Obsah

Ze stínu českého filmu

Zatím poslední film Davida Ondříčka se zdá být příslibem měnících se časů, stejně tak, jako jím již nyní je připravovaný snímek Tomáše Mašína o bratrech Mašínech. Časy se však v ČR nemění. Leda že by oněch malých skutků proti pokračujícímu režimu, o kterých David Ondříček a scénárista televizních seriálů ČT Marek Epstein ve filmu Ve stínu vyprávějí, notně opět přibylo. Jak sami hrdinové filmu zhruba tvrdí, ono se „jim“ to nakonec spočte a ke změně dojde.

Co je tedy tak zvláštního na filmu, jenž získává uznání za svůj konečně poctivější pohled na česká 50. léta? V první řadě jde o dílo, které žádným vybroušeným diamantem, jak se o něm píše, samozřejmě není. Proč je tomu tak? Nu proto, že vzniklo v době, kdy prostředky na tak výpravný film nelze získat cestičkami, které by nebyly nepodobné například onomu „překrásnému vztahu“ vůdců české ODS například k bratrům Mašínům či vůbec tzv. třetímu odboji. Totiž, ve všech jeho aspektech mu alespoň nelze věřit.

Konglomerát většiny důležitých motivů snímek patrně udržuje v rovině přibližné hrůzné skutečnosti i majoritní falešnosti oněch let, ale ona majoritnost přece jen byla hrůznější, než nějaký dobrodružný film – navíc téměř až s hollywoodsky pojatým finále à la snímky se závěrečným přechodem do bezpečí, např. přes švýcarskou hranici v hlavní roli s Michaelem Douglasem v německé uniformě.

Zřejmě někteří čeští novináři psali také v celku oprávněně o přehnané naivitě filmařů podsouvat do oněch let naivitu i bolševické Státné bezpečnosti, když vedle sebe tak dlouho nechávala poctivého kriminalistu. Finální mix ale za současných podmínek asi musel být smíchán z finančních položek, které se hodí kruhům spojeným se jmény Ondříček či Mucha, či alespoň se jim taková spojení hodí, byť třeba jen společensky. Sionistické spiknutí, odkaz zneužitých německých vojáků a další do tohoto ranku spadá.

Jak by však musela vypadat ideální podoba takto tématicky zaměřeného filmu, aby s ním kritik by spokojen? Předně by s tímto materiálem musel pracovat hotový umělecký génius, ale jako takový by nejspíš do takto strukturované výroby génius vůbec nevstoupil. Měl by zase totiž obavu, že konglomerát bude téměř až logicky působit uměle. Nakonec „kočkopes“ ale vznikne a je uhňácán, protože génius do projektu nevstoupil. Nicméně Adam Sikora, Michal Lánský a další mají zásluhu, že dokázali obrousit ty nejostřejší hrany některých nedostatků. Volba mnoha jakoby nabiflovaných scénáristických, unuceně velkofilmově žánrových i estetizujících či sjednocujích floskulí, jimž „vévodí“ ona českému oku do očí bijící a cizí marlowina, že všichni od SNB chodí v kabátě s kloboukem, za nočního deště stejně tak jako po žižkovské pavlači, to skutečně není známkou sjednoceného štábu věhlasného umělce.

Poplácání na festivale typu Karlovy Vary je ostatně v osobě Kryštofa Muchy a dalších z těchto kruhů zaručeno, ale více asi nic. Je to podobné, jako s přijímáním hudby Jarka Nohavici. Sebeetičtější konstrukce neetická fakta nepřebijí. Ve výsledném tvaru se vždycky nakonec bije ona nesourodost velikáštví pseudo elity s „jejich“ faktickým výsměchem pravdě. S arzenálem, s jakým pracuje tato česká vrchnost (složená z mnoha „ethnik“ českého společenského rybníka), by skutečný umělec, navíc výsostný diplomat, musel pracovat mnohem sofistikovanějším a zejména velmi sarkastickým černým humorem všech složek filmové stavby.

Droboulinký mikrokrůček po Svěrákově Tmavomodrém světě byl ale snad přece jen správným směrem udělán. Koho však může těšit, že za tolik let od r. 1945/1968/1989 je to stále jen tak málo?

PS: V současnoti řešená potíž s českým zástupcem v „soutěži“ o Oscary je taktéž ze stejného, byť aktuálního, mišmaše. Hořící keř není zázračný film. V českém prostředí jakoby ani nemohl vzniknout film bez oné skupinky zdiskreditovaných pseudohereckých tváří. Legenda veleherce Ivana Trojan je bohužel stejného malostního jánabráchovského vzorce. To, že ale vrcholné české téma, jakým téma Jana Palacha beze sporu je, může vůbec být nahrazeno v soutěži o nominaci „o nejlepší český film“ jedině! novou komedií k dnešnímu dni konformně vyprofilovaného, byť v začátcích kariéry oscarového Jiřího Menzela, je už jen trapností vytrvalý důsledek stavu společnosti. V Čechách se nyní v seriózních reakcích na jeho snímek neřeší nic jiného, než právě tato podivná konformita autora Donšajnů, ale i autora amerických Vlasů a dalších, se kterými je konečně nutno udělat pádný kus už daleko dříve potřebné práce. Jakoby ani nebylo místo pro hraná díla šikovných českých dokumentaristů, kteří si přece jen berou servítky méně než jejich mladší i starší kolegové z lépe zafinancovatelné konzumenstké kategorie filmů.

PPS: Ivan Trojan je ucházející herec, herec běžného standardu. Výjimečné postavy zvládá pouze dobře a čistě tímto způsobem. Je nutno skoro stejně trapně lovit v paměti, kde se jeho zjev vyrovnává s hlubší přirozeností vlastního projevu a nenabízí se nic jiného, než jeho výkon v televizních Četnických humoreskách, kde se převléknul jako policejní volavka na devianta do ženských šatů. Musí se český herec dnes skutečně svléct z kůže, aby byl v postavě sám sebou, chápající plně skutky a psychologii svého hrdiny – např. nepodrazáka? Postavu inspektora (chtělo by se napsat komisaře či majora) Hakla z Ondříčkova Ve stínu tvořil Trojan s výjimečnou a skoro rozporuplnou naivitou pro nás všechny, bez ní by totiž ono majoritní či všeobecnější přijetí filmu nebylo ani možné. Budiž jemu i Davidu Ondříčkovi přáno více uvolňovacích kůr, kde své naivitě (patrné zejména v laxnosti scény kdy Hakl, patrně v ose příběhu spíše naivní komunista?, uklidňuje nervózní manželku před plánovanou měnovou reformou nebo po scénách jeho důvěry k svému pracovnímu vedení evidentně naprosto v rukou KGB po jistě mnoha ve filmu nezmíněných profesních čistkách, jaké u policie už před rokem 1948 zaručeně proběhly pro zajištění snadného průběhu komunistického puče) popustí uzdu ještě více než v Četnických humoreskách, a kde bude navíc ještě méně nemístná.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.