Homosexuálové své zastánce mají. Ale kdo se zastane práv dětí?

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 16:34

Napsal David Floryk

V poslanecké sněmovně čeká na první čtení návrh novely zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, který má umožnit adopce dětí registrovanými partnery v případech, kdy druhý z partnerů je biologickým rodičem dítěte, které s nimi žije ve společné domácnosti. Ač tedy zákon neřeší osvojování „cizích“ dětí např. v dětských domovech, přesto by jeho přijetí znamenalo naprostý průlom do rodinného práva.

Návrh je poslaneckou iniciativou skupiny poslanců napříč stranami, vláda přes nesouhlas svých lidoveckých ministrů k němu nezaujala žádné stanovisko a ponechala rozhodnutí na poslancích. Podaří se prosadit tento návrh, který přináší zásadní změnu pohledu na fenomén rodičovství? Skutečně si to celá naše společnost přeje?

„Pozornost, která je novele věnována, a její případné prosazení se budou nepřímo podílet na dalším oslabování významu biologického rodičovství jako jedinečného a nenahraditelného potenciálu v životě člověka“, praví se ve stanovisku Asociace center pro rodinu (ACER), k němuž se připojila řada prorodinných organizací.

Skutečně lze rodičovství zcela oddělit od jeho biologické podstaty, zárodečné buňky považovat pouze za biologický materiál a jejich dárce za pouhé zprostředkovatele bez jakékoliv odpovědnosti za osud nově vzniklého člověka?

Dle návrhu bude mít takto osvojené dítě postavení „společného dítěte partnerů“. Zákon takto konstruuje historicky naprosto novou a zcela nevídanou situaci, kdy adoptované dítě bude považováno za „společné dítě“ dvou osob stejného pohlaví! Navíc, na rozdíl od praxe většiny evropských zemí, není respektováno právo dítěte znát identitu svých biologických rodičů, což může mít nevyhnutelný dopad na psychický vývoj dítěte ve fázi hledání identity. Jsme schopni dohlédnout psychologických, sociologických a antropologických důsledků této situace?

Dosavadní právní úprava z hlediska nejlepšího zájmu dítěte nevyžaduje žádné změny, neboť situaci dětí, žijících v těch nemnoha rodinách registrovaných partnerů, lze řešit podle stávajících právních předpisů. Například dle Občanského zákoníku se již dnes může stát osvojitelem i jiná osoba než manželé nebo jeden z manželů, jestliže to soud shledá nejlepším řešením. Nelze se tedy ubránit dojmu, že skutečným cílem zákona má být především přesvědčit společnost, že homosexuální životní styl je plnohodnotnou alternativou rodinného života.

Kritici návrhu argumentují přirozeným právem, poukazují na skutečnost, že člověk se může narodit jen muži a ženě a že má proto i dítě právo na takové rodiče. Neměl by spravedlivý zákon dbát přednostně těchto přirozených práv dětí? „Z dítěte se i přispěním tohoto návrhu může stát komodita, prostředek k uspokojení individuálních potřeb jednotlivců bez ohledu na jeho nejlepší zájem“, varuje stanovisko ACER. „Aby byly zákony spravedlivé, musí být racionální, tedy v souladu se zdravým rozumem.“

I když to zákon nezmiňuje a předkladatelé nepřipouštějí, povolení těchto adopcí otevírá diskusi nejen o adopcích „právně volných dětí“ např. v dětských domovech, ale také o záměrném plození dětí v homosexuálním vztahu (umělé oplodnění, „dárcovství“, „náhradní matky“,...). Důsledky tohoto posunu z hlediska zdravé reprodukce společnosti nelze nijak postihnout. Je s podivem, s jakou lehkostí autoři novely tyto námitky a nezodpovězené otázky přecházejí. Prioritou zde totiž není zájem dítěte, nýbrž konstruování jakéhosi „práva na dítě“, kterého se chtějí tímto zákonem homosexuální aktivisté pro svou menšině domoci. Je zřejmé, že ti již své vlivné zastánce mají, a to i mezi politiky. Ale kdo se zastane dětí, které také mají svá práva?

Autor je členem Výboru na obranu rodičovských práv (VORP).