Budoucnost náboženských menšin v Arabském světě vidím spíše pesimisticky

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 6. 2013 23:08

Napsal Roman Joch

Rozhovor Mezinárodní křesťanské solidarity s ředitelem Občanského institutu MUDr. Romanem Jochem

Již dva roky dochází k převratným událostem v Arabském světě. Jak vidíte vyhlídky náboženských menšin v této části světa a co je určuje?

Nevidím je příliš optimisticky; naopak, vidím je spíše pesimisticky. Již nyní dochází k exodu křesťanů např. z Egypta, hlavní země tzv. arabského jara. Příčinou je netolerance a nesnášenlivost davů, většin, lůzy – a neochota státní moci aktivně náboženské menšiny chránit. Někdy osvícený diktátor lépe chrání práva (nejen náboženských) menšin, než netolerantní nebo fanatické většiny. A v situaci společenských zvratů, vření a turbulencí jsou menšiny nejsnadnějším cílem pro populistické demagogy a štváče.

Je islám viníkem této neutěšené situace?

To je dobrá otázka. Rozhodně viníkem jsou konkrétní muslimové; to, čemu se říká „arabská, muslimské ulice“. Ale je jím i islám samotný? Na to jsou názory rozdílné. Expert na islám Robert Spencer říká, že ano, islám samotný je netolerantní a něco jako umírněný, tolerantní islám neexistuje; existují jen jednotliví umírnění, tolerantní muslimové (s nevyřčeným dovětkem, že oni pak nejsou dobří, věrní muslimové). A pak jiný expert na islám Daniel Pipes tvrdí, že islám může být radikální a netolerantní, ale i umírněný a tolerantní, a problémem není islám samotný, nýbrž jeho zpolitizovaná varianta islamismus a v zápasu s ním jsou našimi nejlepšími spojenci právě umírnění muslimové. Já na tuto otázku nemám silný názor; pouze konstatuji, že (a) co je islám, musí definovat samotní muslimové a (b) v prostoru a času existují různé typy muslimů, od umírněnějších až po radikálnější a fanatické.

Může se islám vůbec změnit?

Opět, nevím. To je otázka, na kterou nám musejí dát odpověď samotní muslimové. Oni musejí definovat, co je jejich náboženství. Pouze konstatuji, že někteří teologové (např. bývalý papež Benedikt XVI.) mají za to, že vzhledem k tomu, že v islámském chápání Korán – na rozdíl od Tóry v židovském chápání či Bible v chápání křesťanském – není textem jen Bohem inspirovaným, nýbrž textem Alláhem Mohamedovi přímo nadiktovaným – re-interpretace, rozvinutí či evoluce islámské nauky možné nejsou.

Jak by měli politici demokratických zemí reagovat, co by měli dělat?

Především, podporovat v arabském islámském světě ty nejvíce prozápadní a vnitřně liberální režimy, ať už jsou demokratické či nikoli. V praxi to bude často, ne-li vždycky, znamenat podporu prozápadních autoritativních vlád. Za druhé, trvat na náboženské svobodě pro jejich menšiny. A za třetí, aktivně se bránit snahám zemí Organizace islámské spolupráce (předtím konference) prosadit zákaz tzv. islamofobie, což by v praxi znamenalo zákaz kritiky islámu a svobody slova, tisku i projevu.

Západní média (včetně našich) poměrně obsáhle informují o bouřlivých událostech na Blízkém a Středním východě. Daleko méně, nebo vůbec, o situaci křesťanů a náboženských menšin v těchto zemích. Čím si to vysvětlujete?

Nezájmem lidí pracujících v médiích. Většina z nich jsou post-křesťanští sekulární levicoví liberálové, kteří náboženský aspekt mezinárodního dění nevnímají nebo jej nepovažují za důležitý. A taky vnímají křesťanství jako to, co bylo v minulosti vlivné, privilegované a proti svobodě. Křesťanství a křesťany vnímají jako ty, kdo měli moc a používali ji proti svobodě jiných, tedy jako pachatele. Neuvědomují si, že křesťanství a křesťané mohou být taky v roli obětí a na straně svobody – jak dnes celosvětově rozhodně jsou! Nejen že křesťanství je nejpočetnějším celosvětovým náboženstvím, nejen že je nejrychleji se šířícím a rostoucím (především na jižní polokouli), ale křesťané a křesťanství jsou taky celosvětově nejpronásledovanějším, nejperzekuovanějším a nejsvobodymilovnějším náboženstvím. Jak v islámských zemích, tak taky v komunistické Číně a v Severní Koreji. Jinými slovy, mám-li na Vaši otázku odpovědět jednou větou, je to způsobeno nezájmem a neznalostí – tj. ignorancí – světových levicově-liberálních médií.

Evropa, jejíž původní obyvatelstvo vymírá, je ohrožena islamizací i v důsledku muslimské imigrace. Není v této situaci  možností pro Západ otevřít se především křesťanským uprchlíkům z islámských zemí? Co tomu brání?

Bylo by to velice užitečné, žádoucí a oboustranně výhodné především v případě zemí Evropy západní a jižní. Ale z téhož důvodu, jako v otázce předchozí, je to málo pravděpodobné. Post-křesťanským sekulárním levicově-liberálním elitám na islámu vadí nikoli to, že je netolerantním náboženstvím, nýbrž to, že je náboženstvím – tedy to samé, co jim vadí na křesťanství. V jejich představě by všichni imigranti se měli sekularizovat a stát se hédoniky. Nikdy však tyto momentálně vládnoucí elity nebudou řídit svou imigrační politiku náboženskými ohledy či kritérii – nikdy neučiní nic, co by snad mohlo jen jemně naznačit, že Evropa je křesťanským klubem či křesťanskou společností. To raději zahynou pomalou smrtí. Otázkou jen je, zda nás taky stáhnou ke dnu, či lépe řečeno, zda se my jimi ke dnu stáhnout necháme.

Předseda české vlády Petr Nečas vyjádřil souhlas se vstupem Turecka do EU. Jaký je Váš názor na případný vstup Turecka i z pohledu dodržování lidských práv v Turecku?

Česká republika – nebo např. i  Polsko – jsou tradičně proklamativně za vstup Turecka do EU. Neřekneme, že jsme proti, nechceme si vytvořit nové nepřátele. Jinými slovy, my nebude ti, kdo zablokují vstup Turecka do EU (v případě Polska je to umocněno ještě tím, že když došlo na konci 18. století k porcování Polska ze strany Ruska, Pruska, Rakouska a polský stát zanikl, tehdejší Osmanská říše to nikdy neuznala a u Vysoké porty vždy reservovala křeslo pro polského velvyslance). Zároveň všichni vědí, že už minimálně tři důležité členské země EU (Francie, Německo, Rakousko) dospěly k vnitro-politickému konsensu, že Turecko se členem EU nestane. Je-li nutné zablokovat vstup Turecka do EU, aniž by evropští politici otevřeně řekli, že si Turecko v EU nepřejí, stačí vypsat v kterékoli zemi EU o členství Turecka referendum a to referendum by dopadlo v každé zemi (s možnou výjimkou Velké Británie) jednoznačně – proti členství Turecka.

Můj názor je, že Turecko by se členem EU stát nemělo – z mnoha důvodů, a jedním z nich je ten, že současný premiér Erdogan systematicky demontuje všechny atributy kemalistického sekulárního režimu a v tomto momentu není zřejmé, zda se hodlá zastavit na úrovni konzervativní islámské demokracie, anebo zajít až na úroveň radikálního islamismu.

Se souhlasem CSI převzato z Bulletinu CSI.