Splátka dluhu

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 10. 2012 20:07

Napsal Hana Pinknerová

„Vůbec nevím, co mám dělat,“ povzdechla si kamarádka Boženka, „představ si, co se mi stalo.“ Vyprávěla mi krátký příběh, jak kdysi její rodiče půjčili strýci velkou část rodinných úspor, aby mohl dokončit stavbu svého nového domu. Když nyní nastal čas peníze vrátit, podle dohody měl částku splatit napůl dvěma dcerám původních věřitelů, Alence a Božence. A tady nastaly potíže.

„No jo, půjčovat peníze v rodině, to vždycky zavání nějakým nedorozuměním,“ soucítila jsem s ní. O Boženčině rázovitém strýci už jsem ledacos vyslechla a většinou to stálo za to. Také tentokrát uvažoval nestandardně. Polovinu dlužné částky vyplatil pouze Aleně. Podle jeho názoru to bylo správné a spravedlivé. Alena byla vdaná, vychovávala tři děti a peníze jistě potřebovala. Strýc ji vyplatil do haléře i s úroky. Ale Boženku vyplatit odmítl.

Nejdřív chtěla být citlivá a ohleduplná. „Myslela jsem si, že třeba nemá potřebnou částku najednou pohotově,“ vysvětlovala své tehdejší váhání Boženka, „až si ale koupil nové auto, zarazilo mě to. Tak to on asi peníze má, když si může dovolit nový vůz.“ Napsala strýčkovi, že by taky uvítala splacení dluhu po rodičích. Jeho odpověď ji velmi znepokojila. Odepsal jí, že když je sama, nemůže mít takové potřeby jako její sestra, která má rodinu. Nabádal ji ke skromnému životu a soustředění na nehmotné hodnoty. „Prý že by mi mohly peníze uškodit, protože by neprospěly mému charakteru. To mě vážně rozzuřilo! Dluží mi peníze, nechce zaplatit a mně bude něco vykládat o charakteru?“

Napjatě jsem poslouchala Boženčino líčení, jak se obrátila na sestru, aby se jí nějak zastala, ale on v rozhovoru její argumenty vůbec neposlouchal. Místo vysvětlení, omluvy nebo praktického plánu na splacení dluhu se jen doslechla o údajně bídné strýcově situaci, o tom, jak by potřeboval investovat do rozvoje své firmy a že by chtěl ještě více zvelebit své už tak výstavné rodinné sídlo.

„Bylo mi trapně, když jsem se měla domáhat peněz, které mi právem náležely. Já jsem se styděla za svého strýce, ale on? Žádnou pochybnost o správnosti svých názorů si nejspíš nepřipouštěl. Dokonce mě začal pomlouvat u dalších příbuzných. Prý jsem hamižná a nelítostná. Na co prý bych tolik peněz měla? Jistě bych je nedokázala dobře použít, nejspíš bych je nějak nerozumně rozfofrovala. Co je mu po tom?!“ vykřikla vášnivě Boženka. „V té spoustě jeho řečí nějak zaniklo, že to je on, kdo mi dluží.“

„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se a pokoušela si představit, co v takové situaci je možné vůbec dělat. „Minulý týden na oslavě tetiných narozenin jsem mu řekla, že jestli do konce týdne nebudu mít ty peníze na účtu, že podám žalobu,“ pronesla Boženka odhodlaným hlasem, „a jsem rozhodnutá to vážně udělat.“ Pokyvovala jsem moudře hlavou a bylo mi jí líto. Je v právu, snaží se být citlivá a nejen, že nedosáhne spravedlnosti, ale ještě si vykoleduje ostudu u celé rodiny. Pořád jsem musela přemýšlet, co mi jen ta Boženčina situace připomíná. Nevíte náhodou?