Češi ve středoevropském prostoru

Podrobnosti

Zveřejněno 2. 7. 2014 5:13

Napsal Josef Potoček

Od Karla Velikého, přes Masarykovu Novou Evropu po současnou dobu

Na letošní rok připadla dvě významná výročí. Prvním bylo výročí úmrtí Karla Velikého (28.1.814), druhým 100. výročí vypuknutí 1. světové války (28.7.1914). Tato dvě data rámují události ve středoevropském prostoru, které se přímo dotýkaly i dějin našeho státu. Na samém začátku byla starověká Římská říše, trvající asi 500 let, která se stala inspirací pro pozdější snahy o sjednocení Evropy. Karlem Velikým začala éra Svaté říše římské, která trvala 1000 let, až do roku 1806. Začátkem 16. stol. se tomuto útvaru začalo říkat Svatá říše římská národa německého, což se zhruba kryje s nástupem Habsburků na český trůn. Od konce 2. světové války jsme svědky dalšího pokusu v podobě Evropské unie. Základní idea těchto tří pokusů má ovšem případ od případu jiný obsah. U starověké Římské říše se jednalo o územní spojení silou, kdežto základem její středověké obdoby bylo křesťanství. A Evropská unie se svým problémem identity opět vypadá jako soft-verze starého Říma. „V současné situaci cítím naprostou absenci víry v cokoliv, co přesahuje naši každodenní zkušenost“, říká jeden náš historik. Připomeňme si několika pohledy základní souvislosti s vývojem naší státnosti.

