Obsah

Věci, jež mě už otravují

Pokorně a poníženě vás prosím, abyste takové hlouposti už neříkali…

V tomto článku chci shrnout své vzteklé rozloučení a pak se odebrat tam, kde za všemi těmito hlasy vládne mír — jinak řečeno, budu se věnovat vznešené a tolik potřebné práci, totiž psaní krváků. Předtím však, než definitivně přejdu od ilusí racionalismu k skutečnosti romance, velmi rád sepíšu jednu ukřičenou a rozervanou knihu, vyzývající všechny racionalisty, aby nebyli tak nerozumní. 

Taková kniha o intelektuální etiketě by byla prostou sbírkou prudkých zákazů, podobných Desateru přikázání. Mohl bych ji nazvat „Zákazy pro dogmatiky, aneb věci, jež mě už otravují“ a mohla by začínat asi takto...

Nepoužívejte podstatná jména ve spojení s přídavným jménem, jež je popírá.

Přídavné jméno označuje kvalitu, nemůže být tedy se souvisejícím podstatným jménem v rozporu. Neříkejte: „Chci nacionalismus, osvobozený ode všech hranic.“ To je jako byste zvolali: „Dejte mi vepřový piroh, ale ať v něm není ani trocha vepřového!“ Neříkejte: „Očekávám příchod onoho většího náboženství, jež nebude mít žádná speciální dogmata.“ Stejně dobře byste mohli říkat: „Očekávám, že se vyskytne onen větší čtvernožec, jež už nebude mít vůbec žádné nohy.“ Čtvernožec znamená cosi se čtyřma nohama a náboženství znamená cosi, co podřizuje člověka jistému učení o vesmíru. 

Nedovolte zkrátka, aby pokorná podstatná jména byla naprosto povražděna radostnými a bujnými přídavnými jmény.

Neprohlašujte, že něco nechcete říkat, a pak to hned řeknete.

Tato praktika se velmi úspěšně rozšířila mezi veřejnými řečníky. Trik spočívá v tom, že řečník nejprve zavrhne nějaký názor nepříznivými slovy a pak to samé zopakuje v přijatelných pojmech. Snad nejprostší formu použil statkář v mém sousedství, který při volební řeči pronesl: „Samozřejmě vás nechci strašit, ale pokud bude schválen tento návrh rozpočtu, půjdou nájmy nahoru.“ Totéž lze udělat i mnoha dalšími způsoby. „Jsem poslední, kdo by chtěl mluvit o stranické politice, ale když vidím, jak ti nezodpovědní radikálové rvou na kusy celé impérium,“ atd. „V této síni jsou vítáni příslušníci všech vyznání. Nechováme nepřátelství vůči žádné upřímné víře; jen proti takovému černému kněžourství a pověrčivosti, jež je schopno přijímat takové učení jako…“ atd. „Nechci říci jediné slovo, jež by narušilo naše vztahy s Německem. Musím ale, tváří v tvář neustálému a bezohlednému zbrojení, říci, že…“. Prosím vás, nedělejte to. Rozhodněte se tu či onu poznámku pronést nebo se zadržet. Nepředstavujte si ale, že jste nějak změkčili svá slova tím, že jste to těsně předtím slíbili nevyslovit.

Nepoužívejte druhořadá slova místo prvořadých.

Řekněme pro příklad, že štěstí je prvořadé slovo. Poznáte a víte, když něco máte a velmi dobře víte, že to nemáte. „Pokrok“ je druhořadé slov; znamená stupeň člověkova přístupu ke štěstí, nebo k nějakému takovému pevnému ideálu. Moderní spory se ale stále stáčí k otázce „Pomáhá štěstí pokroku?“ 

Viděl jsem tento týden v magazínu New Age dopis pana Egertona Swanna varující svět přede mnou a panem Bellocem. To kvůli tomu, že naše demokracie je „spasmodická “ (ať už to znamená cokoliv), kdežto naše „reakcionářství je pevné a trvalé“. Pan Swann si nikdy nevšiml, že demokracie znamená cosi sama o sobě, kdežto reakcionářství neznamená samo nic, leda v souvislosti s demokracií. Reagovat můžete jen na něco. Pokud si pan Swann myslí, že jsem se kdy stavěl proti nauce, že lid by měl vládnout, uvítal bych, aby mi poskytl citáty.

Neříkejte, že neexistuje žádné pravé vyznání.

Prý proto, že každé se považuje za správné, a ta ostatní má za falešné. Možná je totiž jedno opravdu správné a ostatní jsou špatná. Jejich různost poukazuje na to, že většina názorů musí být špatná. Ale ani v nejmenším to logicky neukazuje, že by musela být špatná všechna. Myslím, že o žádném tématu není tolik zoufale upřímně odlišných názorů, než na to, který kůň vyhraje Derby. Vyskytují se o tom určitá vážná přesvědčení a muži kvůli nim tak riskují, až se zruinují. Muž, který vsadí svou košili na Potosi, musí v to zvíře věřit a ostatní muži, kteří sází své poslední šaty na ostatní čtvernožce v ně musí věřit stejně upřímně. Všichni to berou velmi vážně a většinou se mýlí. Jeden z nich ale má pravdu. Jedna z věr je ospravedlněna, jeden z koní vyhraje, a nemusí to ani být černý kůň, jež by mohl představovat agnosticismus, většinou je to zjevný a populární kůň orthodoxie. Demokracie má svá příležitostná vítězství a je známo, že i favorit někdy doběhl první. Jde ovšem o to, že prostě někdo doběhne první.

To, že existovalo mnoho věr nevyvrací fakt, že jedna z nich byla dobře založena. Věřím (toliko na základě autority), že je země kulatá. To, že existují kmeny, které věří, že je to trojúhelník nebo obdélník, nemění nic na skutečnosti, že má určitý tvar a proto nemůže mít žádný jiný. Proto s naříkavým proklínáním opakuji: neříkejte, že mnohost vyznání vám brání nějaké přijmout. Je to krajně neinteligentní poznámka.

Pokorně a poníženě vás prosím, abyste takové hlouposti neříkali. Úplně zahoďte tyhle nesmysly – a můžeme začít tyto veřejné otázky probírat pořádně…

G. K. Chesterton (1874 – 1936), anglický malíř, básník, dramatik, prozaik, esejista a novinář. Publikováno ve sbírce Miscellany of Men (Lidské rozmanitosti), Londýn 1912

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.