Vyvlastnění jako projev zvůle politické moci

Podrobnosti

Zveřejněno 6. 3. 2013 12:42

Napsal Miroslav Beňo

„Nemůže být sebemenších pochyb o tom,že socialismus je neoddělitelně spjat s totalitarismem a se servilním zbožňováním státu.“

W. S. Churchill

Konzervativní názory (např. názory Konzervativní strany) zaujímají ve spektru politického myšlení vždy pozici vpravo od politického středu, říkáme tedy, že konzervativní strana a její politika je politikou pravicovou. Nicméně nelze recipročně tvrdit, že každá pravicová strana a její politické myšlení je myšlením nutně konzervativním. Uvedený rezultát má oporu především v pohledu jednotlivých politických subjektů (jež jsou masmediálně často označovány za pravicové či dokonce konzervativní) na vztah soukromého vlastnictví a roli státu co by právně-politické instituce k tomuto vlastnictví jako takovému.

Stát a soukromý majetek

Konzervativní přístup k této otázce jednoznačně vykazuje roli státu do mezí, jež naprosto znemožňují, aby stát a státní administrativa jednaly svévolně a osvojovaly si zvyklosti despotického chování. Stát jako instituce existuje především z důvodů ochrany života občanů dané společnosti a ochrany jejich soukromého majetku, je také placen penězi daňových poplatníků za udržování pořádku, dodržování zákonů a vymahatelnost práva. Obecně vyjádřeno: snaží se o dosažení obecného blaha pro jednotlivce a společnost jako celek, ale jen v jemu vymezeném administrativně-správním prostoru.

Konzervativní zásady ohledně soukromého vlastnictví navazují především na myšlenky římského vlastnického práva. Legálně nabyté soukromé vlastnictví nepodléhá žádné povinností vůči veřejnému zájmu a tedy žádný vlastník není povinen svůj majetek proti své vůli ve prospěch státu (společnosti, veřejného zájmu...) odstoupit (římské právo institut vyvlastnění nikdy nezavedlo¹).

Je smozřejmé, že majetek v soukromém vlastnictví – bez ohledu na jeho velikost – je také součástí identity každé svobodné osoby a je vyjádřením nejen jejího materiálního, ale i sociálního rozměru. Ve své podstatě nutí vlastníka i k jeho osobní odpovědnosti za tento majetek a představuje mnohdy i příspěvek na jeho živobytí.

V rámci dědictví předávaný majetek udržuje rodinné či rodové tradice a diachronně propojuje minulost s přítomností, ale také buduje vztah s budoucností v jeden kontinuální celek. Pro konzervativce z toho plyne důležitý závěr: svoboda a soukromé vlastnictví jsou v životě každého jedince neodlučitelně spojené a jejich nedotknutelnost je garantována přirozeným zákonem, jenž by měl být východiskem každého zákona formulovaného zákonodárnou autoritou (tedy lidského, pozitivně formulovaného zákona).

Přirozené právo

Přirozeným právem přitom rozumíme právo, jež má univerzální platnost a nezávisí na tom, co si o něm lidé myslí a zda se jim líbí či nelíbí. Každý přirozený zákon zavazuje člověka ve svědomí a usměrňuje jeho mravní jednání. Při jeho vědomém přestoupení si jedinec uvědomuje, že porušil obecný mravní řád, jenž je v přirozeném právu obsažen a je proto jeho povinností za svůj skutek převzít osobní odpovědnost se všemi důsledky.

Přirozený zákon chronologicky předchází kterýkoliv jiný pozdější zákon (tedy také ten pozitivní lidský) a tak pro každého slušného a spravedlivého člověka je nejvyšší normou mravní závaznosti a poslušnosti vůči němu. Žádný lidský zákon nesmí být v rozporu s přirozeným mravním řádem a zákonem a pokud k tomu dojde, pak je zpochybněna legitimita zákonodárce i závaznost takového zákona a to na principu – lex dubio non obliquat – tedy: pochybný zákon nezavazuje.

Chápání přirozeného, tedy obecně závazného zákona, jenž je garantem mravně závazných norem, zavazujících ve svědomí každého člověka, není a nikdy nemůže být závislé na determinaci momentálním historicko-politickým vývojem nebo politickými náladami ve společnosti. Politicko-historické skutečnosti budou vždy jen dočasné a podřízeny vždy tomu, co je věčné, co je přesahuje a přirozený mravní řád a zákon takovými bezesporu jsou. Jakékoli snahy ospravedlňovat přirozeným zákonem bezpráví je třeba jasně odmítnout. Skutek vyvlastnění proti vůli původního vlastníka, a to bez ohledu na způsob vyvlastnění, je vždy mravně zlým a odsouzeníhodným skutkem. Nový vlastník, který takovýmto způsobem přišel k majetku původního vlastníka, se nemůže nikdy stát jeho skutečným vlastníkem, ale stává se jen pseudovlastníkem, či ještě přesněji řečeno, stává se prostě zlodějem.

