Jsme na takový úkol připraveni?

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 5. 2012 19:57

Napsal Chuck Colson

„Teolog Michael Novak jednou prohlásil, že 11. září 2001 bylo začátkem konce nadvlády postmoderního myšlení. Lidé si začínají uvědomovat, že postmoderní předpoklady jednoduše nefungují. A jaké jsou ty předpoklady? Postmodernisté tvrdí, svět nemá žádný velký společný „metapříběh“, který by dával smysl realitě. Vzhledem k tomu, že nic takového jako pravda neexistuje, všechny principy jsou jen otázkou osobní preference. Jak vysvětluje profesor Ed Veith, postmodernismus tvrdí, že vše, co můžete udělat, je zkusit vnutit své vlastní preference ostatním dřív, než oni vnutí nám ty své.

Ale pak přišlo 11. září, kdy nám teroristé vnutili své preference a zavraždili přitom 3000 nevinných Američanů. Pokud je nějaký pohled na svět pravdivý, má odpovídat realitě našich skutečných zážitků. Po 9/11 jen málo Američanů stále věří, že neexistuje žádná taková věc jako morální pravda, nic takového jako dobro a zlo.

Tyto povzbudivé náznaky, že Američané si začínají uvědomovat chatrnost svých postmoderních předpokladů, nám dávají velkou příležitost. Věřím, že lidé dneška mohou být osloveni a přitahováni k systému víry, který je racionální, smysluplný a udržitelný. Otázkou je, kdo nebo co bude schopen vyplnit to vakuum, pokud se postmodernismus skutečně zhroutí?

Křesťanství nabízí systém víry, celistvý pohled na svět či světový názor, který je, jak říká Pavel místodržiteli Festovi, "pravdivý a rozumný." Těžko bych si mohl představit kritičtější dobu pro pastory, myslitele, aktivisty i laiky, kteří jsou pevně zakořeněni v uceleném biblickém pohledu na svět a aby jej jasně bránili a nabízeli těm, kdo hladoví po pravdě.

Ale jsme na tak náročný úkol připraveni? George Barna ve zprávě z nedávného průzkumu amerických církví uvádí, že většina církevních i laických vedoucích – podle jednoho průzkumu až 90% z nich – křesťanský pohled na svět nijak celistvě nepojímají. Jak se však máme postavit vůči soupeřícím filosofiím, jestliže nejsme ani zakořeněni ve své vlastní pravdě? Je ironií, že zatímco ve společnosti jsou vidět určité povzbudivé rysy, jsou zde zároveň i náznaky toho, že církev podléhá postmoderním vlivům, stává se němou, posouvá se od kázání Slova směrem k obrazům a emocím. Povšimněte si jen, kolik křesťanských radiostanic v nedávné době přešlo od mluveného slova k tomu, že vysílají pouze hudbu.

Bylo by nejvyšší ironií – a hroznou tragédií – pokud bychom my sami jako křesťané sklouzli k postmodernismu právě v době, kdy společnost už všeobecně přišla na to, že to je slepá ulička …“

Výňatek z „The Postmodern Crackup“, Christianity Today, prosinec 2003