Obsah

Bílá kniha, díl druhý

Jistě se ještě mnozí pamatujete na brožuru, kterou sem v obrovském množství přivezla sovětská okupační armáda v závěru roku osmašedesátého. O protisovětských piklech našich revizionistů, našeho rozhlasu a televize a o řádění Ludvíka Vaculíka v Literárních lustech (vót grámota).

Na tuhle knížku jsem si vzpomněl, když jsem z ČRo 6 vyslechl referát O. Soukupa o kritice jednoho z nejlepších českých filmů polistopadového období, totiž Aloise Nebela, v ruském tisku. V tom filmu dojde totiž také ke znásilnění a vraždě jedné sudetské Němky. Kritik praví, že tímto chceme narušit výsledky druhé světové války.

Dalo by se říci, že bychom se tomu mohli zasmát, aplikujíce přísloví o jedné vlaštovce jaro nedělající. Jenže takřka shodný text napsal i ruský ministr kultury. Prý každý, v kom smrt té ženy vzbudí soucit, je potenciálním narušitelem těchto výsledků. Ale to není vše. Každý prý má v každé situaci podpořit svůj národ. Rozhodne-li se Sovětský svaz obsadit a anektovat velký kus Finska a vyhnat několik desítek tisíc Finů z jejich domovů, je povinností všech občanů na tom spolupracovat.

To jsou ovšem dvě věci, které vyžadují odpověď.

V politických diskusích se někdy používají (podpásové) argumenty typu obvinění, které obviněný vzhledem k jejich zdánlivě úderné síle zděšeně popírá. Tak je tomu i v případě ohrožení výsledků války. Přátelé, neutíkejme a mysleme. Nesmíme si dát vnutit považování výsledků války za posvátnou krávu. To neznamená, že bychom na některých výsledcích neměli trvat. Nemůžeme diskutovat o legitimitě protinacistického odboje, vrácení veškerého území a jiného majetku, který nacistické Německo násilím nebo hrozbou násilí získalo, o legitimitě řádného potrestání nacistických zločinců (i když i tady jsou lidé, kteří by lpěním na právním pozitivismu chtěli zpochybnit i ono důstojné zúčtování s předními zločinci, jež známe pod jménem Norimberský proces). Jenže Druhá světová válka má i další výsledky. Omezíme-li se na Evropu, pak je to především sovětská okupace a instalace bolševických diktatur ve východní a střední Evropě až po Labe a Šumavu a anexe tří celých pobaltských států a části území Finska, Německa, Polska, Československa a Rumunska Sovětským svazem. Je dobře, že větší část těchto výsledků byla před dvaceti lety překonána, avšak prezident Putin a premiér Putin se stále střídají v opakování teze, že šlo o největší geopolitickou katastrofu minulého století. A v současné krizi Západu rozhodně nejsou bez šancí na zvrat; o tom ještě v závěru.

Zamysleme se nyní nad údajnou povinností táhnout za jakýchkoli okolností se svým národem. Jedinou opravdovou službou občana svému národu je práce na vytvoření svobodného a spravedlivého zřízení a mírové politiky navenek, což především znamená respektovat oprávněné zájmy ostatních národů v regionu a ve světě. Uvnitř země i navenek respektovat principy dobra a budovat vládu práva bez ohledu na to, jak smýšlí většina. Respektování ruského ministra by znamenalo, že za správné hochy budeme považovat vrahy z Lidic a Katyně (a také z Moštěnic). Naopak ti Němci, kteří se pokusili odstranit Hitlera, nebo Rusové, kteří protestovali proti sovětské okupaci Československa, to mají být odsouzeníhodní zrádci? Zrádci zla jsou ti největší hrdinové, tím větší, čím méně se jich našlo. Nacionalismus jakožto upřednostnění etnického původu před principy dobra je nejmasovější vrah v dějinách.

Ale vraťme se v závěru k ruským snahám o překonání oné geopolitické katastrofy. Jejich šancí jsou občané zemí nabyvších svobodu, kteří jim slouží i v nových podmínkách. Česku se sice nedaří ve fotbale, ale spolupráce s bývalým okupantem s jeho imperiálními ambicemi mu jde o to lépe. Obzvláštní úspěchy má ve vzdalování se od Evropské unie a v jejím celkovém podrývání. Je neštěstí, že vláda, která se obdivuhodně snaží udržet pořádek ve svých financích, ve věcech mezinárodních zbaběle ustupuje před prezidentem, škodícím své zemi víc, než kterýkoli jiný Čech v jejích dějinách. To i Moravec a ostatní kolaboranti byli pouhé nuly, bez jejichž hanebného jednání by dějiny probíhaly úplně stejně. Současní eurofobové však připravují celoevropskou tragédii. Bohužel mají u nás masovou podporu. Není také divu; bylo by záslužné sestavit soupis lží o evropské integraci, které jsou denně vypouštěny z medií. Ať již jde o saldo finančních vztahů mezi ČR a Unií, o nepravdivé informace o hlasovacím systému v Radě (zatajuje se, že každý návrh musí schválit i většina zemí, v níž Německo i Malta mají stejný hlas), výmysly o řadě zbytečných unifikací (plástve, banány…). Stoupenci integrace chybují, když je jim zatěžko se přehrabovat v této žumpě a lži vyvracet.

Kupme si na to plynové masky, v případě úspěchu eurofobů je můžeme brzy potřebovat i jinak.

Psáno pro Dk-Dialog, autor je aktivní v Konzervativní straně.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.