Proč mi tak chybí výlety do Bradavic

Podrobnosti

Zveřejněno 31. 10. 2014 19:21

Napsal Veronika Tichá

Děti nám dorostly do věku, kdy stejně jako spousta dětí křesťanských rodičů před nimi, začaly žadonit, aby si mohly přečíst Harryho Pottera. Vyzbrojeni řadou negativních komentářů a postřehů, které jsme si přečetli nebo je někde zaslechli, jsme čtení nekompromisně zatrhli. Je to přece plné magie a čarování, umírají tam kladní hrdinové, autorka striktně nerozlišuje dobro a zlo atd. Tlak dětí nicméně neustával a já se zeptala na názor své kamarádky, anglické učitelky na křesťanské škole, která mi řekla, že Harryho četla celého, a že ho má moc ráda. To mi stačilo, abych kapitulovala a našeho staršího syna nechala knihu přečíst. Netušila jsem, že to způsobí z jeho strany další nátlak. Sérii si totiž jako milióny dětí před ním zamiloval. „Mami, ty si to prostě musíš přečíst, protože já chci vědět, co si o tom myslíš. Nechci, abys papouškovala ty převzatý názory jinejch křesťanů. Já potřebuju vědět, co si o tom myslíš ty.“ Jeho tlaku jsem podlehla a dnes jsem moc ráda, protože těch sedm knih, sedm let v Bradavické škole čar a kouzel, mi předalo tolik moudrosti, kolik jsem si ani nedokázala představit.

Kniha versus filmová podoba

Jako řada rodičů před námi jsme stáli před úkolem, abychom si udělali obrázek o tom, kdo je Harry Potter. Nechtěli jsme tím strávit mnoho času, a proto jsme si pustili dva díly filmu. Přišlo nám to jako slátanina plná hrozných obrazů a nestvůr, kterou jsme moc nechápali. Na rozdíl od Pána prstenů, kde se filmové zpracování velmi povedlo, u Harryho tomu tak není. Filmy jsou zkratkovité, postrádají vysvětlení toho, proč jednotlivé postavy jednají tak, jak jednají a omezují se na vykreslení akčních scén. Tak důležité myšlenkové pochody Harryho a dalších postav se omezují na zkřivený výraz obličeje a rozhovory s Brumbálem, ředitelem bradavické školy, které jsou velmi hluboké a realistické jsou natolik zkráceny, že pozbývají smyslu. Chcete-li skutečně vědět, kdo je Harry Potter, a pochopit jeho příběh, musíte si přečíst celou sérii. Filmy mohou po jejím přečtení fungovat jako milá připomínka některých zajímavých scén. Osobně mám ráda scénu z mistrovství světa ve famfrpálu a vykradení Gringottovy banky.

Výrazně protirasistické

Celým dílem se táhne výrazná protirasistická nit, kterou nelze přehlédnout. Autorka jednoznačně vede čtenáře k přijetí všech ras a lidí bez rozdílu jejich podoby, schopností a kultury. Některé promluvy Lorda Voldemorta zavánějí až Hitlerovskou rétorikou a jsou jasně označovány za špatné. Konec konců Voldemort je ztělesněním všeho zla a o jeho porážku v celé sérii běží. Řada hlavních postav, které si čtenář zamiluje, pochází z opovrhovaných ras, které chce Voldemort vyhladit, proto je i dětem jasné, že je potřeba je chránit. Např. Hermiona je dcerou dvou mudlů (obyčejných lidí, které nemají žádné kouzelnické nadání). Bez zajímavosti není ani pasáž, kde Bill Weasley Harrymu vysvětluje vlastnická práva všemi pohrdaných skřetů a pomáhá mu je pochopit.

