Hlavně ze zvyku...

Podrobnosti

Zveřejněno 31. 10. 2014 21:58

Napsal Jan Kubalčík

Články pana Tomáše Lajkepa čtu obecně, když na ně narazím, velmi rád. Textem „O pravdě a Ukrajině“ (blog.idnes.cz, 2.10.2014) mě však velmi nemile překvapil. Ne že by to bylo překvapivé obecně – naopak, je to dnes, tedy v dnešní době a naší kultuře, velmi konvenční. Ale od něj bych to zkrátka nečekal. Ani ode mě nelze čekat nic překvapivého – smyslem takové debaty také není překvapovat. Navíc reaguji tak nějak „setrvačně“, ze zvyku, hlavně proto, že se mi k takové věci prostě nechce mlčet... Takže, o co vlastně jde?

Autor v uvdedeném textu napsal mmj. toto: „Je tedy pravda mentální proces, který je podmíněn sociálně, morálně, zdravotně, dobově, kuturně, geneticky, emotivně atd. jednoduše pro to, že pravda není ta věc, o které se vypovídá.“

Autor je jistě příslušníkem nějaké sociální skupiny, z hlediska morálky (jaké vlastně??) nějak žije, jeho zdravotní stav je konkrétní, v jaké době se jeho život odehrává je také zřejmé (zkrátka „dnes“), kulturně jej zařadit by asi také šlo, při troše úsilí i geneticky a zkoumání jeho emocí také není vyloučeno... Má-li tedy mít autor v tomto bodě pravdu, je nutně tím vším podmíněn také jeho vlastní výrok, jím hlásaná pravda; zopakujme ji: „Je tedy pravda mentální proces, který je podmíněn sociálně, morálně, zdravotně, dobově, kuturně, geneticky, emotivně atd. ...“ Nuže, nezbývá než aby se autor smířil s tím, že tahle „pravda o pravdě“ nebude co nevidět platit, třeba už zítra... to víte: jiná doba. Ale vlastně možná nemusí čekat do zítřka – nejsem si úplně jistý, jak myslí tu emocionální podmíněnost pravdy, ale co když se jemu samému nálada prudce změní? Nebo jinak: je výrok o pravdě (stále prosím mějme na paměti, že nám jde o tento konkrétní výrok: „pravda je mentální proces, který je podmíněn sociálně, morálně, zdravotně, dobově, kuturně, geneticky, emotivně atd. ...“) pravdivý či mylný v závislosti na tom, zda jej tvrdí melancholik či cholerik? Jak správně tušíte, takhle by se dalo pokračovat dlouho, jít položku po položce a ukazovat nesmyslnost podmíněnosti pravdy.

Na závěr, abych to nešidil: úroveň poznání pravdy, ta samozřejme dobově, kulturně (atd.) podmíněná je, o tom není sporu. Ale je fatální chybou (proč fatální, to by bylo na zcela jiný text) zaměňovat podmíněnost úrovně poznání pravdy s podmíněností pravdy jako takové, jak to – k mému překvapení – předvedl pan Tomáš Lajkep.