1. Od Říma k Římu (456 – 1500)

Starověká Římská říše zahrnovala v době svého největšího rozmachu celou oblast Středozemního moře, později se něco takového už nikdy nepodařilo. Konec Západořímské říše se klade do roku 456, kdy germánský vojevůdce Odoaker svrhl posledního panovníka Romula Augusta a císařství zrušil. Na jeho troskách vznikla nejdříve Franská říše pod vládou Merovejců, ty začátkem 8. stol. nahradili Karlovci, původně jejich majordomové. Karel Martell porazil v bitvě u Poitiers (732) Araby a zajistil tak západní hranici. Pipin III. Merovejce sesadil a prohlásil se králem. Bylo to po dohodě s papežem Štěpánem II., kterému potvrdil nárok na území v oblasti Říma a vytvořil tak podmínky pro vznik papežského státu. Potom nastala doba Karla Velikého, nejdříve krále (768) a později císaře. Císařem jej korunoval papež v roce 800 v Římě a to je datum začátku Svaté říše římské – 350 let po zrušení antického císařství. Korunovace z rukou papeže současně založila vztah mezi mocí duchovní (spiritualia) a světskou (temporalia), který se pak táhl celým středověkem: císař v pozici světské hlavy křesťanstva – jako osoba nadřazená všem ostatním panovníkům; avšak papežská korunovace jako výraz respektu a uznávání duchovní autority.
Původní území Franské říše (v oblasti měst Cáchy, Kolín nad Rýnem a Méty) rozšířil Karel Veliký postupně na velkou část střední a západní Evropy – od Saska a Bavorska až po Pyreneje. Pokud jde o jižní hranici, patřila k říši polovina Itálie vč. Říma. Tak daleko její hranice později už nikdy nesahala – o to se postaraly městské státy na severu Itálie, které se ve středověku už nikomu nepodařilo všechny ovládnout. Podle politické situace se tato města hlásila buď ke straně císařské (ghibellini) nebo papežské (guelfové), pro říšskou myšlenku to byla neklidná, nepřehledná půda. Hrob Karla Velikého se nachází v katedrále v Cáchách, jeho zakladatelskou éru připomíná označení panovníka jako „krále“ v řadě evropských jazyků, které vzniklo zkomolením jeho jména. Později bylo v Cáchách korunováno dalších třicet králů Svaté říše římské.
České území bylo v této době za hranicemi říše, to se ale brzy změnilo. Syn Karla Velikého Pipin donutil Čechy již roku 806 k odvádění tributu říši, podle Kosmovy kroniky to bylo oněch pověstných 120 volů a 500 hřiven stříbra. Prvním historicky známým Přemyslovcem je kníže Bořivoj, který byl roku 874 pokřtěn na Moravě Metodějem. Tento rok se považuje za začátek křesťanství v Čechách. Bořivojův syn Spytihněv složil roku 895 vazalský slib králi Arnulfovi, roku 929 kníže Václav uznal svrchovanost císaře Jindřicha I. Roku 1002 přijal kníže Vladivoj Čechy v léno od císaře Jindřicha II. To všechno mají někteří čeští patrioti našim předkům za zlé, smyslem byla ale ochrana proti přímé expanzi ze strany mocného souseda. Někdy za tím ale byla i snaha získat podporu německého souseda při soupeření o moc. Důsledkem v každém případě bylo, že české teritorium kulturně a politicky opustilo původní orientaci na Byzanc a přimklo se k civilizaci latinského Západu. Na jedné straně se pak čeští panovníci snažili vytvořit si v rámci možností co největší prostor pro vlastní politiku, na druhé straně se vazbám na říši v zásadě nijak nebránili, ale hleděli je využít ve svůj prospěch: Vratislav II. se stal r. 1085 prvním českým králem, korunu získal od císaře Jindřicha IV. za vojenskou pomoc proti nepřátelům v říši. (Při příležitosti jeho korunovace vznikl nádherně iluminovaný Kodex Vyšehradský, považovaný za nejcennější rukopis v ČR.) Druhým českým králem se stal z podobného důvodu Vladislav II., který korunu obdržel r. 1158 od císaře Friedricha Barbarossy. Jeho syn Přemysl Otakar I. získal o 40 let později královskou korunu dědičně, s jeho jménem je spojena známá Zlatá bula sicilská z r. 1212. Jedná se o privilegium císaře Friedricha II., které potvrzuje dědičný titul českých panovníků a definuje vztahy mezi českým státem a říší. Za českého vládce uznává toho, kdo je v zemi zvolen, současně ale obsahuje, že český stát uznává univerzalistickou autoritu Římské říše. Český král se pak stal i jedním ze 7 volitelů (kurfiřtů) římského krále (tři z nich byli církevní, čtyři světští). To vše dokládá specifický vztah českých zemí k Říši, odlišný od Polska, Francie, Uherska a dalších zemí tehdejší Evropy.
Vrcholem se v tomto ohledu stala doba vlády Lucemburků, z nichž tři (Karel, Václav a Zikmund) byli českými králi a současně i králi římskými. Karel IV. byl vnukem římského císaře Jindřicha VII. a uvádí se, že z této strany byl potomkem Karla Velikého ve 20. generaci. Jeho matkou byla Eliška Přemyslovna, dcera Václava II. V jeho osobě se tak spojila západní a přemyslovská tradice. Římským králem byl zvolen r. 1346, ještě za života svého otce Jana Lucemburského, českým králem se stal o rok později, po Janově smrti v bitvě u Kresčaku. Císařem byl korunován r. 1355 v Římě, český stát byl pevnou součástí Římské říše, jejím centrem se stala Praha. Římským králem se stal i Karlův syn Václav IV., ten však na císařskou korunu nedosáhl, ale naopak byl r. 1410 z pozice římského krále sesazen. Jeho bratr Zikmund byl římským králem korunován v roce 1414 a po zmatcích husitské doby se stal roku 1433 i císařem. Česká tradice se k němu kvůli Janu Husovi a křižáckým výpravám staví zdrženlivě, obecně je ale hodnocen jako velice schopný panovník, opravdový dědic politického talentu svého otce. Mluvil sedmi jazyky, jako uherský král bránil Evropu proti Turkům, na Kostnickém koncilu odstranil papežské schizma, roku 1436 uznal na Basilejském koncilu kompaktáta. A teprve v souvislosti s tím (a po bitvě u Lipan) byl českým sněmem přijat i za českého krále. Zikmundem doba úzkého spojení českých zemí a Říše na sto let zase končí. Po vládě Jiřího z Poděbrad a Jagellonců se vrací zpět v nové a problematičtější podobě – nástupem Habsburků na český trůn.

