Účelnost na oltáři

Podrobnosti

Zveřejněno 18. 12. 2013 20:31

Napsal Jan Kubalčík

Machivelliho názory jsou... machavellistické... Účelnost a morálka přitom mohou a nemusí být v konfliktu. Podstatné je, podle jakého hlavního kritéria vybíráme „přípustná řešení“. Zvolíme-li morálku, pak – logicky – se mezi morálně přijatelnými kroky jistě budeme snažit vybrat ten nejefektivnější. A jistě může platit, že pokud někomu jde zejména o pragmatičnost, může mezi různými variantami, které se mu takto nabízejí, vyhledávat ty morálnější z nich. Klidně se tak může stát, že se oba přístupy protnou v jednom výsledku.

Ono se to ale prakticky neděje a to z více důvodů. Tím hlavním je, že dobré návyky se opakováním upevňují a zkvalitňují a – analogicky – ty špatné se s opakováním stávají také stále pevnějšími a morálně otrlejšími, resp. rovnou zhýralejšími. Tak se od sebe obě posice representované v praxi dvěma lidmi, kteří mají sklon k odlišným kritériím a opakovaně je užívají, časem vzdalují. Pak i krok, který je mezi zkušeným pragmatikem vybranými tím nejmorálnějším, nemusí být dost morální na to, aby se vešel mezi přípustná řešení vybraná pokročilým idealistou. A, komplementárně (a jak ale uvidíme, tak jen zdánlivě), i ten nejúčelnější přístup mezi těmi pro idealistu přijatelnými nemusí být natolik efektiví, aby to bylo dost pro pragmatika. Volba, které kritérium má být tím primárním, tak není jen volbou v dané konkrétní kauze, ale krokem na cestě, kdy aktuální volbou zvyšuji pravděpodobnost, že příště zvolím stejný směr: lepší podporuje lepší a horší zase horší. Snaha o primární efektivitu může takto postupně degradovat v naprostý cynismus – tedy volbu toho nejúčelnějšího s tím, že morálka není ani přizvána jako doplňkové kritérium, ale rovnou, předem a vědomě zcela ignorována. Pro naprostého cynika je účelnost bohem; povýšil ji na oltář. Druhým pólem je pak naprostá ztráta zájmu o účelnost. V podstatě se jedná o klasický případ, kdy se člověk nějak rozhoduje. V malém taková rozhodnutí činíme denně. Téma svobodné vůle však tentokrát rozvíjet nechci.

V textu „Kdo vládne Evropě?“ (Neviditelný pes, 9.12.2013) cituje Petr Robejšek souhlasně N. Machiavelliho: „Ten, kdo své jednání přizpůsobuje daným okolnostem, je úspěšný; člověk, jehož činy jsou se současnými okolnostmi v rozporu, úspěšný není.“ Předně by asi bylo na místě se zamyslet nad tím, co je to úspěch. Nicméně představme si na chvíli, že v tom panuje shoda. I tak je ale uvedené tvrzení velmi kluzké. Je přeci snadné říct o každém úspěšném člověku: ten své jednání daným okolnostem přizpůsobil... a naopak o každém neúspěšném: činy tohoto byly s danými okolnostmi v rozporu. Obojí můžeme tvrdit, aniž tím přineseme do detaby jakoukoli přidanou hodnotu. Dalšími příklady (byť „průhlednějšími“) tohoto typu tvrzení jsou známé řeči našich televizních mluvících hlav: výsledky voleb jsou jaké jsou, vítězná strana zvítězila proto, že nejlépe oslovila voliče...

