Obsah

Vzájemně zaručený závazek

„Jen si ignorujte ruské a čínské strategické plány proti USA! Bude to na vaše riziko.“ – Anatolij Golicyn, Memorandum pro CIA z roku 1993

(Název článku parafrázuje stěžejní doktrínu studené války, označovanou MAD, což znamená Vzájemně zaručené zničení. Podle ní byl zajištěn mír tím, že by použití jaderných zbraní proti zemi rovněž vyzbrojené jadernými zbraněmi vedlo ke z ničení jak napadené, tak i útočící strany. – pozn. red.)

8. března hlásí list The Japan Times palcovými titulky: Čína signalizuje tvrdší politiku v územních sporech. To znamená, že Čína vynakládá více peněz na nejmodernější zbraně a na větší vojenskou připravenost. Jiný článek z Foreign Policy nazvaný Černá skříňka čínské armády ohlašuje: „Peking vydává stovky miliard dolarů na obranu, ale nikdo pořádně neví, nač konkrétně.” Experti se prý domnívají, že Čína utrácí na armádu mnohem víc, než uvádějí oficiální čísla. Podle tohoto článku „se jako oblast, v níž toho USA vědí o čínském vojenství nejméně, jeví nejspíše otázka, jakým způsobem se Čína rozhoduje.” Následuje citát od jednoho předního představitele: „Náš vhled do systému, podle kterého Čínská lidová osvobozenecká armáda přijímá svá rozhodnutí, je poměrně blízko nule.”

Toto přiznání naznačuje, v jak žalostném stavu je strategie Spojených států. Slavný čínský stratég Sun-c´ kdysi pravil: „Znáš-li jak své nepřátele, tak sebe, nebude pro tebe stovka bitev znamenat ohrožení; pokud neznáš nepřátele, ale sebe ano, pak v jedné bitvě zvítězíš a druhou prohraješ; jestliže neznáš ani své nepřátele, ani sebe, ohrozí tě každá jednotlivá bitva.” To mne přivádí k otázce: kteří tvůrci americké politiky skutečně znají sami sebe, nebo svou vlastní zemi? Kdo o těchto věcech mluví poctivě a realisticky? A který státník, jestliže nedokáže znát ani to, co má hned u nosu, dokáže přesně zhodnotit vzdálenější věci? Máme snad poukázat na strategickou moudrost Hillary Clintonové nebo Johna Kerryho? Jaká je zdatnost Baracka Obamy? V roce 2008 řekla guvernérka Sarah Palinová, což je přece prostá aljašská „hokejová máma”, která nemá o takových záležitostech ani páru, že na ruskou invazi do Gruzie v roce 2008 reagoval senátor Obama „nerozhodně a bez vyhraněného morálního stanoviska, což muselo ruského Putina jedině povzbudit, aby si za cíl dalšího vpádu zvolil Ukrajinu.” Experti Palinovou za tohle konstatování samozřejmě označkovali jako ignorantku.

Jako slouhové veřejného mínění bažícího po pohádkách se naši vůdci stali (až na pár výjimek) dodavateli politických fantazií. Od roku 1991 nás krmí snůškou lží o Rusku i o Číně, u kterých je sice možno uvést jako polehčující okolnost ohled na obchodní vztahy, ovšem v úrovni strategie to Ameriku nanejvýše zdecimovalo. „Obrannou politiku Spojených států,” napsal v roce 1995 přeběhlík z KGB Anatolij Golicyn, „ohrožují falešné a naivní představy o ruském a čínském ‘demokratizačním procesu’ a o jejich ‘přátelství k USA’. Doprovodným jevem tohoto ohrožení není jen postupné snižování armádního rozpočtu, nýbrž i posun priorit. Spojené státy – hovějící si v představě, že ‘je přece už po studené válce’ – se zaplétají do krajových a místních potyček a bojují s drogovými kartely v Latinské Americe, místo aby věnovaly pozornost skutečné strategické hrozbě ze strany Ruska a Číny.” (The Perestroika Deception, str. 231.)

Jako národ, jako civilizace jsme sedli na vějičku. Uvěřili jsme ruským lžím a teď za to musíme platit. „Buďte jemňounce nenápadní,” psal Sun-c´, „až k nepostřehnutelnosti. Buďte nanejvýš tajemní, až do té míry, že přestanete vydávat sebemenší zvuk.” A co si teď máme myslet – když ticho na Ukrajině bylo prolomeno? Co řekneme na odhalenou tajemnost Číny? „Podstatou války je rychlost,” psal dále Sun-c´. „Využijte toho, že nepřítel není připraven; vydejte se za ním po cestách, na nichž vás nebude čekat a napadněte jej tam, kde se nijak nezabezpečil.” Co bychom tedy měli vyčíst ze současných událostí?

