Obsah

Sovětský občan

Nedávno uvedený dokumentární film o komunistickém soudci Karlu Vašovi “Vrahem z povolání” vyvolal zaslouženou pozornost. Asi nejsilnější autentickou reakcí je velmi lidský krok Vašovy dcery, který v nás vzbuzuje obdiv. Zároveň jde o doklad, že film základně “funguje”, tedy že je adekvátně realistický a neslevuje z historických faktů a současně není plochý na úrovni emocí. Rozmlouvali jsme s jedním z hlavních tvůrců filmu, scénáristou a režisérem Pavlem Palečkem.

Co Vás osobně vedlo k natočení tohoto dokumentu? Byla to rodinná zkušenost?

Dokument o Karlu Vašovi je můj sedmý film. Jsem vystudovaný historik a osobní dojmy jsem při jednání s Karlem Vašem musel potlačit, byť to bylo obtížné, protože mí oba dědečci se stali obětmi totalitních režimů.

Jak byste charakterizoval systém, jenž produkoval činy a muže typu K. Vaše?

Lidí jako je Karel Vaš chodí mezi námi tisíce, ale mají jen omezenou moc. Doba války a těsně po ní dala podobným lidem absolutní moc. Totalitní režimy vykolejily na dlouho celou společnost.

Zjistil jste při realizaci filmu, zda je tento systém v něčem byť drobném podobný dnešnímu?

Dovolím si naštvat vaše čtenáře: největším nebezpečím naší demokracie je zkorumpovaná vláda a levice s komunistickými tendencemi. Samotná KSČM nikoliv. Největším bezpečnostním rizikem jsme tedy sami sobě. Sudeťáci bez Hitlera a KSČM bez SSSR budou vždy na okraji a nebudí ve mě strach. Spíš smutek.

Je něco, čeho si Vy sám na K. Vašovi ceníte?

Snad jen snahu to nikdy nevzdat, byť v jeho případě tahle pozitivní vlastnost zůstala rukojmím demagogie.

Do jaké míry si myslíte, že sahaly otěže ruské moci v českých s totalitní mocí spojených velepřípadech, dalo se z nich vyvazovat a jak případně?

Zajímavé je, že Karel Vaš se považoval vždy za sovětského občana, narodil se přece na území Sovětského svazu, resp. v Užhorodě, který připadl po válce SSSR a do 1. světové války pod uherskou správu. Ještě zajimavější je, že ti, kdo ukončili Vašovu vražednou kariéru byli právě lidé v Moskvě, odřízli desítky spolupracovníků NKVD v celém sovětském bloku. Češi Vaše zastavit nedokázali.

Co dle Vás tvořilo finální podobu struktury Vašeho dokumentu a čeho si na ní z profesního hlediska ceníte?

Nejzajímavější jsou poprvé zveřejněné a zcela unikátní amatérské záběry osvobození Prahy roku 1945 natočené na barevný film. Je to jediný barevný film na to téma, který spatřil světlo světa. Sám jsem užasl, když jsem ho u J. Šíkla objevil. Náš film kombinujeme oficiální fotky ČTK  a pak amatérské dobové archivní záběry. To činí zvláštní kontrast – oficiálního a osobního – podobně jako to bývá i v životě.

Proč jste se rozhodl ke spolupráci s Davidem Černým? Hrála nějak roli jeho ńa jednu stranu proklamovaná antikomunistická pověst a známost a na druhou stranu jeho prokazatelně složitá morální charakteristika obecně spojená např. s nedodržením pravidel ke stavbě projektu Entropa – tedy v uvozovkách vlastnost sice ne úplně stejná, ale se složitostí či prazákladem k osobnosti a života K. Vaše ne úplně vzdálená a mohla by se k tématu smyslově hodit?

