Obsah

Zákon akce a reakce

Ad Bohumil Doležal: Česká republika v roce 2014

Text Bohumila Doležala je poučný a podnětný, na druhé straně – jako by pod dojmem určité trpkosti z politického neúspěchu Demokratické iniciativy – obsahuje některé problematické a (úmyslně?) provokativní důrazy. Analýza polistopadového vývoje (který „loni narazil na své meze“) je celkem přesná, se třemi body Doležalova závěru je možné souhlasit. Zlehčování současné snahy o společenskou katarzi ironizujícím obratem „velké protikorupční revoluce“ a strašení nástupem „nesystémových politických sil“ je ale nemístné a zavádějící. Neboť – kdo nás do té současné politické krize asi tak dostal? Nebyly to náhodou ty dvě hlavní, tradiční, „systémové“ strany ODS a ČSSD? Není ten současný společenský marasmus v podstatě výsledkem jejich dlouhodobého zničujícího pojímání politiky, která si místo služby lidu veřejný prostor privatizovala za účelem realizace svých partajních a osobních zájmů?

Ve fyzice platí, že každá akce vzbuzuje reakci. V dějinách a politice je to podobné: každá revoluce (anglická, francouzská, americká, i ta ruská) měla své příčiny. Takže se nemůžeme až tak divit, že v našem parlamentu má dnes onen „vetřelec“ pana Doležala dohromady 94 mandátů a hnutí ANO „oligarchy“ Andreje Babiše je na vzestupu. Většina lidí nezná do detailu kauzy Opencard a Blanka, které Doležal zmiňuje, v každém případě je to ale zcela jasný a frustrující výsledek pražského politického kartelu ODS – ČSSD, tedy zavedených, systémových politických stran. Jaký smysl má při pohledu na takové všeobecně známé, odstrašující případy selhání politiky používání obratů typu „Velká protikorupční revoluce“, „hysterické jakobínství“ atp.? Je třeba vypočítávat všechny ty „zametené“ kauzy předchozích let, při kterých zmizely stovky miliard, kdy policie a justice byly pro smích, a kdy pocit občanské bezmocnosti z cynismu, arogance a beztrestnosti politických elit dosáhl maxima?
Nečasova vláda udělala řadu chyb, k dobru si ale může připsat i několik záslužných počinů (chtělo by se říci, až historického významu). Jedním z nich bylo prosazení církevních restitucí a druhým zásadní obrat ve výkonu spravedlnosti (tandem Zeman – Bradáčová). Ale Nečas jako oběť? Tak to v žádném případě. Svržení jeho vlády totiž proběhlo nikoli „za nezájmu veřejnosti“ (jak to komentuje pan Doležal), nýbrž za jejího nevěřícného údivu hraničícího se znechucením. Nečas, konzervativec a katolík, který se v roce 2010 vynořil jako vděčně přijatá alternativa vůči nabubřelému Paroubkovi, zklamal v prvé řadě osobně a lidsky, což ho následně dohnalo i politicky. Kdyby nebylo ostudné kauzy Nagyové, mohli jsme být ušetřeni nesystémového působení prezidenta Zemana, premiéra Rusnoka a možná i toho oligarchy Babiše. Na závěr dodejme, že Nečasova neschopnost uznat vinu je jakýmsi symbolem úrovně celé naší politické scény. Žádná úspěšná obnova se neobejde bez sebereflexe a řešení viny. Pokud to ti, kteří na vzniku dnešní krize mají hlavní zásluhu, nepochopí, můžeme na žádoucí návrat ke standardním poměrům, ke kterým pan Doležal vyhlíží, čekat asi dost dlouho.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.