Po eurovolbách

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 6. 2014 2:51

Napsal Jan Friedlaender

Jedním z rysů stáří prý je, že člověk zná odpověď na každou otázku, leč nikdo žádné neklade. Položím si tedy jednu sám. Kým nebo čím byste chtěl být, kdybyste nebyl tím, co jste? A odpověď? Chtěl bych být tím, kdo vymyslel demokracii s všeobecným hlasovacím právem. Ten člověk musel totiž žít v úžasném lidském okolí. Nejen mezi jeho nejbližšími, ale i ve vzdálenějších vrstvách a vůbec v jeho národě museli výrazně převažovat lidé, kteří se snažili o proniknutí do všech hlavních problémů společnosti, kteří nesnášeli, aby někteří získávali nezasloužené výhody na úkor ostatních, kteří díky svým znalostem odmítali nesplnitelné sliby, ctili pravdu a morálku, znali dějiny a věděli, čeho je třeba se vyvarovat, toužili po míru a věděli, že ten může nastat, jen když budou splněny oprávněné požadavky nejen jejich národa, ale i všech ostatních. Kteří i chápali, že solidarita se svým národem je ušlechtilou v rámci těchto podmínek a jenom v něm. Mimo něj se stává nacionalismem, který je patrně nejúčinnější zbraní hromadného ničení. Kteří i věděli, že k realizaci společnosti dobrého vládnutí je rozumné v mnohých věcech postupovat společně a že je chybou chápat plnou státní suverenitu jako absolutní hodnotu. Člověka, který žil v prostředí příliš se lišícím od právě popsaného, by těžko mohly demokratické myšlenky napadnout.

O uskutečnění těchto myšlenek se po první fázi Světové války 1914-1945 pokusil československý občan hrabě Coudenhove-Kalergi se svými přáteli. Založili Pan-Evropu, vřele podporovanou i T. G. Masarykem. Hranice neposouvat, ale zrušit, to bylo jejich ideou. Neuspěli. Ke konci druhé fáze oné války, jež si vyžádala téměř 60 milionů obětí, vznikla mezi západoevropskými křesťanskými demokraty myšlenka evropské integrace, která byla s nesmírnými obtížemi, přes Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvu, dovedena do fáze, kterou bychom mohli označit jako konec začátku.

Právní podobou této fáze je Evropská unie, do jejíhož parlamentu se právě konaly volby. Zabývejme se nejprve volební účastí. Byla, zejména v postkomunistických státech, ubohá. Česko se vyznamenalo druhou nejnižší účastí. To dokazuje, že naprostá většina voličů odmítá využít možností, které jim demokracie poskytuje. Projevují nezájem o záležitosti Evropy a jsou s to spolknout vzájemně si odporující lži o tom, že žijeme pod diktátem Unie a že rozhodnutí unijních orgánů nemají pro nás žádný význam.

Druhým negativním výsledkem je značné posílení nacionalistických stran v některých členských zemích. Je zřejmá rozsáhlá absence vědomí, že právě nacionalismus a jeho podpora ze strany velmocí je zodpovědný za krvavá jatka, která přineslo 20. století. Xenofobie a rasismus jsou na vzestupu.

Hned po volbách se ozvaly úvahy doporučující léky na nízkou účast a na další neduhy, a to vesměs v oblasti volebních systémů. Především by prý účast ve volbách měla být povinná, tak jako je tomu v několika západních státech a jak tomu také bylo v první a třetí ČSR. Tento nápad prozrazuje neschopnost pochopit, že neúčast není jen projevem lenosti, ale i způsobem hlasování. Ale především věřím hypotéze, že množina nehlasujících se alespoň částečně kryje s množinou těch, kteří o věci nic nevědí, neboť se zajímají především o informace ze soukromí celebrit poskytované bulvárem. Účast takových lidí ve volbách přináší kontaminaci jejich výsledků. Buďme jim za neúčast vděčni! U nás jistě přispěla k tomu, že většinu naší zvolené jednadvacítky tvoří stoupenci integrace.

Jiným lékem, tentokrát prý pro dosažení spravedlivějších výsledků, má být odbourání kvóra pro vstup příslušného subjektu do voleného orgánu (u nás 5 %). Takovýto požadavek (včetně povinné účasti) je často slyšet i v Dk*). Ale již před delší dobou upozornil známý politolog K. Popper, že strany s minimální reprezentací získávají politický vliv, který neodpovídá počtu získaných hlasů. Slyšel jsem námitku, že jde o spravedlivé rozdělení počtu křesel a nikoli vlivu. Já se ovšem domnívám, že lidé volí „své“ strany právě pro posílení jejich vlivu a nikoli kvůli nábytku ve Sněmovní ulici nebo v Bruselu.

Sám pak mám návrh na jeden lék na vyšší účast (nejen pro eurovolby). Po celém světě panuje mezi demokraty shoda v tom, že volby mají být všeobecné, rovné a tajné. Ty naše všeobecné nejsou. Voliči, kteří dlí v den voleb mimo ČR a nejsou právě v místech, kde sídlí česká ambasáda, jsou možnosti voleb zbaveni. Tohle vyřešily všechny vyspělé demokracie možností korespondenčního hlasování. Jenom pro Čechy to není dost dobré. A také pro Dk, v němž byl návrh stanoviska požadujícího tuto možnost autoritativně zamítnut s absurdním zdůvodněním, že by se tím mohla porušit tajnost voleb. Soudím, že šlo spíše o pravděpodobně správnou kalkulaci, že lidé na cestách převážně nebudou hlasovat pro tu jedině správnou stranu. Návrh bude v příštích dnech podán znovu.

Jinak pokud jde o smysl voleb, je třeba mít na paměti, že Evropský parlament je určen k řešení celoevropských problémů. Doufám, že v příštích volbách budou již působit (i) celoevropské strany. Naprosté nepochopení procesu evropské integrace ukázal pan Babiš, který vyzval, aby poslanci zvolení v Česku působili v EP jednotně, bez ohledu na své členství v té či oné straně. Jde o přesný opak, o to, aby socialisté hlasovali s ostatními socialisty, liberálové s ostatními liberály atd. Naše jedenadvacítka se nesmí stát útvarem rvoucím se o funkce a peníze pro svůj národní stát. Přesněji řečeno nemá být vůbec žádným útvarem.

K celkovému vyznění voleb bych poznamenal, že přes všechny negativní jevy zůstává zřetelná většina v EU i ve většině členských zemí na straně evropské integrace. Je však neštěstí, že někteří politici, jejichž legitimita je odvozena z množství hlasů, mnohem méně však z jejich moudrosti, jako například francouzský prezident, začínají volat po alespoň částečné dezintegraci Unie. Proč stahovat kalhoty daleko před brodem, proč nechat vítězit nacionálně fašistickou menšinu plněním jejích požadavků?

Nezastaví-li se tento trend, nenaplní se ani sny Kalergiho, Monneta či Adenauera o konci konfliktů mezi evropskými státy. Snad potom těch posledních 14 vojáků (Továrna na absolutno), kteří zde zůstanou, posléze přijde na to, že na té jednotné Evropě přece jen cosi je. Ale ani na to bych moc nevsázel.

*) Text psán pro revue Demokratického klubu Dk-Dialog. Převzato se souhlasem autora.