Obsah

Plíživá totalita

V srpnu 1968 nás sovětští soudruzi a jejich domácí nohsledi krmili tvrzením o „plíživé kontrarevoluci“, která se prý rozlézá naší zemí a opravňuje k radikálnímu zásahu (tj. okupaci). Nyní máme u nás co dělat s plíživou totalitou, která je žel – na rozdíl od uvedeného předmětu komunistické propagandy – skutečností. A neodstraní ji žádná okupace ani jiná forma násilí – je možno proti ní pouze varovat a naléhat na všechny, aby si uvědomili její nebezpečnost a nenechali se ukolébat zdánlivou roztomilostí (jako se o to svého času snažil Karel Čapek ve „Válce s mloky“).

Moderní plíživá totalita má mnoho podob, já se omezím na jeden příklad, v němž se tato obluda svým jedem zaměřuje na ty nejdůvěřivější a nejzranitelnější: na děti.

Postarala se nám o něj paní Iva Pecháčková, která ve svém nakladatelství Meander vydala gay pohádku o princi, který se zamiloval do prince. A tento klenot je prosím určen do školek, tří až čtyřletým dětem!

Podle mne to čpí přímo komunistickou totalitou. V mateřinkách socialistického Československa indoktrinované děti podle pokynů učitelky poskakovaly po třídě s veselým skandováním: „Lenin, Lenin, Lenin!“ – aniž je napadlo, že oslavují masového vraha. A co dnes? Někdo namítne, že dnes by nikoho nezavřeli, kdyby dítě odhlásil ze školky s pozitivním homosexuálním programem. Snad opravdu ne – zatím. Mocná totalita se rodí z bezmocné demokracie, může se to dít pomalu, opravdu plíživě – a my jsme zatím ve stadiu „výmarské republiky“. Ale počínající ostrakizaci tu máme už dnes: společenské opovržení, označení za „netolerantního“, „neosvíceného“, „zpátečníka“ atd. – nebo docela prostě fakt, že „gay osvěta“ může být povinně rozšířena do všech státních školek a škol, takže kam se vrtnou sociálně slabší rodiče, kde si matka nemůže finančně dovolit zůstat s dítětem doma a na soukromou školku či školu prostě nemá; ostatně kdo ví, nebude-li uvedená výuka nařízena i jim?

A ještě jeden aspekt komunismu mě v souvislosti s tou princovskou hanebností napadá: totiž heslo „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. V komunistické strategii „cukru a biče“ představovalo toto heslo obojí. Cukrem – stále unikajícím a nikdy nedosažitelným, protože uvázaným na biči – byla slastná vidina budoucnosti, kde každý dostane zdarma cokoli, po čem zatouží. A ten bič? Povinná výchova (včetně sebevýchovy) v „nového člověka“ plného třídní nenávisti ke zlým kapitalistům a také plného potřeb dosud nevídaných a netušených: „Tobě, maminko, přece nemůže stačit domov, manžel a děti – potřebuješ zaměstnání, školení a schůze! A co ty, zpátečnický intelektuále? Nehrb se za psacím stolem a po knihovnách, marš do továrny, na státní statek v pohraničí, do hlubinných dolů!“ A snaživí paternalisté udělali vše, aby v lidech takové potřeby vypěstovali. Podařilo se jim to do té míry, že dnes už je pravý domov a skutečná úroveň ducha opravdu vzácností.

Přeložme si to do moderního jazyka ve výše zmíněném kontextu: náš „nový člověk“ musí nenávidět zpátečnickou společnost, která krásný svět pohlavní lásky omezuje na vztah muže a ženy. A od malinka se musí naučit patřit do té nové společnosti, osvícené. Třeba za pomoci roztomilé pohádky… Že se jeho přirozenost vzpírá, že žádné takové potřeby ve skutečnosti nemá? Však my mu je vypěstujeme – sociální inženýrství je přece dneska na úrovni!

Vážená paní nakladatelko, jde vám skutečně o prospěch dětí, nebo spíš o jejich transformaci? Opravdu se nestydíte a nic vám nedochází? Pokud ne, nezbude nic jiného, než abych se styděla já, že je moje křestní jméno téměř identické s vaším…

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.