Obsah

Odvrácená strana měsíce

Blaf, blafovat 1. Předstírat sebejistotu nebo útok za účelem oklamání či zastrašení. 2. Okázale agresivní chování, např. výpad nebo cenění zubů, jako prostředek zastrašení (jiného zvířete).

slovník „The Free Dictionary“

Nukleární vydírání je forma nukleární strategie, při níž útočník vyhrožuje použitím jaderných zbraní, aby protivníka přinutil k nějaké akci nebo k nějakým ústupkům. Jde o typ násilného nátlaku.

Wikipedie

Oprávněné obavy z klamného Ruska

Na mnichovské konferenci o bezpečnosti v pátek 6.2. t.r. se britský ministr obrany Michael Fallon svěřil zpravodaji agentury Reuters s trojí obavou. Především, že Rusové „zřejmě snížili práh“ pro užití jaderných zbraní. Za druhé podle něj „integrují nukleární a konvenční síly dosti hrozivým způsobem...“. A za třetí „v době, kdy je jejich státní pokladna na dně, stále investují do modernizace atomové výzbroje“. (Viz zprávu agentury Reuters: Velká Británie má obavy z ‚hrozivé‘ nukleární strategie Ruska.)

Tentýž den uveřejnil The Guardian pod titulkem „Uprostřed vyhlídek na ‚totální válku‘ roste v hlavních městech EU strach z Vladimira Putina“ v hlavních zprávách snímek ruského prezidenta Vladimira Putina s německou kancléřkou Angelou Merkelovu a francouzským prezidentem Françoisem Hollandem se znepokojivou poznámkou jednoho bruselského diplomata EU, že vyzbrojování Ukrajiny povede k válce s Ruskem, kterou Rusko určitě vyhraje.

Až sem to s námi dospělo. Příliš dlouho jsme věřili ruským lžím, a teď to máme. Pomohli jsme Rusům opět ke svrchované moci. Podpořili jsme je na každém kroku k ní. Věřili jsme na perestrojku a glasnosť. Lichotili jsme si, že jsme přece vyhráli studenou válku. Spolkli jsme návnadu jedenáctého září, nechali jsme se ošálit útokem islamistů, který odvedl naši pozornost – a teď nejsme schopni postavit se Rusům ani (jak brzy poznáme) Číňanům. Právě před tím nás v roce 1984 ve své knize „Nové lži místo starých“ varoval přeběhlík Anatolij Golicyn:

„Strategii ‚nůžek‘ (tj. rozdělování nepřátelského tábora zdánlivě protiběžnými silami; viz též Jiří Síto: Ruský medvěd ani čínský drak nespí, KONZERVATIVNÍ LISTY 11/2011, – pozn. red.) [užívanou v minulých desítiletích] nahradí strategie ‚zaťaté pěsti‘. Tehdy bude posun v politické a vojenské rovnováze zjevný všem. Nepůjde o sbližování dvou rovnocenných stran, nýbrž o diktát komunistického bloku. Argumentaci, abychom vyhověli drtivé síle komunismu, nebude prakticky možno oponovat. Tlak vyvolá změny v americkém politickém i hospodářském systému... Tradiční konzervativci budou zatlačeni do izolace a k extrémismu. Možná se stanou obětmi nového levicového McCarthyismu (obviňování z neloajálnosti vůči Spojeným státům – pozn. překl.).“ [str. 346]

O komunismu kdysi psal T. S. Eliot v předmluvě k anonymně napsané knize „Odvrácená strana měsíce“. Jednalo se o východní Polsko po 17. září 1939, kdy je obsadili Sověti. Ruští okupanti polské civilisty hromadně deportovali, popravovali a zabírali jim majetek. Vše to zůstávalo skryto za viditelnější tváří Adolfa Hitlera a jeho proslulého vpádu do Polska 1. září 1939. Podobně proslule zahájili 11. září 2001 válku arabští teroristé – a my jsme následkem toho zcela ztratili ze zřetele, k čemu se chystá Rusko. Opět jde o případ „odvrácené strany měsíce“.

A teď je zajímavé vidět, jak se dějiny opakují. A proč by neměly? – Zvlášť když lze úspěšných strategií užívat znova a znova, aniž by tím někdo zmoudřel. Manipulovali nás v letech 1939-45, a v období 2001-2014 znovu. Není to samozřejmě o tom, že by snad Hitler a bin Ládin byli nějací správní chlapíci. Jde pouze o fakt, že se necháváme tak pohltit bojem s menším nepřítelem, že většího nepřítele úplně pustíme z dohledu. A co je ještě horší, ten větší nepřítel nás manipuluje nepřípustně hanebným způsobem. Zas jednou jsme zůstali slepí vůči ruským přípravám na ovládnutí Evropy, tedy vůči přípravám na dokonalé využití naší nepozornosti.