Pan Robejšek ve svém textu zjevně pracuje s tím, že to, co platí pro jednoho člověka, platí i pro státy. Vraťme se na chvíli do první poloviny 90. let a pokusme se zpřítomnit si okolnosti – tedy naše tehdejší současné dané okolnosti. Josef Zieliniec v rozhovoru vedeném Tomášem Klvaňou „ODS dělá jeden sebevražedný krok za druhým“ (Reflex, 49/2013) popsal situaci v naší zemi v dané době a kromě jiného tlumočil tehdejší přesvědčení, že majetek v rukou státu bylo nezbytné privatizovat a to co nejrychleji, protože každé zdržení zvyšovalo pravděpodobnost a rozsah jeho rozkradení (parafrázuji, nicméně smysl je tento). Asi není sporu o tom, že se lidé, kteří hráli v procesu privatizace rozhodující roli, snažili přizpůsobit své jednání daným okolnostem ze všech sil. Jejich pragmatismus bil do očí tehdy, stejně jako bije dnes. Otázky spravedlnosti zcela vyřadili ze svého zvažování a zaobírali se výhradně účelností. Dostavil se úspěch?

Mnohokrát jsem v minulosti, dosud naposledy v textu „Dvakrát tři slova“ publikovaném na webu Konzervativní strany 1.3. t.r., uvedl, že restituce byly nejlepším způsobem privatizace. Že mi dá za pravdu zrovna někdo jako pan Zieliniec jsem skutečně neočekával. Stojí za to citovat příslušnou pasáž celou. Otázka: „Jakou jsme tedy udělali zásadní chybu? Bylo to ono neprůhledné propojení privatizátorů s politickými stranami? Nebo nedostatečný důraz na právní stát?“ Odpověď: „Mám pocit, že jsme podcenili restituce. Přestože tu nejsou populární. Někdo dostal a někdo neměl nárok. Ale ve srovnání s ostatními formami privatizace byly restituce nejúspěšnější metodou. Jsem přesvědčen, že měly dostat větší prostor, měli jsme do nich zahrnout větší skupiny lidí. Vyloučili jsme z restitucí například akciové společnosti, přestože v nich bylo zabaveno mnoho majetku. Věřím, že kdyby se vrátili vlastníci s legitimitou a vědomím nějaké mise, kterou oni nebo potomci ve vztahu k majetku měli, že by ta privatizace byla snadnější.“ Není co dodat – má pravdu. Ještě by bylo zajímavé zkoumat, zda k restitucím nebylo přistoupeno mmj. proto, že tu nejsou populární, nebo jestli tu restituce nejsou populární, neboť tato metoda privatizace byla potlačena zejména z jiných důvodů (jakých?), což bylo třeba nějak obhájit a tedy restituce pokud možno očernit... A pak, pochopitelně, případně debatovat o tom, co a proč ještě pan Zieliniec neřekl – např. na téma našich krajanů, emigrantů, exulantů... a toho, jak s nimi naše (a jejich) země ve věci jejich občanství a oprávněných restitučních nároků zacházela.

Vrátím se ale na začátek. Zatímco vytříbený pragmatik – naprostý cynik resignuje na veškerou morálku, vytříbený idealista v konečném důsledku neresignuje na účelnost. Pan Zieliniec mimoděk poskytl skvělý příklad poznání, že vytříbený idelismus dosahuje nakonec, byť jinými cestami, z praktického pragmatického pohledu podstatně lepších výsledků, než přímočará účelnost. Snaha o prokázání takového obecného pravidla by byla na jiný článek, ale protože morálka je objektivní a vyplývá z jiných daností naší (tedy lidské) situace v tomto světě (obecně, tedy nikoli pouze hmotném...), nelze se divit, že pokud se jí člověk skutečně, dobrovolně, rád přidržuje (do toho se pochopitelně nepočítají ty případy, kdy mu jde jen o to, aby něco splnil, nebo si dokonce laťku sníží, „aby to ještě vyšlo“...), nakonec se mu to vždy, i když třeba po opravdu dlouhém čase, vyplatí i z hlediska účelnosti. A v tom je ta krása – totiž že to není takříkajíc „obousměrné“, že účelnost sice nevede k morálním řešením, ale volby upřednostňující morálku vedou k účelnosti.

