Duše vědy

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 10. 2012 19:32

Napsal Nancy R. Pearcyová, Charles Thaxton

Řekněte obyčejnému člověku z ulice, že křesťanství mělo kladný vliv na vzestup moderní vědy, a pravděpodobně vyvoláte údiv a nedůvěru. Nové ocenění náboženství ještě neproniklo z vědeckých kruhů k laikům – či do kostelních lavic. Když jsme svým křesťanským přátelům sdělili, že píšeme knihu o přínosu křesťanství pro vědu, typickou reakcí byla skepse. Abychom tuto skepsi mohli překonat, je třeba postavit do správného světla obecně rozšířené mylné představy.

Příroda v přírodě

Nemělo by nás příliš překvapovat, že křesťanství bylo důležitým spojencem vědeckého poznání. Koneckonců moderní věda vznikla v kultuře, která byla křesťanskou vírou prostoupena. Již sama tato historická skutečnost je podnětná. Právě křesťanská Evropa se stala kolébkou moderní vědy – došlo k tomu tam a nikde jinde.

Pomocí pouhých praktických znalostí a čistě praktických zásad vytvořilo několik kultur ve starověku – od Číňanů po Araby – vyšší stupeň učenosti a technického rozvoje než středověká Evropa. Moderní vědě jako systematické disciplíně schopné vlastní korekce však dala vzniknout pokřesťanštěná Evropa, a nikoliv tyto vyspělejší kultury. Historik se tedy musí ptát, proč tomu tak bylo. Proč právě křesťanství vytvořilo živnou půdu pro zrození tohoto nového přístupu k materiálnímu světu?

Ke vzniku vědy samozřejmě přispělo i mnoho dalších faktorů než jen křesťanská víra – růst výroby a obchodu, technický pokrok, zakládání vědeckých institucí, jako byla například Královská společnost, či rostoucí náklad naučných časopisů. Tyto faktory však nebyly ani tak zdroji vědecké revoluce, jako spíše cestami, jimiž se šířila. Zdá se, že vlastním zdrojem byl instinktivní postoj k přírodě, rozkvět předpokladů, jejichž kořeny se prohlubovaly a sílily po celá staletí.

Vědecký výzkum je závislý na určitých předpokladech o světě – a věda se nemůže rozvinout, dokud tyto předpoklady nejsou na místě. Před vlastním vznikem vědy museli západní myslitelé přisoudit přírodě takovou povahu a vlastnosti, které umožnily, aby se stala předmětem vědeckého zkoumání. Whitehead říká, že "víra v možnost vědy" předcházela vytvoření vlastní vědecké teorie.

Tato víra, vysvětluje Whitehead, se opírala o určité návyky myšlení, jako bylo přesvědčení o zákonitosti přírody – které pocházelo z křesťanského učení o světě jako Božím stvoření. Whitehead tím nechtěl říci, že každý, kdo žil v té době v Evropě, byl oddaným křesťanem. Ale i ti, kteří odmítali pravověrná křesťanská dogmata, i nadále žili a uvažovali v myšlenkovém rámci biblického pohledu na svět. "Nemluvím tu o konkrétních názorech několika jednotlivců", píše Whitehead, ale spíše o "vlivu na evropské myšlení, který pocházel z nezpochybňované víry staletí" – o "instinktivním základním rysu myšlení, a nikoli z pouhých slovních vyznání víry".

Co je tím "základním rysem myšlení"? Křesťanské představy o skutečnosti jsou do západního myšlení vetkány tak rozsáhle, že k rozpoznání jejich originálnosti je zapotřebí historické představivosti. V západních dějinách byli křesťanští učenci opravdu z velké většiny tak otevření pro filosofické myšlenky odjinud – byli natolik ochotni formulovat své postoje výrazy odvozenými z aristotelské filosofie či novoplatonismu – že jedinečnost křesťanského hlediska téměř přestala být vidět. Jedinečné však bylo a jeho přínos je nejpatrnější ve srovnání s opačnými názory běžnými ve starověkém světě.

Co je dnes, bude i zítra

Věda představuje zkoumání materiálního světa a možnost existence vědy závisí na postoji člověka k němu. Biblické náboženství přineslo západní kultuře několik jejích základních předpokladů ohledně materiálního světa.