2. Svatá říše římská národa německého (1500 – 1806)

Následovníci Karla Velikého se snažili o obnovu v rozsahu Západořímské říše (Renovatio imperii Romanorum), ale už na počátku 2. tisíciletí měla říše rozlohu podstatně menší. To se dále změnilo po ztrátě zbytku Itálie, takže se na přelomu 15. a 16. stol. začíná objevovat nové označení: Svatá říše římská národa německého, které lépe odpovídalo skutečnosti. Roku 1526 zahynul v bitvě u Moháče král Ludvík Jagellonský a na uprázdněný český trůn usedl Ferdinand Habsburský, manžel jeho sestry Anny. Ve stejné době, v důsledku Lutherova vystoupení (1517), došlo k náboženskému rozdělení německého prostoru. Z toho katoličtí Habsburkové začali těžit, neboť konfesijně roztříštěné německé země jim nemohly být soupeřem. Roku 1556 se stal Ferdinand (I.) císařem a tato nejvyšší světská hodnost západního křesťanstva zůstala pak už natrvalo v rukou rakouské větve Habsburků.
První zmínka o Rakousku pochází z roku 996, ve jménu Ostariki pro bavorskou východní marku. Ta byla roku 1156 od Bavorska oddělena v podobě rakouského vévodství. Prvním úspěšným Habsburkem byl Rudolf I. (zvolený 1273 římským králem), který roku 1278 porazil v bitvě na Moravském poli českého krále Přemysla Otakara II. a získal na něm alpské země. „První to stýkání se jmen Habsburků a Čech v proudu dějin“, poznamenává k tomu ve svých Dějinách František Palacký. České stavy samozřejmě nemohly tušit, jaké období volbou Ferdinanda pro české země nastává: V zemi, kde začala reformace, došlo postupně k rekatolizaci a z volného svazku Rakouska, Čech a Uherska nakonec vznikla absolutistická personální unie, ze které se pak už nedalo vystoupit. Císařů z habsburské dynastie se na římském trůnu vystřídalo 15, ke známějším patří vedle Ferdinanda I. např. Rudolf II. (Rudolfův majestát), Ferdinand II. (potlačení stavovského povstání) či Josef II., známý svými reformami. Neslavná role císaře Františka II. spočívala v tom, že asistoval při konci Svaté říše římské, ke kterému v podstatě došlo důsledkem Francouzské revoluce. V r. 1804 se Napoleon prohlásil císařem Francie a následně prosadil – na úkor Rakouska – vznik Rýnského spolku (tvořilo ho 16 německých států), který si pak rozdělil 70 zbývajících státečků německých částí říše. Krátce na to František II. tuto realitu uznal, dne 6.8.1806 oznámil zrušení hodnosti římského císaře a nadále se tituloval jen jako císař rakouský. Svatá říše římská, která trvala tisíc let a od doby Karla Velikého měla 64 panovníků, tak formálně zanikla.

