Dobro a Zlo v politice

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 8. 2014 0:16

Napsal Jan Kubalčík

Bohumil Doležal často kriticky poukazuje na nešvar (nejen) naší domácí politické scény spočívající v pojetí politiky jako nesmiřitelného souboje Dobra se Zlem. Tuto úvahu čtenář nalezne i v jeho textu „Rodí se v Maďarsku fašismus?“, který je v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ převzatý. Cituji tuto pasáž celou i s drobným kontextem: „A ještě jedna poznámka na okraj: Viktor Orbán hned v úvodu děkuje za vynikající výsledek letošních parlamentních voleb v Maďarsku i těm, kteří se obraceli proti staronové vládní koalici a vytvořili příležitost, aby nakonec přece jen převážilo dobro: protože když tu není zlo, jak by mohlo dobro převážit? Takové pojetí politiky jako souboje sil dobra se silami zla, a ne jako prostoru pro střetávání a vyrovnávání rovnocenných partnerů, v němž se „dobro“ teprve utváří, je velmi podobné tomu, co se u nás ve stupňující míře uplatňovalo po listopadu 1989. Je to pojetí politiky jako třídního boje personifikovaného dobra s personifikovaným zlem, v němž nakonec dobro logicky a definitivně vítězí, a je to v zásadě pojetí bolševické, s kořeny v marxismu. V Maďarsku má ten „třídní boj“ už řadu let ještě vyhraněnější podobu než u nás a nenávist jako hybná síla politiky se tam v posledních letech uplatňuje ještě víc než u nás. To, k čemu u nás došlo loni na podzim, totiž výrazné zhroucení opozice, se tam odehrálo už v roce 2010, a letošní volby na tom stavu nic nezměnily (přičemž svou úlohu ovšem sehrála i účelová změna volebního zákona, o níž jsem v Událostech už psal). Taková změna je vždy znepokojivým signálem jisté změny režimu. Moje první teze tedy zní – situace v Maďarsku je té naší daleko podobnější, než by se povrchním pozorovatelům mohlo zdát.“

Číst dál...

Horké jaro na Ukrajině aneb drama o třech dějstvích

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 8. 2014 0:13

Napsal David Floryk

Současná Ukrajina je smutným důsledkem komunistického míchání národů a překreslování hranic, mýcení tradic a přetrhávání přirozených vazeb. Dnešní samostatná Ukrajina vznikla v roce 1991 po náhlém rozpadu komunistického Sovětského svazu. Nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti, životaschopný ukrajinský stát do roku 1991 v podstatě nikdy neexistoval. Sovětská Ukrajina rovněž nebyla kompaktním národním organismem, do jednoho celku byly uměle spojeny ruské oblasti na východě a jihu (které byly po tři staletí součástí carského Ruska) s územími, která koncem 2. světové války Stalin mocensky přičlenil k SSSR (polská Halič či Volyň a Podkarpatská Rus, v době mezi válkami součást ČSR).

Číst dál...

Jsou absolventi MGIMO nenahraditelní?

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 8. 2014 0:09

Napsal Libor Král

Podíl absolventů Moskevského vládního institutu mezinárodních vztahů /MGIMO/ na československé a později české (i slovenské) diplomacii byl jednou z velmi ožehavých otázek od samého počátku rekonstrukce Ministerstva zahraničních věcí po pádu komunistického režimu. Informace o tom, že se v souvislosti s novým zákonem o státní službě začalo uvažovat o neuznávání diplomu z tohoto světoznámého diplomatického učiliště, byla v této debatě velice příjemným zpestřením, ale od začátku se nejspíš nemohlo jednat o víc než škodolibý vtípek předkladatele takového návrhu, který nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl, tedy smetením takové možnosti z jednacího stolu.

Číst dál...

Golicyna číst asi nebudu

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 8. 2014 0:05

Napsal Josef Potoček

Ad Václav Komora: Čtěte Golicyna, tam to všechno bylo

„V okamžiku, kdy začal Západ podporovat perestrojku, prohrál studenou válku,“ cituje Václav Komora z knihy Anatolije Golicyna Perestrojkový podvod. Tomu tedy nějak nerozumím. Co vidíme, když se podíváme z hlediska Ruska na situaci v evropském prostoru začátkem 90. let? Rozpadlý Sovětský svaz (ztracené Pobaltí, Ukrajinu, atd.), ztrátu všech středoevropských satelitů, odchod ruských vojsk z Československa, zánik Varšavské smlouvy, sjednocené Německo… Pokud má takto vypadat podle Golicyna „závěrečná fáze dlouhodobé strategie mezinárodního komunismu“, pak není divu, že v Americe jeho memoranda nikdo nechtěl číst.

Číst dál...