Psychologický rozbor dvou chlapců po traumatu

V knize stojí proti sobě dva lidé, dva chlapci. Lord Voldemort již dospělý muž a Harry Potter, kluk a puberťák. Oba dva si v dětství prošli v podstatě podobným traumatem. Oba vyrůstali bez rodičů, i když důvod byl jiný. Harrymu rodiče zavraždil právě Voldemort a Voldemorta odložila jeho zoufalá matka na práh dětského domova. Harry vyrůstal u své tety a strýce, kteří ho nenáviděli a odstrkovali celé dětství, přičemž protěžovali svého vlastního syna Dudleyho. Z psychologického hlediska jsou vývoj a reakce obou chlapců na trauma prožité v dětství velmi zajímavé. Voldemort zareagoval uzavřením se do sebe, propadl nenávisti a zlu, které obrátil proti celému světu. Harry patří mezi těch pár milostí obdařených resilientních dětí, kterými se zabýval a velmi dobře je popsal profesor Zdeněk Matějček ve své knize Krizové situace v rodině očima dětí. Tzv. resilientní dítě je takové, které navzdory nepříznivým podmínkám ve svém životě vyroste v normálního člověka. Není přesně zmapováno, jaké činitele v tomto procesu působí, ale patří sem například: inteligence, svědomitost, extrovertnost, přívětivost a citová stabilita. Jedná se jednoduše o nezdolné jedince, kteří se rozhodli, že jim život nikdo zkazit nemůže. A takový je Harry Potter. Pokud bych nevěděla, že takoví jedinci v reálném světě skutečně existují, zařadila bych si Harryho do světa pohádek, takhle smekám před Rowlingovou, která skvěle popisuje Harryho způsob myšlení a rozhodování, který může být pro tramatizované děti povzbuzením a nadějí, že to jde nejenom přežít, ale i použít k dobrému! Harry si zachoval schopnost milovat a obětovat se za druhé, což se v celém příběhu samozřejmě stane tím nejdůležitějším.
„Já ale žádné neobyčejné schopnosti ani sílu nemám!“ „Ale ano máš,“ ujistil ho energicky Brumbál. „Máš jistou sílu, kterou Voldemort nikdy neměl. Jsi totiž schopen- „Já vím,“ skočil mu netrpělivě do řeči Harry. „Jsem schopen lásky!“ Jen stěží se opanoval, aby nedodal: „No a co?“ „Ano, Harry, jsi schopen lásky,“ zopakoval po něm Brumbál a zatvářil se, jako že velice dobře ví, co Harry nevyslovil nahlas. „A to je vzhledem k tomu, čím vším jsi prošel, úžasné a pozoruhodné. Jsi pořád velice mladý na to, abys opravdu chápal, jak je něco takového neobvyklé, Harry.“ (Harry Potter a princ dvojí krve, str. 419)

Tradiční rodina a obětavá láska

Jestli něčemu autorka v příběhu přikládá váhu, pak je to tradiční funkční a úplná rodina, kterou staví v hodnotovém žebříčku velmi vysoko. V příběhu se podrobně seznamujeme s rodinou Weasleyů, která Harryho srdečně přijme mezi sebe. Vidíme otce, který neúnavně a spolehlivě pracuje pro ministerstvo kouzel a vždy statečně velmi často s nasazením vlastního života hájí zájmy dobra. Podobně bojuje za dobro i maminka, která u toho vaří, peče, smaží, uklízí, stará se, bojí se, hudruje, ale vroucně miluje svých šest dětí i svého poctivého a milujícího manžela. Nemají jednoduchý život, protože jsou poměrně chudí, ale ve všem drží pohromadě. Autorka řeší i složitý vztah snacha-tchyně, rozebírá reakci rodičů na syna, který se chová jako podlézavý kariérista a na rodinu kašle atd. Série jednoznačně ukazuje důležitost pravdivé komunikace a oddaných a nesobeckých vztahů, protože jedině tak můžou být všichni spokojeni.
Není bez zajímavosti, že Harryho život zachrání láska a sebeobětování jeho matky, vzpomínka na ni ho drží v průběhu celého příběhu a dodává mu sílu postavit se zlu v podobě Voldemorta.

Teenageři, jejichž vztahy jsou hluboké, nesobecké a bez sexu

V knize není ani zmínka o sexu před manželstvím. Přestože si Harry, Ron i Hermiona projdou jedním krátkodobým a nepromyšleným vztahem, nakonec všichni zvolí dlouhodobý láskyplný vztah, který vyústí v manželství. Romantické vztahy navážou hlavní hrdinové v 17 letech a omezují se na „muckání“ (skvělý výraz - díky českým překladatelům), které provozují se zjevným nadšením, a pár vášnivých vyhrocenou situací povzbuzených polibků. Harry se neváhá pro svou partnerku obětovat, vedou několik na jejich věk velmi zralých hovorů, mají podobné hodnoty a zájmy, jejich vztah začne dlouholetým přátelstvím v naprosté čistotě. Na tomto poli skutečně není co vytknout.

Propracované a realistické vykreslení důvodů jednání dospělých osob

O sympatické a zajímavé postavy není nouze. Mými nejoblíbenějšími jsou Albus Brumbál a Severus Snape. Zatímco u Albuse Brumbála autorka v závěru série odkryje kostlivce ve skříni, který je ovšem díky pokornému uznání nenapravitelné chyby odpuštěn, u Severuse Snapa nalezne na dně šuplíku jeho srdce dlouho skrývané perly. Pohled do srdcí a jednání těchto dvou mužů je u díla cíleného na děti nečekaně důkladný a realistický. Brumbálův celoživotní boj s touhou po moci a Severusův život plný tajemství a bolesti mohou inspirovat mnohé. Nebudu prozrazovat více, abych nezkazila překvapení těm, kteří získají odvahu si Harryho přečíst.

