Nárok či vděčnost

Podrobnosti

Zveřejněno 2. 7. 2014 5:08

Napsal Dan Drápal

Víte, kteří lidé jsou na světě nejšťastnější? Pocit štěstí je pochopitelně velice subjektivní a těžko měřitelná záležitost, nicméně různé průzkumy ukazují, že mezi nejšťastnější lidi patří ti, kdo prošli nějakou těžkou nemocí, o níž věděli, že by mohla skončit smrtí, ale dostali se z ní. Takoví lidé jsou zpravidla vděční za svůj život a netrápí se mnoha věcmi, jimiž se trápí ti, kdo podobnou zkušenost nemají.

Žijeme ve společnosti, která zdůrazňuje lidská práva, vyvolává v lidech dojem, že mají na to či ono nárok, a přesvědčuje nás, že člověk by se měl chovat asertivně.
Zajímavé ovšem je, že tento přístup k životu nečiní lidi ani šťastnějšími, ani zdravějšími. Badatelé jsou někdy zmateni, když se ukazuje, že v takové Nigérii jsou lidé mnohem šťastnější než ve většině evropských států, ačkoli míra kriminality je v Nigérii nesrovnatelně vyšší a celá země se potýká s chudobou.
Když se nad tím zamyslíte, tak to těžko může být jinak. Nároky vedou k dalším nárokům. Pokud je někdo už od dětství veden k tomu, že má ta či ona práva a že může vznášet různé nároky, je velmi pravděpodobné, že narazí na jiné s týmž postojem. Práva a nároky nemusí být nutně vždy konfliktní, nicméně pravděpodobnost, že na sebe narazí dva asertivní lidé, domáhající se svých práv a uplatňujících své nároky, je v takové společnosti mnohem vyšší, než tam, kde jsou děti vychovávány ke skromnosti a nesobeckosti.
Staří učitelé dobře vědí o tom, jak se během jejich profesního života změnil postoj žáků a rodičů k učitelům. Dnešní děti jsou mnohem neposlušnější než dříve a vůči učitelům si více dovolují; rodiče se pak mnohdy postaví na stranu dětí proti učiteli či učitelce. Domněnka, že takto k asertivitě vychované děti budou šťastnější, je ovšem velmi zpozdilá.
Tam, kde je zákon, bývá i zákonodárce. Mluvíme-li o právech, je namístě otázka, kdo to které právo dal. Na to moderní či postmoderní člověk odpoví, že základní práva jsou přirozená, inherentní. Moderní či postmoderní člověk se domnívá, že nepotřebuje žádného Boha, který je dárcem a garantem práv. Současnému právnímu systému tedy chybí jakékoli transcendentní zakotvení, což má ovšem vážné důsledky.
Můžeme například mluvit o právu na život. Já jako věřící člověk věřím, že dárcem života je Bůh a že život je tudíž posvátný. Nemohu sáhnout na život druhého člověka – s jedinou výjimkou, kterou je potrestání vraha. Pokud ovšem v Boha nevěřím, život svou posvátnost ztrácí, a současný člověk se pak domnívá, že život může brát podle svého uvážení. Trest smrti je ovšem modernímu člověku zakázán – byť při hrdelních zločinech máme co do činění zpravidla se silnými, ba brutálními lidmi. Těm je na život sáhnout zapovězeno – zato můžeme zabíjet ty nejslabší, kteří se nemohou bránit, především nenarozené děti, ale ve stále rostoucí míře i lidi staré a nemocné. Říkáme tomu eutanázie. Slyším sice námitku, že ta je možná jen v některých zemích a jen za přísně stanovených podmínek. Je často zdůvodněna nějakým srdceryvným příběhem. Nicméně jen v samotném Nizozemí byla v loňském roce eutanázie provedena v 4188 případech. Opravdu si myslíte, že všichni tito lidé chtěli zemřít? Eutanázie je v Nizozemí povolena deset let a je aplikována rok od roku častěji – jen za loňský rok vzrostl počet případů o 13 % ve srovnání s rokem předchozím.  Všímáte si, že nakonec je právo na život upřeno těm, kteří jsou nejohroženější, kdežto život je chráněn těm, kteří jím sami pohrdli? Jakmile jsme popřeli zákonodárce, zákony se mohou obrátit v pravý opak.