David Černý je kamarád, který se o Vašův případ živelně zajímal od počátku, když jsemm před 5 lety film začínal dělat. Čekali jsme, že na člověka po shlédnutí filmu ponejspíš padne deprese a nutnost navštívit toaletu, že ty hrůzy málokdo unese. Chtěl jsem nějak tohle temno rozbít. Něčím nečekaným. Nikoho nonkonformějšího něž je David Černý jsem si nedovedl představit a myslím, že tento kalkul vyšel: polovině diváků se líbí a je z něj nadšena, půlka mi spílá. Není to tradiční dokument a jsem rád, že i v tomto smyslu vzbuzuje debatu. Mlčení nebo deprese by bylo mnohem horší. Davida nepovažuju za antikomunistu, myslím že je spíš latentní anarchista (smích). "Antikomunismus" je marxistický pojem odpovídající dialektice – doufám že on ani já nezakládáme své životní přesvědčení a hodnoty pouze na odmítání něčeho, co je samo o sobě nesmysl a navíc nás to naštěstí – narozdíl od korupce – už ani neohrožuje.

Jaké máte momentální zkušenosti se spoluprací s Českou televizí? Byla či je dle Vás nějak omezující v případě politcky ožehavých témat produkce takových dokumentárních filmů?

Nejde o omezení, ale o institucionální neschopnost, byť v televizi působí i řada geniálních jednotlivců. Nejdřív ČT chtěla za pár měsíců po natočení rozhovoru s Vašem udělat okamžitě dokument o jeho vztahu k případu H. Píky. To mi přišlo dryáčnické, protože o tom případu víme už skoro vše. Přitom jsem věděl, že mám v ruce konfesi člověka, pro nějž justiční vražda jednoho z generálů patřila k tomu noblesnějšímu z děsivých hrůz, které spáchal. Tím myslím desítky, stovky a tisíce mrtvých nevinných lidí, kteří neměli ani jméno. Ti si také zaslouží označit jejich vraha, který "jen" plnil rozkazy. Když jsem film dokončil, nabídl jsem ho ČT. Na reakci stále čekám. Mezitím jsem dostal nabídku komerční televize Prima. Řekl bych, že to vystihuje situaci: Česká televize by měla mít program ČT 24 a ČT2 bez reklamy a ostatní věci zrušit. Ale osmimiliardový, nikým nekontrolovaný rozpočet (ČT nemá ani dozorčí radu) je jistě zárukou toho, že se tak nikdy nestane a že veřejnoprávní projekty budou v námi placené televizi tolerovány – jednou odvysílají skvělou věc, jednou hrůzu. (I dokument o Janu Palachovi točila HBO, protože autora s tím v ČT vyhodili. Nebo umořili?)

Jsou pro Vás překvapením některé reakce na Váš film či dostal jste na něj překvapivou či ještě doplňující odpověď, která se do Vašeho filmu nedostala vyhledem k termínům jeho dokončení č neexstenci takového svědectví?

Šokoval mě objev žádosti Karla Vaše o přiznání (nikoliv přidělení) sovětského občanství, v němž na 17 stranách popisuje, co pro SSSR udělal a že byl vždy sovětský občan. Tento dokument už teď visí na webu www.vrahem-z-povolani.cz a bude v březnu publikován v časopise Historie a vojenství jako edice dokumentů s bohatám doprovodem. Ještě více mě dostala reakce jeho dcery, která po shlédnutí filmu mi poslala sdělení, že chce peníze po otci rozdělit občanským sdružením a charitě a v němž se nepřímo omluvila Milanu Píkovi a všem obětem. Měl jsem co dělat, abych nebrečel jak malý kluk. Nikdo nic podobného u nás neudělal – s výjimkou Vladimíra Reicina, který vyhledal Milana Píku, obejmul ho, omluvil se a teprve potom se mu představil. Obdivuju za to oba dva – ač za své rodiče nemohou a byli kojenci v době, kdy jejich otcové páchali bestiality.

Máte zájem v tematce politického dokumentu pokračovat a na jaké téma? Budete se nějak například podílet na chystaném snímku T. Mašína o bratrech Mašínech či máte vlastní téma z doby komunistické minulosti v naší zemi a nebo v dnešní i tak s minulostí propojené problematice?

Musím dokončit knížku o studené válce, vydání dějin čs. legií, chci vydat vzpomínky Vašova kolegy prokurátora Juraje Viesky a nakonec – napsat knížku o samém Karlu Vašovi. A jako vždy to bude i spousta jiné úplně nezajímavé práce, administrování a jiných otravných nepříjemností, které mě narozdíl od grafomanie živí. (smích) A témat na film – těch mám v šuplíku hodně. Ale odvysílá to někdo? (smích) 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.