Především Bible učí, že materiální svět je skutečný. Pokud se vám to jeví jako příliš samozřejmé, vzpomeňte na množství světonázorových systémů, které materiální svět považují za nereálný. Různé formy panteismu a idealismu učí, že konkrétní, jednotlivé věci jsou pouhá "zdání" Jednoho, Absolutna, nekonečného boha. Individualita a oddělenost jsou iluze. Hinduismus např. učí, že běžný svět hmotných předmětů je mája, iluze. Lze pochybovat o tom, zda by filosofie, která takto zpochybňuje materiální svět, mohla podněcovat pozorný zájem o něj, který je pro vědu nezbytný.

Křesťanská nauka o stvoření na jednu stranu učí, že omezené, konkrétní předměty nejsou pouhými "zdáními" nekonečného Boha. Bůh je vytvořil a ony mají reálnou existenci. Slovy Laudona Gilkeyho, profesora teologie na bohoslovecké fakultě chicagské university, v sobě nauka o stvoření zahrnuje, že svět není iluzorní; je "oblastí definovatelných struktur a skutečných vztahů, takže je možným předmětem vědeckého i filosofického zkoumání".

Vše, co Bůh stvořil, bylo dobré

Věda se neopírá jen o metafyzická přesvědčení, ale také o přesvědčení týkající se hodnoty. Společnost musí být přesvědčena, že materiální svět má velkou hodnotu a že tudíž stojí za to ho zkoumat. Staří Řekové toto přesvědčení neměli. Starověk materiální svět ztotožňoval se zlem a zmatkem; proto snižoval všechno, co souviseli s materiálními věcmi. Manuální práce byla ponechána otrokům, zatímco filosofové vyhledávali pohodlný život, aby se mohli zabývat "vyššími věcmi". Mnozí historikové se domnívají, že to je jeden z důvodů, proč Řekové nevytvořili empirickou vědu, která vyžaduje praktické, aktivní pozorování a experimentování.

Oproti okolní řecké kultuře hájila prvotní církev vysoké mínění o materiálním světě. Křesťanství učí, že svět má jako Boží dílo vysokou hodnotu. Kniha Genesis znovu a znovu opakuje radostný refrén: "Viděl Bůh, že to je dobré.". V židovské ani v křesťanské tradici nikdy nebylo místo pro myšlenku, že materiální svět je něco, z čeho je třeba uniknout, a že páce v něm je ponižující. Hmotných věcí se má užívat k Boží slávě a pro dobro lidí. V důsledku toho v západní Evropě v křesťanské éře nikdy nedocházelo k takovémuto zlehčování manuální práce – nebyla tu žádná třída otroků, naopak řemeslníci se těšili úctě.

Za reformace se důstojnost práce stala ještě význačnějším tématem. Jan Kalvín např. nevyzýval jen ke zbožnému rozjímání o stvoření; volal také k činné praktické i intelektuální práci ve stvořeném světě: "Je zapotřebí umění a náročnější lopoty, aby bylo možno prozkoumat pohyb hvězd, udat jejich určená stanoviště, změřit vzdálenost mezi nimi a zjistit jejich vlastnosti.".

Jeden z prvních chemiků Jean-Baptist van Helmou tvrdil, že vědecká činnost je "dobrý dar", který dal člověku Bůh. Toto široké pojetí povolání poskytlo vědě duchovní a morální podporu jako legitimnímu způsobu, jak sloužit Bohu.

Zahrada, nikoliv božstvo

V biblickém učení je příroda dobrá, ale není božstvem. Je pouze dílem stvoření. Bible se jasně staví proti jakémukoliv zbožňování stvoření.

Pohanská náboženství jsou typicky animistická nebo panteistická a materiální svět považují buď za sídlo božstev, nebo za emanaci samotné boží podstaty. Nejznámější podoba animismu vychází z představy, že duchové či bohové sídlí v přírodě. Slovy teologa Harveyho Coxe, pohanský člověk "žije v kouzelném lese". Rokle a háje, skály a potoky se hemží duchy, skřítky a démony. Příroda oplývá slunečními bohy, bohyněmi řek a astrálními duchy. Totemismus je založen na představě, že tvorové světa přírody jsou s lidskými bytostmi spojeni poutem duchovní příbuznosti.

