Editorial

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 12. 2014 20:46

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

prosincové, poslední webové číslo roku 2014 je co do počtu textů velmi štíhlé – ale co do rozsahu jednotlivých článků a jejich hutnosti je naopak nadprůměrně nabité. Po valnou většinu roku jsme se na stránkách KONZERVATIVNÍCH LISTŮ věnovali dění na Východě, zejména na Ukrajině – ve světle těchto událostí jsme se pak zabývali Ruskem a současným kremelským vůdcem, jeho motivacemi, zdroji, strategií. Rozhodli jsme se předložit nyní širší výkladový rámec celé této problematiky, dokonce vytahujeme na světlo skvělý text E. Voegelina „Gnosticismus – podstata modernosti“, který je rozhodně tím nejnáročnějším, co v tomto čísle naleznete. Článek G. Górneho „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“, který jsme publikovali ve třetím VÝBĚRU Z HROZNŮ ročníku 2014, v této paletě nemůže chybět, stejně jako analýza názorů a vlivu Alexandra Dugina „Duginova ‘Čtvrtá politická teorie’“ z pera J. Horníka. Jde ve všech případech o texty převzaté, ale zásadní přidanou hodnotu vidíme v jejich shromáždění na jedno místo – což čtenáři umožňuje učinit si celkový obraz, nahlédnout souvislosti a z jejich perspektivy celou situaci reflektovat. Kromě dvou článků jsou v podstatně všechny texty tohoto čísla zároveň součástí Tématu měsíce „Gnosticismus, Manipulace a Dugin“... A protože tohle všechno je navýsost nevánoční a narození Krista je přímo před námi, vraťme se s G. K. Chestertonem k tématu Vánoc...

„Není nebezpečnějšího a nechutnějšího zvyku, než slavení Vánoc dřív, než přijde jejich čas. Patří k samotné povaze svátku, že před člověkem vyvstane skvěle a náhle, že v jednu chvíli velký den ještě není a v druhou už je. Do nějakého konkrétního okamžiku se cítíte běžně a smutně, protože je jen obyčejný všední den. A v další chvíli nám srdce poskočí a duše s tělem se pustí do tance jako milenci, protože se z ní v jednom záblesku stane den sváteční.

Ať už je pro vás sváteční nebo symbolický kterýkoliv den, je podstatné, aby tu byla zřetelná čára mezi ním a časem, který předchází. A všechny zdravé obyčeje spojené s Vánocemi měly za cíl, aby se někdo nedotýkal, nedíval, nevěděl, nebo nemluvil o něčem dřív, než opravdu přijde ten vánoční den.

Proto například děti nikdy nedostávaly dárky dřív, než ve stanovenou hodinu. Dárky byly převázané a zabalené do hnědého papíru, ze kterého tu a tam náhodou vyčuhovala ruka panenky nebo noha koníka. Byl bych rád, kdyby se tento princip týkal i moderních vánočních slavností a publikací. A zejména by se to mělo týkat toho, co se označuje za vánoční čísla magazínů. Editoři svá vánoční čísla vydávají s takovým předstihem, že čtenář bude spíš ještě s lítostí vzpomínat na krocana z loňského roku, než by se vážně v očekávání upřel ke krocanovi, který ho čeká letos. Vánoční čísla mají být zabalena do hnědého papíru a čekat na svůj vánoční den. Jak tak uvažuju, raději bych do hnědého papíru zabalil editory. Nechávám každému na uvážení, zda připustí, aby z balíku trčela editorova ruka nebo noha.

Samozřejmě, všechno tohle tajnůstkaření kolem Vánoc je jen sentimentální a ceremoniální – a pokud sentimentální a ceremoniální záležitosti nemáte rádi, pak prostě neslavte Vánoce vůbec. Vůbec mi ale není jasné, proč by se někdo měl otravovat s ceremoniálem, vyjma toho, aby ho obřadně slavil. Pokud něco existuje proto, že se to má těšit slavnostní vážnosti, provádějte to vážně, nebo to nedělejte vůbec. Nemá smysl dělat to mdle, ba v tom není ani žádná svoboda.

Dokážu pochopit muže, který před dámou smekne klobouk, protože je to zvykový symbol. Jak říkám, dokážu ho pochopit docela dobře, ba ho vlastně důvěrně znám. Dokážu také pochopit muže, který třeba, jako někteří staří kvakeři, před ženou klobouk odmítne smeknout, protože si myslí, že ten symbol je pověra. Jaký smysl ale bude mít předvádět tak nahodilé gesto respektu, když to nebude projev respektu? Respektujeme gentlemana, který před dámou smekne klobouk, respektujeme fanatika, který před dámou klobouk nesmekne. Co si ale pomyslíme o někom, kdo bude držet ruce v kapsách a požádá dámu, aby mu smekla klobouk, protože se cítí unavený? To je drzost a pověra v jednom a moderní svět je téhle kombinace plný.