3. Zápas o Novou Evropu (1806 – 1945)

Rok 1806 znamenal změnu strategické situace, oslabení Rakouska a nástup pruského pangermanismu. Začalo to válkou o rakouské dědictví na počátku vlády Marie Terezie, ve které Rakousko ztratilo Slezsko. R. 1862 se pruským kancléřem stal Bismarck; s jeho jménem je spojen začátek násilného sjednocování Německa. Významným mezníkem se stala prusko-rakouská válka v r. 1866, po které se Rakousko dostalo do politické závislosti na Prusku. Jejím důsledkem bylo i rakousko-uherské vyrovnání, bez ohledu na zájmy českých zemí. Na mapě té doby působí Rakousko-Uhersko impozantně, ve skutečnosti bylo ale slabým státem, který přestal vyvažovat mocenské ambice Pruska. R. 1870 porazilo Prusko Francii Napoleona III., 1871 vzniklo sjednocené Německo a král Vilém se stal německým císařem. Roku 1882 vznikl Trojspolek Německa, Rakousko-Uherska a Itálie, ve kterém se už Rakousko postavilo plně do služeb Německa. Pokud jde o Čechy, tak Palacký ještě r. 1864 zastával „ideu státu rakouského“. Na počátku 19. stol. se také objevila myšlenka panslavismu, někteří Češi začali spojovat své naděje s Ruskem. Jeden z nich, mladý novinář Karel Havlíček, se tam zajel podívat. Po návratu vyslovil často citovanou větu: „Jel jsem do Ruska jako Slovan, vrátil jsem se jako Čech.“ Nová Evropa je titul menší práce TGM, kterou napsal v Rusku během 1. světové války, a která obsahuje výsledek českých politických úvah té doby: měl by to být samostatný český stát.
O 1. světové válce se říká, že nikdo neví, proč vlastně vznikla. Ve skutečnosti bylo Německo na válku politicky a psychologicky dobře připraveno. Potřebné válečné půjčky byly bez problémů schváleny, podpořili je i levicoví poslanci. Dohoda formulovala svůj válečný cíl až následně a stalo se jím omezení německého vlivu ve střední Evropě. Součástí tohoto cíle se stala politická reorganizace Evropy na národnostním principu. Výsledkem bylo rozpuštění rakouské monarchie a vznik pásu 10 nových menších států v oblasti mezi Německem a Ruskem, vč. Československa. Po dlouhých staletích se Češi vymanili z německého prostoru, jejich situace ale byla nanejvýš svízelná. České země byly ze tří stran obklopeny německy mluvícími oblastmi, vztahy s Polskem a Maďarskem nebyly nijak idylické, velkým problémem bylo národnostní složení státu, ve kterém bylo více Němců než Slováků. Masaryk se ohledně smyslu války vyjádřil, že jde o to, zda bude Německo evropské, nebo Evropa německá. V jeho Nové Evropě najdeme i toto vyjádření: „Budoucí osud Čech bude zkušebním kamenem síly, opravdovosti a státnického rozhledu spojenců“. Byla to svým způsobem prorocká slova, protože na mocenské ambice Německé říše neměl výsledek války žádný vliv, spíše naopak. Příčinou byly tvrdé podmínky Versailleské mírové smlouvy, spojené s hospodářskou krizí, podíl na konfliktu měla i německá menšina u nás, která výsledek války nepřijala. Pokus o reorganizaci Evropy po 1. světové válce nebyl úspěšný, cenou se stala apokalypsa další světové války.
Češi se dotýkali německého prostoru už od 8. století, od doby Karla Velikého, přes období tisíce let Svaté říše římské, a po celou tuto dobu si svou národní svébytnost dokázali udržet. Je ale jisté, že úspěch Hitlerova pokusu o tzv. Třetí říši by pro nás znamenal národní katastrofu. Teď se Evropa pokouší o řešení v podobě Evropské unie, my jsme k ní přistoupili před 10 lety (1.5.2004). To je další výročí, které si letos připomínáme. Projekt má ale historii delší než 60 let, a to už umožňuje určité hodnocení. Takže na závěr této úvahy ještě několik poznámek k tomuto projektu.

