Ďábelské maličkosti

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 3. 2015 0:38

Napsal Jan Kubalčík

Ano, jsou to častokrát maličkosti, ve kterých se skrývá ďábel. Jako např. v textu Ondřeje Štindla „Mezi Larry Flyntem a Velkou sestrou“ (týdeník Echo 4/2015). Autor mmj. glosuje posici prof. Halíka k nedávným pařížským vraždám s tím, že „Terorismus je v očích takto uvažujících bezvýhradně zavrženíhodný, akutnější nebezpečí ale představuje možná reakce většinové společnosti na něj, nárůst – módním termínem řečeno – islamofobie, předsudků, které mohou vést k ostrakizaci všech evropských muslimů včetně zákony dodržující většiny nebo i k nějaké formě masové perzekuce.“ (zvýrazněno J.K.). Faul, jasný faul! A přitom taková maličkost! Kde to autor vzal? V očích některých „takto uvažujících“ (jako Tomáš Halík) to tak možná je a v očích jiných nikoli. Jak na jiném místě těchto KONZERVATIVNÍCH LISTŮ uvádí Roman Joch, nám konzervativcům je často podsouváno tzv. černobílé vidění světa. Jak je to v tomto případě? Mám snad pouze dvě možnosti? Tedy: (1) odsoudit terorismus – a dále už jen mlčet... a v tom případě být uznán za způsobilého, nebo (2) odsoudit terorismus a zmínit i ostatní okolnosti včetně kroků vzbuzujících pohoršení... a v tom případě rovnou, jakousi divnou mutací, považovat riziko islamofobie za akutnější než terorismus sám? Něco mezi tím, tedy odsoudit terorismus, zmínit ostatní okolnosti a zároveň nadále považovat terorismus za větší nebezpečí, než riziko islamofobie, to mi má být upřeno? Proč? To snad není „černobílé vidění“?

Maličkost je však často otázkou proporcí. Může jít v zásadě o hříčku či lapálii (viz výše), může to být vážnější. Co se, např., v Číně jeví jako maličkost, může mít pro okolní svět nezanedbatelné důsledky. A taková maličkost kolikrát poukazuje na něco, co už ani v Číně není maličkostí... zvláště pak, je-li takových maličkostí víc a všechny ukazují stejným směrem... Uvedu tři.

(1) V Řecku sotva před pár týdny zvítězila ve volbách dosti podivná parta. Styky aktuálních vládních kruhů s Kremlem a jeho ideology (Dugin & his melody makers...) už jsou probírány ledaskde, ale to, že v Řecku investuje mohutně a už nějaký ten pátek právě Čína, zůstává povětšinou ve formě útržkovitých zpráv nezasazených do kontextu. Nabízí se otázka, kdo vlastně marxistickým / maoistickým vítězům nedávných řeckých voleb platil tu jistě ne levnou předvolební agitaci... Kdybych si musel vsadit buď na Moskvu nebo na Peking, vsadil bych na Peking: jeho hospodářská přítomnost v místě je již více než výrazná a není přece od věci (kdyby už nic jiného) investice „zajistit“. Jak se ukazuje (viz např. Martin Novák: „Pireus: Oázu prosperity řídí Číňané“, iHned.cz, 29.1.2015), pokud nepřijdou nějaké jiné neřešitelné komplikace, Peking chybu neudělal...

(2) V mediálním stínu zůstává také ruský zákon č. 473-F3 „O oblastech rychlejšího sociálně-ekonomického rozvoje v Ruské Federaci“, který na sklonku loňského roku přijala Duma a podepsal plukovník Putin a který suspenduje některé zákony Ruské Federace na jistých – poměrně rozsáhlých – územích zejména Dálného východu, čímž vytváří speciální podmínky vyhovující předně příchodu čínského živlu do těchto oblastí. Tento krok má nejméně dvě interpretace. Tou první je, že současný kremelský vůdce otevírá dveře „sibiřskému separatismu“ a/nebo strká hlavu do čínského chomoutu, čímž každopádně působí proti ruským národním zájmům (viz např. Paul Globe: „New Russian Law Said Maing Siberia ‘a State within State’ and Opening the Way to Separatism“, WindowOnEuroasia2.blogspot.com, 17.1.2015). Druhou interpretací je pak další prohloubení spolupráce Ruska s Čínou (viz např. Slava Tsukerman: „Does hidden new Russian law make Far East a ‘joint venture’ with China?“, NewsLanc.com, 13.1.2015). Ona první interpretace však nedává příliš dobrý smysl... tedy, dává, ale pouze z pohledu těch, kteří současnému ruskému vedení emulují bolševické a/nebo nacionalistické „svědomí“ – jako kdyby něco takového bylo plukovníku KGB potřeba... a tak se nevyhnutelně vtírá otázka po autenticitě takových posic, resp. po jejich případné účelovosti...