Ohromnou ochablost moderní mysli nic neoznačuje nápadněji, než tenhle obecný sklon udržovat staré formy, ale udržovat je neformálně a chabě. Proč brát něco, co mělo být uctivé a uchovávat to bez úcty?

Duch Vánoc

Psát o „duchu“ nějaké věci přináší zvláštní potíž. Máme například určitý druh nafoukanců, kteří nás poučují, že máme mít ducha pravého křesťanství, bez ohledu na všechna jména a formy. Nakolik tomu rozumím, myslí tím pravý opak. Mají na mysli, že máme dál užívat jména „křesťanství“, pro něco, co v sobě má právě ducha, který velmi zřetelně křesťanský není, pro něco, co je jakousi směsí nepodloženého optimismu amerického ateisty s pacifismem umírněného hinduisty.

Stejně tak čteme od novinářů a obchodníků o duchu Vánoc, ale ve skutečnosti je to opak stejného druhu. Jsou tak daleci zachování podstaty bez vnějškových věcí, že spíš zachovají něco navenek tam, kde z podstaty nezůstává nic. Znamená to vzít toliko materiální věci, třeba cesmínu a jmelí a rozvěšet je po bezprizorném kosmopolitním hotelu nebo po dórských sloupech neosobních klubů plných cynických starých gentlemanů, či po kdekoliv, kde je nejméně pravděpodobné, že by přebýval skutečný duch Vánoc.

Je tu ještě jeden způsob, jímž moderní obchodní složitosti srdce věcí vyžírají, zatímco jejich malované schrány zůstávají. A tím je propracovaný systém závislosti na kupování a prodávání, na shonu a hemžení a opomíjení nových věcí, které by mohly staré Vánoce přinést a způsobit. Čas Vánoc je domácký, a proto se na něj většina lidí připravuje tím, že se tlačí v nacpaných tramvajích, stojí ve frontách, spěchá ve vlacích, zoufale se hromadí v čajovnách a rozvažuje, zda se vůbec kdy dostane domů. Nevím, zda se někteří z nich jednou provždy neztratí v oddělení hraček, nebo prostě nezemřou v restauraci, ale jak se na ně tak dívám, vypadá to docela pravděpodobně. Právě před velkým domácím svátkem to vypadá, jako by se z celé populace stali bezdomovci. To, že v obrovských městech, kde je až příliš mnoho domů, je beznadějný nedostatek bydlení, je dokonalý triumf průmyslové civilisace…

Vánoce jsou založeny na krásném a záměrném paradoxu, že narození bezdomovce má být oslavováno v každém domě. Dnes tu ale máme jiný paradox, který sice není záměrný, ale určitě není krásný. Už to je dost zlé, že nemůžeme úplně rozplést tragedii chudoby. Už to je dost zlé, že zrození bezdomovce slavené při krbu a na oltáři se někdy sejde se smrtí bezdomovce v chudobinci nebo ve slumu.

Blýsknu se nyní dalším zářivým zábleskem paradoxu a podotknu, že se Vánoce odehrávají v zimě. Je to nejen svátek zasvěcený domáckosti, ale navíc se záměrně odehrává v podmínkách, kdy je nejvíc nepohodlné pobíhat kolem a kdy je nejpřirozenější zůstat doma. Z nejkomplikovanějších podmínek moderních konvencí a vymožeností povstává tento praktičtější a mnohem nepříjemnější paradox. Lidé musí několik týdnů běhat a shánět, jen aby mohli zůstat pár hodin doma. Přitom stará a zdravá představa o takovém zimním svátku byla, že když jsou lidé zavření a obležení počasím, musí se spolehnout na své vlastní možnosti, jinými slovy, mají šanci zjistit, jestli v nich něco je. Není jisté, zda by pověst našich nejmódnějších požitkářů takovou zkoušku přežila. Objevila by se jistá hrozná odhalení o některých takových miláčcích společnosti, pokud by byli odstřiženi od moci strojů a peněz. Už si docela zvykli, že všechno za ně někdo udělá…“ *)

Přejeme vám i vašim blízkým požehnané Vánoce a vše dobré v celém roce 2015!

*) Původně publikováno v „All Things Considered“ (1908), česky podle „Drobnosti z Chestertona“ na http://gkch.wordpress.com/. Redakčně upraveno a kráceno.