Sexuální zmatení – rok druhý

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 10. 2012 20:11

Napsal Dan Drápal

Horujeme pro svobodu a nejsme schopni rozlišit svobodu a svévoli. Není už čas zamyslet se nad tím, kam ten domnělý pokrok vede?

Sexuální zmatení jako takové samozřejmě nezačalo loni. Loni se pouze „Pochod hrdosti“ přesunul do hlavního města; letos měl reprízu a v dalších letech bude patrně mít své pokračování – nenastane-li něco mimořádného. Není vyloučeno, že se bude konat až do roku, kdy bude v České republice přijato právo šaría.

Průběh byl přesně takový, jak se dalo očekávat. Příslušníci „sexuálních menšin„ hrdě pochodovali, doprovázeni mnohými, kdo vidí v propagaci „alternativního životního stylu„ známku pokroku, k němuž se hrdě hlásí. Pár odpůrců hlasitě protestovalo, ale bylo jich patrně méně, než by si televizní štáby přály. Někteří prezidentští kandidáti se předháněli v pokrokovosti; o dvě koňské délky zvítězil Jiří Dienstbier, který sice v manželství nežije, protože podle svého vlastního vyjádření „žádný papír nepotřebuje„, ale bude se do krve bít za to, aby homosexuálové mohli mít papír potvrzující, že uzavřeli stejné manželství jako heterosexuálové. K čemu ho tak nutně potřebují, když sám Jiří Dienstbier ho nepotřebuje, není zcela jasné, ale jistě jde o princip.

Patrně jsme se přiblížili okamžiku, kdy budou uzákoněny adopce dětí homosexuálními páry. To je cíl nyní již jasně deklarovaný, byť před několika lety, kdy se jednalo o registrovaném partnerství, jasně popíraný. Nu, salámovou metodou se dá prosadit ledasco; osobně varuji před každým, kdo své skutečné cíle nedeklaruje jasně hned na počátku.

Objektivní hlediska významnou roli hrát nebudou. Pokud jde o běžnou adopci, pak jednou z klíčových otázek, kterou se sociální pracovníci zabývají, je stabilita manželského svazku budoucích adoptivních rodičů. Pokud by se ukázalo, že manželství často prochází vážnými krizemi, neměli by takoví manželé šanci. Pokud by se stejné kritérium uplatňovalo na homosexuální páry, byly by téměř bez naděje, neboť průměrná délka trvání registrovaného partnerství činí zhruba tři roky. Ale jistě se najde důvod, proč homosexuál-ním párům toto hledisko nějak „změkčit“.

Dosud dostupné průzkumy dětí, vyrostlých v homosexuálních svazcích, jsou dosti nejednoznačné. Přes všechnu deklarovanou objektivitu z nějakého důvodu dopadají takové děti lépe v průzkumech, které konají sami homosexuálové. Pokud si tuto otázku troufne zkoumat nějaký heterosexuál, obvykle mu vyjde, že děti vyrostlé v homosexuálních svazcích jsou na tom podobně jako děti v neúplných rodinách, tj. mají o nějaké to procento větší šanci, že budou v dospělosti trpět depresemi nebo že se dostanou do rozporu se zákonem. Jelikož je ale právě „in“ homosexuální ideologie, tito badatelé jsou zpravidla napadáni jako homofobní a je jim například vyčítáno, že jejich zkoumaný vzorek není dostatečně reprezentativní (u homosexuálních badatelů to kupodivu nevadí). Je to tak trochu jako s průzkumy globálního oteplování – hodně, opravdu hodně záleží na tom, kdo takový průzkum platí. Ano, ano, vědecká objektivita je věc velmi prchavá.

Jsem už starší člověk. Roku 1977 jsem začal působit jako duchovní a dnes mám možnost sledovat, jak děti těch, kdo tehdy jako mladí lidé přišli do našeho sboru, vstupují do puberty. I dnes přicházejí do živých křesťanských sborů noví nevěřící lidé, byť jich není zdaleka tolik, kolik jich bylo v osmdesátých letech minulého století. O čem ale nemám sebemenších pochyb, je to, že dnešní lidé mají mnohem více mnohem vážnějších psychických problémů, než tomu bylo před třiceti lety. Jsme stále pokrokovější a pokrokovější. Homosexuálové kráčejí neochvějně za svými cíli. Mezi heterosexuály se střídání partnerů, kdysi považované za nepatřičné, stalo zcela normálním. Naši přední politici recyklují své manželky a volební preference jim to zřejmě neubírá. Ve velkých městech jsou erotické salony bezmála na každém rohu. Dětí se moc nerodí – je s nimi moc práce. Násilí páchané učiteli na žácích jsme dávno vyřešili – teď řešíme násilí žáků na učitelích. To je mnohem pokrokovější. Horujeme pro svobodu a nejsme schopni rozlišit svobodu a svévoli. Člověk si říká, zda už není čas se zamyslet nad tím, kam ten domnělý pokrok vede, jenže naprostá většina lidí žije příliš rychle na to, aby se nad tím zamýšlet chtěla, a žije v příliš krátkých časových úsecích na to, aby se nad tím zamýšlet mohla.

Na druhé straně je zde mnoho pozitivních věcí. Máme skutečnou svobodu žít jako celistvé bytosti. Nic nám nebrání, abychom se naučili zdrženlivosti a sebeovládání. Nic nám nebrání v tom, abychom milovali skutečnou láskou, která je ochotná i k sebeoběti. Nic nám nebrání žít tak, aby naše slovo platilo. Nic nám nebrání nerozdat se v drobných, ale žít pro věčnost. Nic nás nenutí jít s proudem. Nic nám nebrání klást si v životě ušlechtilé cíle a pak za nimi jít. Nic nám nebrání být vděční za každé nové ráno.

Neříkám, že být celistvou bytostí a nepodlehnout duchu doby je snadné. Pokud ale vše, co od života čekáte, je, že bude snadný a příjemný, pak jděte s duchem doby a buďte „pokrokoví“. Alternativa by pro vás byla příliš náročná.

Dan Drápal (*1949), publicista a překladatel, spolupracovník KONZERVATIVNÍCH LISTŮ