(3) A z jiného, tentokrát ryze profesně úzkého, soudku: „Ekonomičtí pozorovatelé upozorňují na čínské systematické dobývání jakýchkoli zahraničních trhů. ... V současné době je již údajně Čína trvale přítomna ve 180 zemích a regionech světa, kde má na 20 000 svých firem, které provádějí investice v objemu 60 mld. UDS. ... Čína si vše vyzkoušela nejprve v blízkém zahraničí asijského kontinentu a v hospodářsky nejslabších zemích, které nebyly schopné vzdorovat. To je příklad afrického kontinentu, kde jsou v současnosti čínské firmy pevně usazeny. Další cílovou oblastí se stal latinskoamerický kontinent, kde je výrazným příkladem nedávno zahájený čínský superprojekt transoceánského průmplavu v Nikaragui. Čína v současnosti stupňuje úsilí o průnik na další velký trh, který patrně vyhodnotila jako oslabený a zralý k ovládnutí – evropský.“ (Jindřich Řičica: „Pohled na situaci stavebnictví ve světě“, Stavebnictví 01-02/15) Text je plný údajů, zejména samozřejmě z oblasti stavebnictví, popř. jeho ještě specializovanějšího odvětví. Nicméně, tato čísla, zejména pokud sledujeme trendy, nedokladují nic menšího, než čínskou expanzi netušených rozměrů. Uvážíme-li dále, že stavebnictví nepatří zrovna mezi nejméně technologicky náročné obory, nezbývá, než si klást velmi nepříjemné otázky. Není náhodou čínský technologický rozmach výslednicí několika vzájemně se podporujících jevů? (A) Úzké – a (doposud) v zásadě skrývané – spolupráce s (technologicky tradičně vyspělejším) Ruskem; (B) Naší, tedy Západní, politiky „upřednostňování ekonomických zájmů“ neohlížející se ani na krutou povahu pekingského režimu (Tibet, Falun Gong, katolická církev resp. křesťané obecně...) ani na rozsah čínské praxe nedělat si sebemenší starosti s jakýmkoli vlastnickým právem, tím méně tím duševním či patentovým...; a konečně (C) Naší neschopností efektivně čelit reálným bezpečnostním rizikům – ať již z důvodů ideologické zaslepenosti (která velí dělat, že se nic neděje...) nebo tím, že jsme dopustili, aby nás protivník v některých ohledech již předčil... Jinak by, namátkou, těžko mohl čínský stroj J-31 vypadat tak nápadně podobně jako Raptor F-22. To samozřejmě nepřišlo ze dne na den: znovu odkazuji na skvělou knihu Billa Gertze Zrada (viz např. Jan Kubalčík: „Tak trochu jiný pentagon“, KONZERVATIVNÍ LISTY 07-08/2011).

Jaké je poslání? Jde o další z mnoha „nepřímých důkazů“. Důkazů tvrzení, že rusko-čínský antagonismus je pouhou dlouhodobou přetvářkou, že obě mocnosti postupují koordinovaně. A že se rusko-čínskému souručenství daří jeho plány, v tom podstatném, naplňovat. Západ, vedený – v lepším případě – naivní až indolentní representací, přešlapuje a přihlíží, jak jsou jedna za druhou překračovány hranice, o kterých by v souvislosti s jejich možným překročením ještě před relativně velmi krátkým časem nikdo ani neuvažoval, – a to vše přesto, že se kruh „nepřímých důkazů“ pomalu uzavírá. A nejen on.