Obsah

Imploze sociálních jistot

Během hospodářské stagnace, která zasáhla většinu Evropy a jež trvá již pátým rokem, jsme svědky dramatického nárůstu nezaměstnanosti zejména v jižní části eurozóny. Nezaměstnanost mládeže přesáhla ve Španělsku a v Řecku padesát procent.

Levicově smýšlející lidé to patrně neuslyší rádi, nicméně nelze přehlédnout, že existuje přímá úměra mezi mírou sociálních jistot a nezaměstnaností zejména mládeže. Propustit zaměstnance je ve Španělsku či v Itálii velice těžké – odstupné je tak vysoké, že některé firmy by riskovaly krach, kdyby se odhodlaly propustit větší počet zaměstnanců. Musí je tedy nadále zaměstnávat, ačkoli je nepotřebují. Pokud se ovšem i za této situace nějaké menší firmě začne dařit, bude váhat s přijímáním zaměstnanců, protože nemá-li jistotu, že vzestup bude trvalý, mohlo by najmutí dalších zaměstnanců být (sebe)vražedné.

Nedávno jsem četl, že ve Španělsku existuje 49 různých právních úprav pracovního poměru. U nás máme „klasické“ zaměstnance, pak OSVČ, lze pracovat na smlouvu o dílo nebo na mandátní smlouvu. Nejsem odborník a patrně existují i další možnosti, ale 49 jich určitě není… Je známo, že náš stát nedávno výrazně ztížil najímání brigádníků, protože i brigádníci na jeden den museli mít sjednané pojištění. Šlo o významnou byrokratickou zátěž, ale mám dojem, že už se s tím zase skončilo.

Situace ve Španělsku či v Itálii začíná připomínat cechovní systém Evropy pozdního středověku a raného novověku. Členství v cechu bylo povinné, počet přijatých byl omezený. Kromě mistrů existovali tovaryši a učňové. Cech zároveň působil jako kartel. Svým členům zajišťoval slušný výdělek a ochranu před konkurencí. Velice ale podvazoval hospodářský růst a zvyšoval ceny. Cechovní systém byl nakonec rozbit „divokým“ kapitalismem, který znamenal zpočátku nejistotu, nesmírně těžké pracovní podmínky pro zaměstnance, ale současně rychlý rozvoj a industrializaci. V průběhu 19. a v první polovině 20. století se pak původně „divoký“ kapitalismus postupně kultivoval, zkracovala se pracovní doba a začalo se dbát na bezpečnost práce.

Nicméně sociální jistoty zakusily – přinejmenším v některých zemích – jakési rakovinné bujení. A tak se v podstatě není co divit, že nastane-li krize, dochází k jejich implozi, vnitřnímu zhroucení. Když musí zavřít velká továrna, je zaměstnancům málo platné, že dostanou jako odstupné deset či dvanáct měsíčních platů a že měli ve svém původním zaměstnaní královské podmínky.

Systém postihuje všechny, staré i mladé, byť každého jinak. Pokud ztratí v České republice místo člověk ve věku 50-63 let, pak bude mít velké problémy najít práci, ať už bude sebevětší odborník. I když se už začínají objevovat výjimky, totiž firmy, které rozpoznaly, že zaměstnávat starší spolehlivé a osvědčené lidi má své velké přednosti, stále frčí heslo „chceme mít mladý, dynamický kolektiv“.

V Itálii nemají mnozí mladí lidé šanci najít práci. Současně se zvyšující se nezaměstnaností posiluje i v Itálii trend prodlouženého soužití dvou generací. Mnozí mladí lidé neodcházejí z domu a žijí i nadále u svých rodičů, přestože už je jim třeba přes třicet. Nemají práci, obávají se založit rodinu, neboť nejsou schopni zajistit bydlení. To v takovém Holandsku se na člověka, který bydlí u rodičů ve dvaadvaceti letech, dívají jako na „nějakého divného“.

Vyhlášenou politikou Evropské unie zatím bylo zaměstnávat co nejvíce matek s dětmi a posunovat odchod do důchodu do vyššího věku. Odchod do důchodu ve vyšším věku dává pochopitelně smysl v situaci, kdy se neustále zvyšuje průměrný věk dožití a kdy stále menší počet mladých lidí vydělává na stále větší počet seniorů. Teď se ovšem objevily dva nové nápady: Nesmělé doporučení problematickým zemím, aby zvážily pobídky k předčasnému odchodu do důchodu (aby tak starší udělali místo mladším) a aby státy „zajistily mladým práci“. Zatímco první z těchto nápadů má určitou logiku a nemusí vést k žádným tragickým následkům, druhý nápad je velice nebezpečný. Dle mého názoru totiž znamená posílení těch faktorů, které problém způsobily.

Pokud bude totiž stát stále „zajišťovat“ práci, bude to vyžadovat spoustu peněz. Ty peníze bude nutno vybrat na daních. A zdanit lze konec konců pouze ty, kdo něco produkují, kdo vydělávají. Pro firmy, které něco produkují, to ovšem znamená další zátěž a další ztrátu konkurenceschopnosti. Zelené experimenty jim nemístně zdražily energie, pracovní právo jim znemožňuje racionálně propouštět a nabírat zaměstnance, byrokratická zátěž se nesnižuje.

V bývalém Československu jsme si ověřili, že lze dosáhnout plné zaměstnanosti. Ovšem přemýšliví lidé nezapomněli za jakou to bylo cenu. Z pozice jedné z nejvyspělejších zemí jsme se propadli málem až do třetího světa.

Obávám se, že administrativní státní zásahy nepomohou. Pokud byrokracie dusí ekonomiku, nemůže jí přece pomoci „více téhož“.

Jak z toho ven? Předně je třeba přijmout fakt, že řešení bude bolet. Přitom v Evropě máme příklady, že bolestivé řešení vede ke kýženým výsledkům. Mám na mysli Estonsko a Lotyšsko. Obě země se dostaly do vážných hospodářských potíží – a nebudu tvrdit, že to nebylo vinou nevhodné hospodářské politiky. Když se začala ekonomika propadat, vláda prosadila drastické snížení důchodů, propustila spoustu státních zaměstnanců a přijala i další bolestivá opatření. Nicméně obě tyto země z problémů vybředly a vrátily se k růstu.

Zatím si takové řešení nedokážu představit ani v Česku, natož v Itálii nebo v Řecku. Pokud se ale Evropa nechce stát nějakým světovým skanzenem, který nakonec koupí Čínani, měli bychom si jasně říci, že cesta ven z marasmu bude bolet, měli bychom jasně pojmenovat, co nás do problémů dostalo, a rozhodně bychom neměli koketovat s opatřeními, která naší situaci jen zhorší.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.