Biblické učení o stvoření toto vylučuje. Bůh neobývá svět stejným způsobem, jako lesní víla obývá strom; není zosobněním přírodních sil. Není "duší" tohoto světa – je jeho Stvořitelem. Svět je dílem Jeho rukou, jako je váza dílem hrnčíře. Úvod 1. knihy Mojžíšovy stojí v příkrém kontrastu s většinou starověkých náboženství, protože popírá jakýkoliv náboženský statut Slunce, Měsíce i hvězd. Nebeská tělesa nejsou božská; jsou pouze "svítilnami". Toto "odbožštění" přírody bylo pro vznik vědy klíčovým předpokladem. Dokud si příroda vynucuje náboženské uctívání, je její pitvání považováno za projev neúcty. Dokud je svět plný božských bytostí a sil, jedinou odpovídající reakcí je předcházet si je nebo je zahánět.

Věda není jen metodou zkoumání; začíná intelektuálním postojem tváří v tvář přírodě a materiálnímu světu jako takovému. Ať jsou schopnosti pozorování v dané kultuře vyvinuty sebevíc, i kdyby její měřící přístroje patřily k těm nejpřesnějším, ke skutečnému vědeckému průlomu zde nedojde, dokud se v ní člověk nepostaví materiálnímu světu beze strachu. Monoteismus Bible zahnal bohy přírody, přičemž lidstvo osvobodil k tomu, aby se mohlo radovat a bádat beze strachu. Až teprve ve chvíli, kdy přestal být předmětem uctívání, mohl se svět stát předmětem zkoumání.

Rozumný Bůh, uspořádaný svět

Aby se svět mohl stát předmětem zkoumání, je třeba ho považovat za místo, kde k jednotlivým událostem dochází spolehlivě a předvídatelně. I to bylo odkazem křesťanství. Zatímco pohanství přinášelo množství imanentních bohů, křesťanství učí o jediném transcendentním Stvořiteli, jehož dílem je svět, který má logický a jednotný ráz.

Nositel Nobelovy ceny za biochemii Melvin Carin takto uvažuje o přesvědčení vědy, že svět má řád: "Když se snažím zjistit původ tohoto přesvědčení, zdá se, že ho nacházím v základní teorii, staré dva až tři tisíce let, kterou v západním světě jako první vyhlásili staří Hebrejové, a sice, že svět je řízen jediným Bohem a není produktem rozmarů mnoha bohů, z nichž každý vládne ve své oblasti podle svých vlastních zákonů. Tento monoteistický pohled se jeví jako historický základ moderní vědy.".

Samozřejmě, že představa řádu v přírodě se neopírá jen o existenci, ale také o charakter tohoto jediného Boha. Bůh zjevený v Bibli je důvěryhodný a spolehlivý; stvoření takového Boha proto musí být spolehlivé také. Jako dílo důvěryhodného Boha vykazuje materiální svět pravidelnost, spolehlivost a uspořádanost. Je pochopitelný a zkoumatelný. Projevuje se v něm řád, který je možno zkoumat.

Jasný příklad lze najít v díle Johannese Keplera, který léta zápasil s malou osmiminutovou odchylkou mezi pozorováními a výpočtem oběžné dráhy planety Mars. Nakonec ho tato drobná nepřesnost dovedla k opuštění představy kružnicových drah a k přijetí předpokladu drah eliptických. Kdyby se byl Kepler nedržel přesvědčení, že příroda je určitě přesná, nad těmi osmi minutami by se byl netrápil a tradiční víru v kružnicové oběžné dráhy, která panovala dva tisíce let, by byl neprolomil. O těch osmi minutách pak Kepler vděčně mluvil jako o "Božím daru".

Fyzik C. D. von Weisaecker prohlásil: "Hmota v platónském pojetí, kterou je nutno "přemáhat" rozumem, nebude matematické zákony poslouchat přesně: hmota, kterou Bůh stvořil z ničeho, se může naprosto přesně řídit pravidly, jež pro ni Stvořitel ustanovil. V tomto smyslu jsem moderní vědy označil jako odkaz, dokonce bych mohl říci "dítě", křesťanství.".

Věrná podoba

Víra v racionální řád v přírodě by vědě nic praktického nepřinesla, kdyby ji neprovázela víra, že lidé mohou tento řád poznat. To druhé je stejně důležité, jako to první. Věda se nemůže rozvíjet bez gnozeologie či teorie poznání, která by zaručovala, že lidská mysl je dostatečně vybavena na to, aby mohla získávat pravdivé poznání o světě. Historicky tato záruka pochází z učení, že lidé byli stvořeni k Božímu obrazu.

