Obsah

Editorial

Vážení čtenáři,

proběhly volby, komunální i do Senátu Parlamentu České republiky, blíží se kulaté výročí Listopadu 89. Voleb, které jsme zanedbávaly, se nyní dotýkáme třemi texty a u příležitosti zmíněného výročí publikujeme rozsáhlejší text Jana Cholínského, který musíme hned takto úvodem vřele doporučit vaší pozornosti. Převzatý rozhovor s Rudolfem Habsbursko-Lotrinským také nelze pominout. Téma měsíce je znovu mezinárodní, tentokrát však nikoli zaměřené na ukrajinské dění (jako několika minulých číslech...). Tím není obsah říjnového čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zdaleka vyčerpán.

Jste členem či členkou nějakého spolku? Třeba zahrádkářů... nebo i politické strany... nebo bytového družstva či společenství vlastníků bytových jednotek. Stačí cokoli z toho. Když vezmete do rukou stanovy toho kterého spolku, většinou, resp. prakticky vždycky, se úplně na konci dočtete něco o tom, jak je možné spolek rozpustit, zkrátka jak ukončit jeho činnost. Zpravidla má takovou moc nějaký nejvyšší orgán, např. sněm, sjezd, valná hromada. To vše zní rozumě... co říkáte?

Nebylo by tedy absurdní vytýkat někomu, kdo chce spolek zahrádkářů prostě rozpustit, snahu o proniknutí do onoho nejvyššího orgánu či nejužšího zahrádkářského kruhu, který jediný má možnost či právo to rozpuštění provést? Bylo, viďte! Jak jinak by to člověk mohl či měl udělat – a bylo by to o to logičtější, pokud by jaksi členství v daném spolku bylo více-méně povinné. Výtka typu: „nepřejí spolku zahrádkářů, ale do jeho vedení kandidují“ je přece absurdní... Ještě jenou: pokud by lidé, kteří si přejí zahrádkáře rozpustit, nikdy nemohli nabýt většiny v orgánu, který o tom rozhoduje, pak by byli zahrádkáři nezrušitelní – a bylo by naopak absurdní, že nějakou klauzuli o rozpuštění mají ve svých stanovách. Jistě, problém by nastal, kdyby se někdo stal delegátem zahrádkářskéhé sněmu, ale těm, kteří by jej tam vysílali, by předem nějak opomněl sdělit, že jej chce rozpouštět – ale o tom zde není řeč.

Není pochyb, že již tušíte, kam že to celé směřuje. Podle europoslance Pavla Svobody (KDU-ČSL) mají být v Evropské parlamentu „...lidé, kteří se – přes odlišné názory – snaží Evropu propojovat, ne ji rozkládat“ (viz např. „Petr Mach dostal v europarlamentu ‘ránu pod pás’“, čtk, Echo24.cz, 16.10.2014). Takový názor není vůbec výjimečný: nesouhlasí s EU, ale pobírat dotace mu nevadí... ale kandidovat do EP mu nevadí... Co takové sdělení říká? Mimo jiné: zdaníme tě. Dobře, nesouhlas si – ale ty tvé daně ve formě dotací, ty my chceme přidělit výhradně těm, kteří s námi souhlasí. O tobě řekneme, když si o nějakou dotaci také zažádáš, „že se nestydíš!“. Vždyť s dotacemi nesouhlasíš, tak kde bereš tu drzost si o ně říkat? S jasným důsledkem: v soutěži s těmi, které chceme a budeme dotovat, tě jasně znevýhodníme. (Dodejme, že ale v tomto bodě může jít o náramný omyl – v dlouhodobé perspektivě je samozřejmě ve výhodě ten, kdo se naučí žít, podnikat, působit ve veřejném prostoru... bez jakýchkoli dotací.)

Všiměte si, prosím, že zde nejde vůbec o obhajobu konkrétního názoru, ať již „prounijního“ či „protiunijního“. Jedná se o poukaz na zásadní pochybnost argumentu, že lidé myslící si něco jiného, než je dnes převažující „evropská linie“, jednají nějak vnitřně nekonzistentně, když (např.) kandidují do Evropského parlamentu, nebo že by se snad dokonce měli stydět. A pokud někdo na dané kroky těchto lidí poukazuje s plným vědomím, že je ten argument pochybný (a nahlédnout to není zase tak obtížné...), je to od něj navíc velmi nečestné, licoměrné. Kdo takto koná, ten by se měl stydět. Kromě toho, čím více bude tato mentalita zakořeněná v hlavách těch, kteří o EU uvažují jako o nerozpustitelném spolku, čím více budou činy následovat tuto mentalitu, tím rozsáhlejší bude reakce.

Hezký podzim, příjemné počtení!

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.