jasnou odpověď. Patří k je-ho zásluhám, že pojem „znovuzrozený křesťan“, dosud užívaný jen uvnitř evangelikální menšiny, získal i v očích většinové populace jasnější obsah a stal se srozumitelným poselstvím o tom, co znamená „obrátit se ke Kristu“.

Kniha Born Again, jíž se prodaly tři milióny výtisků po celém světě, katapultovala Colsona do stratosféry křesťanských celebrit. V té době už však byl natolik upevněný v nově nalezené víře, aby si uvědomoval, že tato nálepka je nebezpečným protimluvem, v naprostém rozporu s pokorou, která by měla naplňovat srdce Božího svědka. Colsonovým požehnáním však byli jeho duchovně moudří přátelé, kteří jej drželi nohama při zemi. Jeden z nich, mladý výzkumný poradce Michael Cromartie, jej přivedl k vynikajícím teologům, kteří byli schopni uspokojit jak jeho intelektuální, tak jeho duchovní hlad po poznání. Mezi teology, s nimiž Colson navázal osobní vztah, patřili Nicolas Wolterstoff, R. C. Sproul, Carl Henry, Francis Schaeffer a Richard Lovelace. V Colsonově životě hráli životně důležitou roli, neboť rozšiřovali jeho duchovní horizonty.

Jde o světový názor!

Colson se po svém obrácení stal členem baptistického sboru, avšak tehdejší uzavřený a úzkoprsý fundamentalistický evangelikalismus jej neuspokojoval. Sloužil osobně ve věznicích, dělal to pravidelně, ochotně a rád až do konce života, avšak současně si uvědomoval, pro skutečný a re-álný křesťanský dopad na společnost se musí stát součástí veřejných a politických aktivit a společenských debat.

Pátrání po uceleném a konzistentním „křesťanském světonázoru“ formovalo nejen směr rychle rostoucí služby Prison Fellowship, ale předurčilo smě i dalším Chuckovým aktovitám.

Prison Fellowship nicméně zůstalo po celý další Chuckův život jeho „srdeční záležitostí“ a službou, na níž mu záleželo nejvíce. Dnes tato organizace zajišťuje každoročně 300 000 vánočních dárků pro vězně, iniciovala vznik minimálně 15 křesťanských věznic po celém světě (V řadě zemí jsou vězeňská zařízení soukromými institucemi, které si stát „najímá“, pozn. red.). Studie prokázaly, že takováto zařízení mají značně nižší procento recidivy než sekulární nápravná zařízení. Všechny tyto Colsonovy iniciativy totálně změnily tvář duchovní služby ve vězení. Bývala to nepopulární, podceňovaná a převážně místně lokalizovaná křesťanská aktivita, bez jakéhokoli národního vedení, kterou mnozí křesťanští vedoucí podceňovali. Avšak Colson vtiskl službě vězňům pečeť práce, která má smysl a na které záleží. Od chvíle, kdy sám vězení opustil, patřila po celá léta vězeňská služba k jeho osobním prioritám, byť se mezitím stal známým a vlivným řečníkem, komentátorem a poradcem. Dal této práci vznešenost a naléhavost, hodnou výzvy z listu Židům 13,3: „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi“.

Budovatel mostů

Colsonovo pole působnosti se postupně rozrůstalo do mnoha oblastí i za hranicemi vězeňských zdí. I nadále zůstal významným spisovatelem a po knize Born again vydal ještě více než 20 dalších knih. Byl také plodným komentátorem, pravidelně každý týden vystupoval ve svém vlastním rozhlasovém programu Break Point. Od roku 1985 až do smrti byl také sloupkařem pro časopis Christianity Today. Získal nespočet ocenění za své úspěchy jako křesťanský vedoucí a obhájce, z nichž nejvýznamnějším byla v roce 1993 Templetonova cena.