K objasnění této myšlenky nám poslouží srovnání odlišných kultur. Joseph Needham, který se zabývá zkoumáním čínské kultury, se ve své knize The Grand Titration ptá, proč Číňané nevyvinili moderní vědu. Důvodem, jak říká, je to, že Číňané nevěřili ani v poznatelný řád v přírodě, ani v lidskou schopnost tento řád, kdyby přece jen existoval, dešifrovat. Doslova píše: "Nebyla zde žádná jistota, že by bylo možné soustavu přírodních zákonů odhalit a pochopit, protože tu chybělo ujištění, že božská bytost ještě rozumnější než my sami, takové poznatelné a pochopitelné zákony kdy formulovala.".

Určitý řád v přírodě Číňané samosebou vnímali, ale považovali jej za vnitřní nutnost, do jejíž podstaty lidská mysl nemůže proniknout. "Nebyl to řád, který by vyhlásila nějaká rozumná bytost," vysvětluje Needham, "a proto tu nebyla žádná záruka, že by jiné myslící bytosti mohly svým vlastním pozemským jazykem vyjádřit již dříve existující soubor božích zákonů.".

Naproti tomu v Evropě taková záruka byla – a sice víra, že svět i "rozumné osobní bytosti" učinil rozumný Stvořitel. To znamená, že tyto dva druhy inteligence – božská a lidská – jsou do určité míry podobné. V důsledku toho mohou lidé "myslet Boží myšlenky podle Něho". Lidé mohou tento řád pochopit proto, že odrážejí tuto schopnost racionálně myslet, s níž Bůh ustanovil svět.

Historické důkazy pro tuto víru v lidský rozum nacházíme ve studii historika Paula Kochera o vědě a náboženství v alžbětinské Anglii. V tomto období lidé obvykle věřili, že přírodní vědy jsou Božím darem lidstvu. To ovšem nebylo chápáno tak, že věda byla do lidské mysli vložena jako hotová, spíše to znamenalo, že Bůh stvořil lidi s takovými pozorovacími a rozumovými schopnostmi, že mohou o okolním světě získávat spolehlivé poznatky. Důvěru v lidský rozum mírnilo učení o pádu člověka do hříchu, které říkalo, že lidský intelekt je poničen hříchem a náchylný k omylům a zkreslování skutečnosti. V podstatě však křesťanská víra poskytovala základ pro přesvědčení, že lidé byli obdařeni schopností poznávat pravdu. Jak to vyjádřil Kocher, teorie poznání, kterou mlčky přijímali alžbětinští učenci, se "opírala o víru, že Bůh, který postavil člověka sem na zem, nemohl být tak rozhazovačný ani tak ironický, že by ho učinil slepým pro skutečnou povahu okolního světa".

Oslava Boha a užitek pro lidstvo

Moderní věda dala vzniknout moderní technice. Avšak i samotný přechod od vědy k technice vyžadoval určité předpoklady o světě. Vyžadoval názorový systém, který by povoloval v zájmu lidských cílů aktivně zasahovat do přirozených procesů.

V animismu a panteismu je božský princip ve světě imanentní, ať už je pojímán jako několik božstev obývajících lesy a řeky nebo jako jediný duch, prostupující všechny věci. Svět je zde jedinou, všezahrnující skutečností. V tomto kontextu je jedinec výrazem přírody, neschopný překročit své prostředí. Intelektuální postoj tváří v tvář přírodě je pasivní. Lidská mysl je nedílnou součástí přírody; nemění ji ze subjektu na objekt zkoumání. V důsledku toho se lidé o poznání přírody zajímají jen proto, aby se jí mohli přizpůsobit, a nikoli proto, aby mohli prakticky využít její síly.

Biblický pohled naproti tomu začíná u transcendentního Boha a u stvoření lidí k Jeho obrazu. Svou základní spřízněností zde lidé nenacházejí s přírodou – jak to vyjadřují totemy a modly – nýbrž s Bohem. Lidská mysl je tak schopna přesáhnout přírodu a studovat ji jako objekt. V tomto kontextu je jedinec tváří v tvář přírodě aktivní. Již to není tak, že by se lidé pouze přizpůsobovali přírodě; mají svobodu s ní manipulovat, a to jak teoreticky v matematických vzorcích, tak prakticky v různých pokusech. Křesťanství tak rozvoji techniky poskytlo myšlenkový rámec i motivaci. Vypůjčíme-li si oblíbené rčení prvních vědců, cílem vědy byla oslava Boha a užitek pro lidstvo.

