Obsah

Trpí-li jedna část těla...

...trpí s ní celé tělo. Tato citace (1. Korintským) je jedním z leitmotivů Mezinárodní křesťanské solidarity (CSI). Určitě neplatí pouze pro křesťany (i když jsou to dnes, jako již mnohokrát v minulosti, právě oni, kdo pro svoji víru nejvíce umírají – každoročně více než 100 000 zabitých...). Platí pro všechny lidi. Ano, nemůžeme nikdy zastavit každou nespravedlnost, nalézt řešení každého konfliktu, ukončit každou válku. Nemáme takovou moc a je jen pokušením po ní toužit – dříve či později by nás ta moc ovládla a my bychom jí zneužili.

Ano, některé špatnosti mohou mít i dobré důsledky. Vždyť Bůh umí záměry zla přetavit v Dobro, i když jej teď a tady nemusíme umět rozpoznat. Tak, jak píše Daniel Pipes v textu „Podporovat Assada“, skutečně trvající konflikt dvou znesvářených stran v Sýrii znamená menší ohrožení pro bližší i vzdálenější okolí – tedy i pro nás samotné, než kdyby zvítězila jedna ze stran. Proto, stručně řečeno, doporučuje podporovat vždy slabší stranu konfliktu – takříkajíc „na střídačku“, podle toho, která zrovna vítězí a které hrozí porážka (což by konkrétně dnes znamenalo podpořit Assada, jak název textu napovídá...). Nemohu takový pohled přijmout, byť je to „strategicky lákavé“.
Daniel Pipes si je plně vědom kontroverznosti teze, kterou předkládá. Podepírá ji např. tvrzením, že takový Stalin byl podstatně větším monstrem, než je Assad, a přesto s ním Západ spolupracoval proti Hitlerovi. Dodejme ale, že také nacismus byl podstatně nebezpečnějším soupeřem, než je cca 100 i vzájemně znesvářených skupin rebelů, které mají v syrském baasistickém režimu společného nepřítele.
Ano, nějaký stav s sebou pro nás nese jistou výhodu. Je dobré si být té výhody vědomi a není nutné odmítat její příjemné důsledky. Ale pokud je příčinou té výhody utrpení jiných, připadá mi neobhajitelné, abychom se záměrně a plánovitě podíleli na jeho prodlužování. Ředitel libanonské Charity Simon Faddúl v rozhovoru s agenturou „Církev v nouzi“ mmj. řekl: „Musím však konstatovat, že my křesťané jsme obětním beránkem celého vývoje na Středním východě. Pokud si to západní mocnosti neuvědomí a budou nadále sledovat jen své zájmy, nedostaneme se dál. Angažmá Západu na Středním východě je rozporné. Na jedné straně chtějí podporovat demokracii, na druhé podporují teokracie. Na jedné straně hlásají laicismus a oddělení státu od náboženství, na druhé straně podporují země, jejichž státním náboženstvím je islám. My zde to nechápeme. ... Ještě jsem neslyšel žádného amerického nebo evropského politika mluvit o lidské katastrofě. Roztržené rodiny, roztržená společnost.“ (převzato z Res Claritatis). Nerad bych tady zklouzával do nějakého moralizujícího kýče či argumentace prostřednictvím emocí, ale je tváří v tvář takovýmto výpovědím únosné vážně zvažovat záměrné prodlužování konfliktu?
Daniel Pipes ale zjevně není lhostejný k utrpení civilního obyvatelstva (nejen křesťanů) a apeluje ve svém textu na to, aby civilisté byly ochráněni před důsledky konfliktu. Na jiném místě a v jiné souvislosti pak hovoří o zbožných přáních a nedostatku strategického myšlení u jeho oponentů. Já bych o zbožných přáních ale hovořil právě v této souvislosti. Copak povaha konfliktu umožňuje, aby před ním byli civilisté ochráněni, aniž přitom prchnou ze svých domovů a aniž Západ na jejich ochranu vojensky zasáhne? Jakési zásahy jsou předpokládány: „...dokonce by to mohlo jít až tak daleko, že Západ použije sílu proti těm, kteří porušují pravidla na kterékoliv straně...“, ale mně není vůbec jasné, jak by něco takého mohlo mít požadovaný účinek, pokud tím není míněn přímý, náležitě silný pozemní zásah. Přitom za předpokladu, že by takový účinný ochrana nevinných byla reálná, byl bych nakloněn považovat překládaný postup za přijatelný. Nevylučuji sice, že mi něco podstatného uniká, ovšem v tom rámci, ve kterém o tom mohu uvažovat, mám však takovou představu za absurdní. Podobně absurdní, jako Pipesem kritizovaná plánovaná politika presidenta Obamy „souběžné pomoci ‘dobrým’ rebelům a úderů přoti těm ‘zlým’” – vždyť co se využití síly týká, vymezuje se zde autor vůči účinnosti toho, co v případě civilistů krátce na to požaduje. Chápu, že by byl sledován jiný cíl, ale prostředky by byly obdobné a (ne)schopnost odlišit jedny od druhých jak by smet.
Pokud se opravdu nedokážeme rozhodnout, která ze stran konfliktu je horší (a s velkým sebezapřením pak podpořit tu mírně přijatelnější), pak je na místě se zdržet jakéhokoli zásahu (což, mimochodem, znamená smířit se i s tím, když se třeba bude vměšovat někdo jiný...). Ano, nijak tím nepřispějeme ke zkrácení utrpení tamních nevinných, ale nebudeme mít na svědomí ani jeho prodlužování. To, co učinit můžeme (a tedy měli bychom, resp. musíme), je pak nejen humanitární pomoc všem nevinným obětem, ale také aktivní a účinná nabídka zejména křesťanům v takto postižených regionech k přesídlení do našich zemí. Ano, jedním z důsledků by bylo, že celé oblasti, dosud obývané mnoha křesťany, budou zcela dechristianizované. Ale ruku na srdce, k tomu současný vývoj spěje tak jako tak a poskytnutím azylu, resp. nového začátku, je možné těmto našim bratrům nabídnout alespoň lepší osud, než je čeká v utečeneckých táborech. Jako druhou konzistentní variantu pak vidím už jen sebevědomý, transparentní, rychlý a dostatečně masivní vojenský zásah, který by převálcoval všechny znesvářené strany a nastolil (neo)koloniální správu se vším, co k tomu patří, tedy s dlouhodobou perspektivou, i s tím, že výtěžek ze spravovaných území takovou správu financuje, i s rizikem (spíše jistotou) permanentní guerillové války ze strany nějaké té „národně osvobozenecké armády“ či nábožensky motivovaných ozbrojenců. Na to však dnes Západ trpí přílišnými komplexy a zahleděností do vlastního pohodlí.
Dodejme konečně, že v Pipesově textu uvedené okřídlené divide et impera neodkazuje k římské tradici, jak je naznačeno. Autorem toho výroku je Niccolo Machiavelli.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.