4. Evropská unie – naplnění vize evropského universalismu?

Z hlavních mezníků, které vedly k současné podobě Evropské unie, jsou nejdůležitější data 1951 a 1974. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli, podepsaná 18.4.1951, byla vyjádřením hlavního poučení z 2. světové války. Jejím smyslem bylo potlačení francouzsko-německého antagonismu a zajištění účinné kontroly německého těžkého průmyslu. Zakládajících členů bylo šest: Francie, Itálie, státy Beneluxu a rovněž Německo v podobě Spolkové republiky. Dalším mezníkem bylo zřízení Evropské rady v roce 1974, jako grémia, kde se věci společného zájmu řeší na úrovni nejvyšších představitelů zapojených států. Dnes – po dalších 40 letech – má unie 28 členů, chybí jen Švýcarsko, Norsko, Island a část Balkánu. Po starověkém Římu a Svaté říši římské jsme tak svědky a přímými účastníky třetího velkého pokusu o sjednocení evropského prostoru. O jeho kladech a záporech si každý tvoříme svůj vlastní názor, detaily nemá význam rozebírat. Připomeňme si jen tři nejdůležitější aspekty.
Prvním je bezesporu geopolitické hledisko. K EU je vznášena řada nejrůznějších výhrad: je v ní nepřiměřený vliv nevolených struktur, dochází k porušování principu subsidiarity, jsou vyslovovány blíže neurčené obavy z bruselského „monstra“… K tomu problémy s eurem, jazyková bariéra, malá mobilita pracovní síly, atp. To všechno má svoji váhu, nepřeváží to ale hodnotu geopolitického faktoru. Existence sjednocené Evropy je extrémně důležitá, a nám konkrétně dává geopolitickou jistotu, jakou jsme stovky let neměli. A to bez ohledu na to, že Německo je dnes – po znovusjednocení v roce 1990 – opět nejsilnějším státem Evropy.
Za druhé – faktor času. Na začátku současného pokusu o jednotnou Evropu byla zkušenost z meziválečného chaosu a 2. světové války, která u generace zakladatelů silně ovlivňovala jejich politické myšlení a chování. Každá paměť ale zákonitě slábne, protože čas běží a vnější okolnosti se mění. Německo si až dosud dopřávalo „luxus stojícího stranou“, někdy se tomu říká „kultura zdrženlivosti“. Ta doba ale končí. Omezení, která Německu vnutili vítězové po válce, dnes už působí kontraproduktivně. Německý prezident Gauck k tomu nedávno poznamenal, že „Německo je příliš velké na to, aby mohlo politiku jen komentovat“, a panuje všeobecná shoda o tom, že tuto situaci je možné a potřebné přijmout. Na příčiny války a poučení, které je skryto v základu Evropské unie, se ale nesmí zapomenout.
Za třetí – problém identity. Poválečná evropská integrace začínala v době silného povědomí o evropské křesťanské tradici. To se postupně vytrácí, důsledkem je absence jednotících ideálů a oslabování evropské sounáležitosti. Jeden analytik k tomu říká: „Lze se oprávněně obávat, že se Evropa díky svému doslovnému úprku od hodnot, na kterých povstala, vydala na cestu sestupu stejně jako starý Řím.“ Není to plané strašení. Pro stabilitu každé stavby je rozhodující, jaké má základy. Evropa v tomto ohledu připomíná příslovečný biblický dům postavený na písku. Ekonomická a demografická krize, tlak imigrace a nově také Ruska jsou jevy, které začínají stabilitu a odolnost Evropské unie prověřovat ještě ve stadiu jejího zrodu. Někteří vidí cestu dál v urychlení další integrace. Jiní jsou ale přesvědčeni, že je především nutné zastavit tendenci rozpadu tradičních hodnot. Masaryk svoji zmíněnou studii Nová Evropa končí těmito slovy: „Ježíš, ne Caesar – toť heslo demokratické Evropy“. (Později to opakoval v závěru Světové revoluce.) Tím Césarem myslel pangermánský imperialismus, a věřil, že 1. světová válka tento problém vyřešila. Byl to jeho politický omyl, geopolitický problém evropského středu vyřešila až 2. světová válka. To jeho prohlášení – jako jakási sekulární modlitba a politický program – tady ale zůstává jako trvalé memento.
České země měly k německému prostoru specifický vztah. Začalo to již tributem v době Karla Velikého, český král byl jedním z volitelů římského krále. Pak to byla složitá doba Habsburků a přímé hrozby pangermanismu. Dnes jsme členem Evropské unie, naše geopolitická situace se zásadně změnila. Budoucnost je ale otevřená a pohled do dějin má vždy svůj smysl a hodnotu.

Autor (* 1943) je absolventem VŠCHT Praha, po roce 1989 působil ve veřejné správě (starosta Hradce Králové 1990, okresní úřad, náměstek primátora), nyní je v důchodu.