V knize Genesis se dovídáme, že Bůh svěřuje lidem "vládu" nad zemí. Tato vláda není chápána jako povolení k bezohlednému drancování přírody, nýbrž jako zodpovědnost obdělávat ji, pečovat o ni a využívat její síly ve prospěch lidí. Bůh také přivedl k Adamovi zvířata, aby je pojmenoval. Dát něčemu jméno v hebrejštině přeneseně znamenalo uplatňovat nad tím moc; tento příběh tak dává lidem ještě další oprávnění k vládě nad přírodou. Jméno v hebrejštině vyjadřovalo také základní povahu dané věci. Pojmenování zvířat vyžadovalo pečlivé zkoumání, aby bylo možno určit jejich podstatné rysy, což byl úkol, který zahrnoval detailní pozorování, popis a klasifikaci. Kniha Genesis se tak projevila jako zdroj Božího ospravedlnění pro zkoumání a rozbor přírodní říše. Věda začala být chápána jako jeden aspekt "kulturního mandátu", křesťanské povinnosti zkoumat a rozvíjet schopnosti a možnosti stvořeného světa skrze lidskou kulturu. John Cotton, puritánský duchovní, který se vystěhoval do Ameriky, napsal roku 1654, že "zkoumat povahu, chování a využití veškerého Božího díla je Bohem uložená povinnost".

Na to, že moderní věda za něco vděčí křesťanskému pojetí povinnosti, jako první poukázal sociolog R. K. Merton. Od té doby již několik kritiků napadlo takzvanou "Mertonovu tezi", přičemž většinou argumentovali tím, že záběr jeho pohledu byl příliš úzký. Nicméně, v současné době se všeobecně přijímá, že křesťanské pojetí morálního závazku hrálo důležitou roli v přitahování lidí ke studiu přírody. Nutně to byl silný vliv, protože vědecké bádání se tehdy muselo provozovat "mimo tradiční rámec vyššího vzdělávání a v podstatě muselo stát proti přírodovědě, která se vyučovala na universitách". Trvalou pravdou Mertonovy teze tedy je, že křesťanství poskytlo mocný stimul pro pěstování experimentální vědy. Jeho vlastními slovy, protestantské zásady podpořily odhodlání studovat "Boží knihu přírody jako doplněk ke studiu knihy Božího slova. Ukládaly náboženskou povinnost dbát na to, aby studium sloužilo dvojímu cíli – oslavě Boha a užitku pro druhé lidi".

Druhá část tohoto výrazu ospravedlňovala nejen vědu, ale i techniku. První vědci chápali techniku jako prostředek ke zmírňování následků kletby zaznamenané ve 3. kapitole knihy Genesis. Jak to vyjádřil Francis Bacon, člověk přišel nejen o svou nevinnost, ale zároveň o vládu nad stvořením. Avšak využíváním vědy k obnovení své vlády nad stvořením skrze přírodní vědy mohli lidé zmírňovat utrpení, které jim přinesl pád do hříchu.

Věda byla proto prostoupena náboženským zájmem o chudé a nemocné, humanitárním úsilím ulehčovat dřinu a omezovat jednotvárnost. Již samotná myšlenka, že podmínky lidského života lze zlepšit, byla revoluční – vycházela z biblického učení. Myšlenka zlepšit svůj život nemůže napadnout lidi, kteří jsou v pasti cyklického, fatalistického či deterministického pohledu na dějiny. Bible však historii vidí jako lineární, otevřenou Božímu působení. V průběhu doby může Bůh vytvořit něco zcela nového. A totéž mohou i lidé, stvoření k jeho obrazu. Jak Bůh, tak lidé jsou proto prvopříčinami, které mohou uvést do pohybu nový řetězec druhotných příčin. Takto biblický pohled na dějiny podnítil využívání vědy a techniky ke zlepšování lidského postavení.

Nancy R. Pearcyová, Charle s Thaxton: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství, Kapitola prvníNávrat domů, Praha 1997, redakčně kráceno

Nancy R. Pearcyová píše o vědě a spolupracuje s Pascal Centre for Advanced Studies in Science and Faith v USA. Charles B. Thaxton studoval chemii, historii přírodních věd a biologii. Napsal řadu publikací a knih, z nichž nejznámější je Tajemství počátku života. V 90. letech přednášel na řadě evropských universit včetně Prahy.