Svou vytrvalou snahou o proměnu církve překračoval denominační hranice a pomáhal bourat mnohá tabu. Pomáhal dát dohromady odvážnou iniciativu nazvanou Evangelicals and Catholics Together, tedy „Evangelikálové a katolíci pospolu“, která uznala rozdíly v učení, současně však znamenala vytýčení společné linii v zápase proti sekularizaci a „narůstajícímu pádu do mravního, intelektuálního a duchovního nihilismu“. (Dokument tehdy za katolíky podepsal Richard Neuhaus, Michael Novak, kard. O‘Connor, Avery Dules, George Weigel, Peter Kreeft a další, za evangelikály např. Bill Bright, Os Guinness, J. I. Packer, Pat Robertson, a další vůdčí osobnosti Christian Coalition; pozn. red.) Iniciativa vyvolala polemiku na obou stranách, neboť se mnohým zdálo, že příliš snadno pomíjí zásadní teologické rozdíly, avšak pro sblížení obou táborů na poli společné politické akce znamenala velký posun, minimálně v tom, že spolu obě strany začaly hovořit a brát se vážně.

V posledních letech Colson věnoval většinu svého času vzdělávacímu programu Centurion, kde se podle intenzivního výukového kurzu, který sám vedl, ročně vzdělává na 100 vedoucích. Program pořádá Colson Center for Christian Worldview, jehož motto vyjadřuje smysl a cíl Chuckových veřejných aktivit: Hájit pravdu. Žít víru. Šířit Boží království.

Ačkoliv byly Colsonovy veřejné úspěchy pozoruhodné, mnohem důležitější byl jeho osobní příklad. Mnozí jeho političtí oponenti m nemohli zapomenout angažmá v aféře Watergate a nepokrytě toužili po tom, aby klopýtl a padl. O téměř čtyři desetiletí později své kritiky ohromil a získal si jejich obdiv. Důvod je jednoduchý: žil to, co říkal.

Zpátky v Bílém domě

První roky 21. století přivedly Colsona zpět do Bílého domu. Stal se důvěrníkem presidenta George W. Bushe v záležitostech nápravy a zaměstnání propuštěných vězňů. Z jejich rozhovorů vzešlo několik důležitých správních a legislativních iniciativ v této oblasti. Colsonův vliv však zasahoval i dále. 26. října 2003 nesl hlavní příběh na titulní straně The New York Times titulek Evangelikálové hýbou Bílým domem ve věci uplatňování lidských práv ve světě. První jméno, zmíněné v článku, bylo jméno Charlese W. Colsona, a psalo se o tom, jak on a další přesvědčili Bílý dům, aby zahájil politickou iniciativu k ukončení války v Súdánu, zastavení obchodu se sexem a zastavení globálnímu šíření AIDS.

V roce 2009 stál Colson u zrodu Manhattanské deklarace, která byla s podtitulem „Výzva křesťanského svě-domí“ publikována jako manifest, který hájí posvátnost lidského života od početí do přirozené smrti, manželství jako trvalý svazek muže a ženy a svobodu vyznání a svědomí.

Tyto události uzavírají paradoxní kruh Colsonova životního příběhu. Jako mladý poradce 37. prezidenta směroval v 70. letech Bílý dům k aktivitám, které byly naprostým protikladem křesťanských morálních hodnot. Na počátku 21. století však tentýž Colson význačně ovlivnil křesťanské směřování v mnoha agendách a politických strategiích 43. prezidenta Spojených států.

Stopa, kterou tento muž za sebou zanechal v politice, kultuře a křesťanské službě, však mohla vzniknout jen proto, že uprostřed zemětřesení Watergate uslyšel tiché Boží volání a podvolil se mu. Poslechl a zůstal mu věrný, nelitoval hanby a posměchu, neváhal veřejně vykročit úplně jiným směrem a popřít mnohé, ba většinu z toho, čeho byl do té doby symbolem. Proto se stal příkladem proměňující Boží moci. Jak o něm říká – a ještě řekne – mnoho jeho duchovních bratří a sester, Bůh změnil Charlese Colsona a použil ho pro dobro světa.

Publikováno na www.ChristianityToday.com, pro KL přeložila Erika Faulová, redakčně upraveno.