Základní vymezení

Je-li tedy pro konzervativce základním politickým axiomem nedotknutelnost soukromého vlastnictví a z něho vyplývající aspekt individuální sociální svobody (určitá forma hmotné nezávislosti na státní instituci – ať už částečně anebo úplně), je nutné skutek vyvlastnění proti vůli původního vlastníka chápat jako neospravedlnitelný čin bezpráví, jenž je projevem arogance státní moci vůči právům dotčeného jednotlivce či určitého společenství a je také i zpronevěrou vůči svému základnímu poslání – zákonnou cestou chránit vlastnická práva všech, kteří stát prostřednictvím daní vydržují.

Tento postoj vůči vlastnickým právům, ať už individuálním, rodovým anebo církevním, je jedním ze základních politických vymezení konzervativismu vůči levicovým doktrínám a některým tzv. pravicovým politickým subjektům, které vyvlastňování státem celkem ochotně přijímají. Je třeba podotknout, že především levicově orientovaná politická uskupení ignorují přirozené právo a přirozený mravní řád a svojí snahou o deizaci státu – co by všemohoucí instituce – dávají jasně najevo, že pro ně není žádný prostředek nemorální, pokud splňuje účel úzkého zájmového okruhu politické reprezentace. Jejich argumenty jsou postaveny především na sofistických sylogismech, jejichž účelem není snaha poznat pravdu, ale obsahují skrytý úmysl, naplňující ve skutečnosti osobní zájmy toho, kdo je prezentuje. Poukazují na historický vývoj a na skutečnost, že i jiné státy podobné zákony přijímají a taktéž řadu dalších námitek více méně stejně pošetilých, jako ty hlavní.

V tomto směru bych opět poukázal na úvodní premisu, že konzervativní politika je vždy i politikou pravicovou, ale naproti tomu žádná pravicová strana, i když se verbálně hlásí k pravicovým myšlenkám, nesdílí nutně i myšlenky konzervativní. Tento rozdíl je zásadní a diferenci lze pozorovat na ontologické rovině. Skutečná konzervativní politika je politikou ve svébytnosti, svých trvalých a neměnných názorech na morálku, pevně hájících zásady universálního řádu, jež mají svůj původ v transcendentnu, a to bez ohledu na momentální nálady ve společnosti. Jméno „konzervativní“ není proto jen jakýmsi verbálním či politickým případkem či označením, ale je bytností samotných konzervativních zásad jako takových ve vlastním smyslu.

Chybí-li tento pevný gravitační bod, který je zdrojem jistoty, pravdy a smyslu pro spravedlivé jednání, stává se všechno dění relativním, nejistým a smysl lidského úsilí je zpochybněn. Za situace, kdy si arogantní politická moc činí údajně oprávněný nárok jednotlivce pokořit a kdykoliv ho okrást, nejistota člověka narůstá a ten se nakonec stává nevolníkem mravně zvrácené státní byrokracie. Takový společenský a politický řád neodvratně směřuje do stavu mravního nihilismu.

Správné nebývá snadné

Konzervativci v tomto směru nepřehlížejí také skutečnost, že v politickém rozhodování se často může objevit situace, kdy může být řešení problému složitější, ale to v žádném případě nelze považovat za argument k ospravedlnění páchání bezpráví, jakým vyvlastnění proti vůli skutečného vlastníka nepochybně je. Vláda a zákonodárci si musí byt vědomi, že vládnout spravedlivě a podle mravního řádu je náročné a především v tom spočívá i jejich břemeno služby. Nejsou zvoleni proto, aby jejich služba byla lehká, bezproblémová a bez námahy, ale naopak, aby svoje kvality projevily na těžkém terénu rozhodování a tíhy mravní odpovědnosti vůči sobě a vůči všem ostatním.

Konzervativci, i když jsou možná v tuto chvíli ve svém názoru na problém vyvlastnění osamoceni, nesmějí v žádném případě od svých názorů odstoupit. Tyto zásady jsou totiž součástí jejich politické identity, navazující na konzervativní tradici našich předchůdců. Neméně podstatný je však i úkol konzervativců být alespoň morální oporou nejen všem těm jednotlivým lidem, kteří byli v důsledku vyvlastnění státní byrokracií a vládou okradeni, ale i těm, kteří se těmto praktikám statečně postavili na odpor a odolali, a konečně každému, kdo se se svévolí státní moci v budoucnu může potkat.

1 REBRO Karol, BLAHO Petr. Rímské právo, 4. vyd. Bratislava: IURA EDITION 2010. str. 260.