V posledních letech byla překročena ještě další hranice. Nyní má člověk právo zvolit si pohlaví. Bytost, která je biologicky mužem, se může právně prohlásit za ženu – a naopak. Máme už i „třetí pohlaví“ a všichni tušíme, že tomu není konec. Ve skutečnosti je logické, že jakmile člověk popřel Boha, začal popírat i sama sebe. Jak řekl klasik, po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat. Člověk má přitom pocit, že sám sebe tvoří – že vytváří svou vlastní identitu.
Já každé ráno děkuji za svůj život. Vím, že bych tady mohl nebýt – a že tu jsem jen proto, že Bůh přitakal mé existenci. Vím, že jsem život nestvořil a že je posvátný – musím tedy střežit svůj vlastní i všech svých bližních. Bůh mě stvořil jako muže, nadto jako muže s určitými obdarováními a schopnostmi. Vím, že jsem jedinečný. Nevede mě to k pýše – sám sebe totiž přijímám jako dar. Má obdarování jsou hřivny, jimiž mám těžit a jež mám rozvíjet. Bylo mi dáno poznat, že Bůh mě stvořil pro společenství se sebou samotným. Oslovuje mě a dal mi schopnost mluvit – jsem tedy odpovědný. Jsem odpovědný za sebe sama, za své bližní, za tento svět. Bližní tu nejsou od toho, abych si na nich něco nárokoval a abych vůči nim asertivně uplatňoval svá práva. Jsou to mí bližní, jimž Bůh dal rovněž dar života a které stvořil jako jedinečné bytosti s obdarováními, která mohou ta má doplnit – a naopak, které mohu doplnit i já. A protože Bůh je ve své podstatě obecenství (v tom je tajemství tzv. trojičního učení), stvořil nás ke svému obrazu – stvořil nás pro obecenství jak se sebou samotným, tak s našimi bližními.
Jelikož má zálibu jak v jednoduchosti, tak v různosti a složitosti, stvořil nás jako muže či ženu. Obojí – mužství i ženství – je úžasným darem a úžasným tajemstvím. Máme se navzájem přijímat jako dar. To je ovšem možné jen tehdy, pokud jsme schopni přijmout jako dar sami sebe. Ježíš říká, že máme milovat svého bližního jako sebe sama. Problém je ovšem v tom, že mnozí lidé nejsou smířeni sami se sebou a chtějí být něčím či někým jiným, než jsou. Nepřijmou-li ale sami sebe, jak mohou přijmout druhého?
Jelikož přijímám sebe jako dar, mohu být vděčný, a jelikož jsem byl stvořen pro obecenství, mohu být odpovědný. Je to jiný přístup k životu, než je přístup náročivosti, uplatňování svých práv a asertivity. Nicméně jen s tímto přístupem se nám může dlouhodobě podařit žít v rodině či v obecenství církve. Pokud se člověk domnívá, že jeho hlavní starostí musí být, aby nebyl ukrácen na svých právech a nárocích, nemá příliš dobrou výbavu pro budování rodiny nebo výchovu dětí.
Proto se domnívám, že jako celá společnost musíme změnit směr. Vydali jsme se cestou, vedoucí k naprostému individualismu, k neschopnosti žít v závazných vztazích, k „seberealizaci“, která ve skutečnosti vede k prázdnotě a osamění. Vydali jsme se cestou, na které si toho nárokujeme stále více, ale máme pocit, že toho máme stále méně. Jsem rád, že existuje i jiná cesta. Kráčím po ní již několik desetiletí – a je to stále stejně nebezpečné, vzrušující a dobrodružné.

Převzato se souhlasem autora.