A je to ještě lepší. Leckterý pragmatik může svůj sklon k preferování kritéria účelnosti zdůvodňovat mmj. tím, že kritérium morálky není jednoznačné. Pravý opak je však pravdou! Zatímco o cestě k efektivnímu dosažení úspěchu nepanuje v komplexních situacích vůbec žádná jistota, morální volby lze činit s jistotou a tedy racionálně velmi snadno. Tím neříkám, že rozhodnout se pro morální řešení je snadné po všech stránkách (naopak!) – jen tvrdím, že racionálně daleko snadněji poznáme, které řešení odpovídá morálce, než které řešení vede pragmaticky k úspěchu. Přitom klam v této otázce není vyvoláván pouze nepřípadnou relativizací morálky, ale také tím, že řada specialistů má sklon hledat ztracené klíče tam, kde je vidět, tedy pod lampou, přestože dobře vědí či tuší (snad alespoň někteří), že je vytrousili někde úplně jinde, kde je ale tma jako v pytli... tedy tím, že řada specialistů si realitu zjednodušuje podle toho, jaké modely jsou schopni konstruovat, jaký matematický aparát zvládají (obecně jaké nástroje má člověk k disposici) – a pak se tváří, že tyto zjednodušené modely jsou věrným odrazem reality, že jsou realitou. Není divu, že se pak mnohým zdá, že činit pragmatická rozhodnutí je tak snadné – a na druhé straně stejní mnozí tvrdí, že neumí poznat, co je a co není morální. Osvojit si správná morální kritéria je však racionálně snažší, než určit, jaké kroky povedou v reálném, tedy velmi komplikovaném systému (např. ve společnosti) ke kýženému úspěchu.

A je to ještě lepší. Úspěchy, které se dostavují prostřednictvím voleb učiněných dle morálních kritérií totiž bývají podstatně tvralejší než ty, které byly dosaženy dle pragmatických mustrů. Ale to by opět bylo na jiný text a je načase toho zanechat – pro naše nynější potřeby to zcela stačí. Zkrátka, je-li něco správné, je to správné ve všech ohledech.

Závěrečnou poznámku bych si dovolil věnovat patologii a perverzi. Mohlo by se zdát, že nic víc než totální cynismus – tedy nezájem o morálku – není. Domnívám se, že to je omyl. I onomu naprostému cynikovi se může stát, že pragmatický krok, k jehož výběru vůbec morálku nepřipustí, bude nakonec krokem, který by mu idealista schválil. Zatímco u idealisty si těžko lze představit, že by kdy učinil volbu, která by byla morální (to samozřejmě) a záměrně anti-pragmagmatická – nebo dokonce nejprve určil ty nejvíce ne-pragmatické kroky a mezi nimi vybíral ten nejmorálnější (to je úplná absurdita), opak, obávám se, tak nepředstavitelný není. Nebo já alespoň někdy ten dojem, že jistí lidé mezi těmi efektivními možnostmi záměrně vybírají ty nejvíce nemorální, mám. Na jedné straně by to mohlo signalizovat, že si morálku ke svým rozhodnutím zvou (byť jaksi inverzně), tedy že vědí nebo tuší že je a co je (byť to explicitně křečovitě popírají)... Na straně druhé ale takový krok, je-li prosazen, nadělá povětšinou opravdovou paseku. Úplnou perverzí by pak bylo vybírat primárně nejvíce nemorální řešení a teprve mezi nimi to nejpragmatičtější. Jak hladký, rychlý a častý je přitom přechod od posice prostého pragmatika k cynikovi, od naprostého cynika k někomu, kdo mezi pragmatickými kroky volí záměrně patologicky ten nejména morální, a mezi tímto a někým, kdo perverzně mezi nejnemorálnějšími volí nejefektivnější, to si netroufám odhadovat – stejně jako se mi nechce hádat koho či co má ona poslední množina na oltáři. Vtírá se mi ale otázka, zda tázání se po tom, je-li tato množina lidí prázdná či neprázdná, není ekvivalentní s tázáním, jak je to s případnou prázdnotou samotného pekla.

Kdo vládne Evropě?

Dvakrát tři slova