Co si počít s černou magií v knize aneb nepodceňujme rozlišovací schopnost našich dětí

Hodně křesťanů dílo odmítá prostě proto, že se tam čaruje. Čaruje se ale i v Pánu prstenů, kde to lidem tolik nevadí. Většina kouzel v Harry Potterovi je na úrovni Saxány. Např. kouzlo reparo, které opraví to, co kouzelník omylem rozbil. Kouzla tu opravdu nehrají hlavní roli a jsou pouze kulisou velmi poučného hlavního příběhu. Černá magie je zakázaná a provozují ji pouze přívrženci pána zla Lorda Voldemorta, tzv. Smrtijedi a v té nejdrsnější podobě jen on sám.  Nesouhlasím s názorem, že dobro a zlo není v knize pořádně rozlišeno. Právě naopak! Jisté ovšem je, že zlo je líčeno velmi barvitě, surově a naprosto bez cenzury. Závěr čtvrtého dílu – tzv. návrat Lorda Voldemorta – je skutečně odporným popisem černomagického obřadu, u kterého jsem si i já dělala při čtení přestávky. Zároveň proč nenazvat zlo zlem a neukázat, že na něm skutečně není nic dobrého? Rozhodně to člověku pomůže zlo nenávidět a povzbudí ho to se ještě více postavit na správnou stranu a uvědomit si, z čeho všeho je z milosti Boží zachráněn. Bez toho, že bych našemu synovi cokoli říkala, tuhle scénu označil za nejodpornější z celé série a jeho reakce na ní byla velmi podobná té mojí. 

Negativa díla

V podstatě jediný výraznější problém mám s nevyjasněným vztahem celé knihy k věštění nebo, chcete-li, předpovídání budoucnosti. Všechny postavy mají k věštění negativní postoj. Harry, Ron i Hermiona nemají žádné jasnovidecké schopnosti, ty, kteří tvrdí, že je mají, považují za blázny. Hermiona se ze studia věštění odhlásí, přestože je jinak nadaná studentka a šprtka, která studuje se zájmem i ve volném čase. Profesorka, která věštění na škole v Bradavicích učí, je sebelítostivá alkoholička a nevyvážená osobnost, která často spíše mluví nesmysly, než věští. Ředitel školy Brumbál proti věštění poměrně často mluví, velmi dobře vysvětluje, jak věštby na jejich příjemce působí, i to, že to je víra ve věštbu, která jí dává moc, nikoli věštba sama. Stejný postoj k věštění má i profesorka McGonagallová, další kladná postava, zástupkyně ředitele Brumbála. To vše považuji za jasné a souhlasím. Co ovšem nechápu, je to, proč je v knize věštění věnováno docela dost pozornosti, proč Brumbál i přes svůj zjevný odpor k věštění jeho výuku prostě nezruší. Můžeme jen spekulovat, proč to takto Rowlingová napsala. Mám několik tipů, pozitivních a negativních, ale nechám to na čtenářích, ať si sami dojdou k uspokojivému závěru.
Bylo by asi s podivem, kdyby dílo takového rozsahu netrpělo nudnějšími pasážemi a vycpávkami. Některé části bych si klidně nechala ujít a úplně jsem nechápala, proč se jimi musím prodírat, když z hlediska příběhu nehrají žádnou roli.

Kdy číst Harryho?

Důležitou otázkou zůstává, ve kterém věku by děti sérii měly číst. Náš syn jí přečetl v průběhu jednoho roku od 13 do 14 let. Patří spíše ke zralejším dětem a měl tu možnost si se mnou o tom popovídat, což mu pomohlo získat pohled dospělého na určité pasáže. V knihovně jsou všechny díly umístěny v sekci pro děti od 11 let. S tím naprosto nemohu souhlasit. Myslím, že ideální věk je kolem 15 let. Čím déle to dospívající vydrží, tím více si z knihy odnesou. Navíc výše zmíněný popis černé magie, případně hojné umírání milovaných postav, může citlivější dětskou duši poznamenat.

Závěr

Ke čtení Harryho Pottera jsem přistoupila s řadou negativních předsudků, dalo by se říci s odporem. S přibývajícím počtem přečtených řádků, stránek a kapitol, můj odpor slábl a přerodil se v nadšení. Každý večer jsem se vydávala do Bradavic a prožívala dobrodružství se svými oblíbenými hrdiny, prolila s nimi spoustu slz a vybojovala řadu bitev. Hledat moudrost, odpovědi na filozofické otázky týkající se dobra a zla, svobody člověka, sebeobětující se lásky či psychologicky propracované postavy mě napadlo u Lewise, Tolkiena, Dostojevského, Tolstoje nebo Gounella, nikoli ve fantasy pro děti od Rowlingové. A teď mi nezbývá, než se za to autorce omluvit. I am very sorry, Joanne.

Se souhlasem převzato z dan-drapal.cz.