Problém se zahájením Třetí světové války je (pro Rusko a pro Čínu) problémem dvou nespolehlivých partnerů vázaných ke společné vojenské ofenzívě ve stejném čase. Oba partneři musejí spoluúčinkovat v koordinované formě. Vyrazí-li ale jeden z partnerů dřív, zatímco druhý bude váhat, pak se může stát, že se ten, který zaútočil předčasně, dostane do izolace a civilizovaný svět, protože vládne větší palební silou, ho porazí. Proto je zde, právě kvůli koordinaci společného zahájení války oběma mocnostmi, jedinou cestou strategie Vzájemně zaručeného závazku společného postupu. V případě dnešní situace, viděno k datu 10. března 2014, to znamená, že pokud Rusko hodlá proniknout hlouběji do ukrajinského vnitrozemí, musí Čína a/nebo Severní Korea začít s působením potíží na Dálném východě. Podle toho, jak bude postupně útočit Rusko, musí útočit i Čína. Pokud jeden z partnerů zajde příliš daleko bez druhého, riskuje, že tam zůstane sám a uzavře si cestu zpět.A proto, kvůli zajištění vzájemné spolehlivosti tudíž musejí oba postupovat buď společně, nebo vůbec ne.

Podle toho bychom v nynější vojenské krizi mezi Čínou a Japonskem měli vidět příslušnou předehru, neboť obdobně tomu bylo při ruském vpádu do Gruzie v roce 2008. Všechny tyto předehry jsou možná součástí pečlivě připraveného pořadí. Gruzie byla generální zkouškou představení zvaného Ukrajina a Ukrajina je – s velkou jistotou – předehrou čehosi dalšího. Pokud jde o Dálný východ, pak potyčka kvůli souostroví Senkaku, o něž se vedou spory, dává smysl jedině jako předehra k zahájení války v Tichomoří, k níž by patřila i válka mezi Severní a Jižní Koreou. Na téma dlouhodobé čínsko-ruské strategie napsal přeběhlík z KGB Anatolij Golicyn ve svém memorandu pro CIA z února 1993 tento odstavec:

„Spojeným státům není jasná skutečná povaha vztahů mezi ruskými vůdci a vůdci komunistické Číny. Washington se domnívá, že se v osmdesátých letech vztahy Číňanů a ... [Rusů] opravdově zlepšily. Já v těchto stycích vidím důkaz, že pro Číňany nebyla ‘perestrojka’ v Rusku žádným překvapením, že realita jejího pozadí je jim zcela jasná a že jejich strategická spolupráce je od konce padesátých let nepřetržitá – s jediným rozdílem, že nyní své vzájemné dobré vztahy otevřeně přiznávají. USA vidí v ruském odprodeji celých továren a nových zbrojních systémů do Číny jen snahu Ruska dostat se z jejich současných hospodářských potíží. Jak to ale vidím já, jde ve skutečnosti o transfer moderní techniky dávnému a věrnému spojenci.“

Dojde-li v Evropě k projevům napětí, musí k nim dojít i v Tichomoří. Bude to známkou toho, že Rusko a Čína postupují do etapy „jedné sevřené pěsti”. Ve dnech, které jsou bezprostředně před námi, se budou dít důležité věci. Rusko se buď pokusí nahnat Evropě takový strach, aby si náhradou za spojenectví v NATO začala budovat vlastní nové bezpečnostní struktury, nebo jim tento pokus nevyjde a v takovém případě vtrhnou do východní Ukrajiny, do Oděsy nebo dokonce do západní Ukrajiny. Je nepravděpodobné, že by se Kreml hodlal stáhnout zpět a osvobodil ukrajince od jejich sovětských okovů. Svoboda, to je přece koneckonců nemoc, která hubí autokratickou vládu kousek po kousku, každý rok něco. Nákaza, která dnes zuří na Ukrajině, se zítra rozšíří do Ruska. Avšak choroba je obousměrná cesta.

Ruští vůdcové dělají všechno na základě pečlivě konstruované politiky. Zásadně nemají v oblibě improvizaci. Spoléhají se – jako vždy – na tajné armády, tedy na sítě agentů, které mají hezky bezpečně zakopané po Spojených státech i západní Evropě (a rovněž na Ukrajině). Takhle to vysvětloval Sun-c´: „Nikdo z lidí v armádě, kteří mají blízko k veliteli, s ním neudržuje tak těsný vztah jako tajný agent; nikoho jiného velitel tak štědře neodměňuje; žádné záležitosti nejsou tak důvěrné jako ty, které se týkají tajných operací.“ Podle tohoto čínského stratéga „jsou tajné operace ve válce tím hlavním; o ty se armáda opírá při každém svém pohybu.“

Publikováno 11. března 2014, se souhlasem převzato z blogu autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.