Loni si Moskva odřízla z Ukrajiny území Krymu. Dnes zuří boj o nadvládu nad východní a jižní Ukrajinou. Když se jednotky NATO přemisťují a ostražitě hledí k Rusku, vynořují se obavy, že našich sil je nedostatek, zvlášť kdyby Rusové vyrukovali se svými taktickými nukleárními zbraněmi. Tyto malé, ale mocné zbraně mění postavení ve hře. Konvenční síly bez taktického nukleárního dělostřelectva se takovým silám nemohou postavit na odpor. Na tuto skutečnost upozornil britský ministr obrany a evropské vůdce by to mělo vyburcovat k rozhodnutí.

Vydatně promazaná psychologická válka

V Rusku zatím probíhá antiamerická propaganda proti NATO podle modelu, jehož úkolem je na válku před jejím vypuknutím „připravit mysl lidí“. Viní z bojů v Donbasu Američany: pokoušejí se prý zničit Rusko. Byly to přece jejich machinace, které svrhly legálně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče. Ta myšlenka je tak populární, že dokonce slavný George Freeman z americké soukromé konzultační zpravodajské agentury STRATFOR tvrdí, že svržení Janukovyče bylo „nejnehoráznějším převratem v dějinách“. To ale znamená, že George nikdy neporozuměl událostem v bývalém Sovětském svazu. A ještě méně pochopil situaci ve Washingtonu. Upřímně si řekněme: je snad Obama nějaký imperialista, jehož záměrem je zničit Rusko?

Těžko lze strávit představu, že by Obama svedl něco tak obtížného jako svržení nějaké cizí vlády. A je to dvojnásob k smíchu, když uvážíme, že počet ruských agentů na Ukrajině jde určitě do tisíců. Co má na Ukrajině CIA? Možná takových padesát agentů, nebo snad dvě stovky, když počítáme ty, kteří jsou ruskou návnadou. Nebuďme prosím takoví ignoranti, abychom nechápali realitu postsovětské Ukrajiny a to, jaké přesile musí CIA čelit v každé „bývalé“ sovětské zemi.

Podíváme-li se na skutečné chování takzvané kyjevské „junty“, ta nicméně jedná způsobem prospívajícím často Rusku a nikoli Ukrajině – a zcela určitě ne Spojeným státům. Mohli bychom ovšem sáhnout po některé publikaci Veteránů pro mír a poučit se z ní, že darebáci z firmy Monsanto zabírají na Ukrajině zemědělskou půdu a jiné takové věci. Mohli byste dokonce po vzoru Eugena Chausovského ze STRATFORu založit svou analýzu na odborném posudku mechaniků ruské národnosti, s nimiž jste se setkali v nočním vlaku ze Sevastopolu do Kyjeva. „Lidé, kteří se se svým protestem utábořili na ústředním kyjevském náměstí, jsou podle nich teroristé,“ napsal Chausovsky, „a vesměs je organizují a financují Spojené státy a Evropská unie.“

A co byste řekli na ukrajinskou dívku, která před rokem volala po pomoci za osvobození své země? „Ráda bych, abyste věděli,“ řekla, „proč po celé mé zemi jsou na ulicích tisíce lidí. Důvod je jediný: chceme se osvobodit od diktatury ... Jsme civilizovaní lidé ... a žádný Sovětský svaz. Chceme nezkorumpované soudy. Chceme být svobodní.“

Je opravdu tak těžké to pochopit?

„Vím, že třeba zítra nebudeme mít telefon ani spojení přes internet a že tu budeme sami,“ vysvětlovala ukrajinská dívka, „a až tu nastane temno, budou nás možná policisté vraždit jednoho za druhým. Proto vás teď prosím o pomoc. Tu svobodu máme v srdcích ... Můžete nám pomoci, když to řeknete svým přátelům ... Ukažte, že nás podporujete.“

Ovšemže je na východní a jižní Ukrajině dost lidí, kteří tyto pocity nesdílejí. Na východní Ukrajině se ruským lžím dostává sluchu kvůli strachu z neznámého a kvůli nemístnému nacionalismu. Je vidět, že ruští stratégové na Ukrajině nelení. Agenti Moskvy rukama nohama diskreditují ty, kdo touží po skutečné svobodě. Hlasatelům protestů v Kyjevě říkají „nacisté“ a tvrdí, že jejich cílem je vyvraždit občany ruské národnosti: z toho můžeme poznat, jak je „druhá“ strana nečestná. Jen se na chvilku zamysleme a uvědomme si, že žádné hnutí za vyvraždění lidí ruské národnosti nemůže na Ukrajině existovat. Ve skutečnosti je rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy tak zanedbatelný, že by taková kampaň byla neproveditelná, neřku-li směšná.

Posílala Amerika miliardy na pomoc Ukrajincům, aby získali svobodu? To by mohlo být pravda, ačkoli tím není automaticky řečeno, že ty peníze pocházejí od oněch zkažených darebáků ze zlopověstné CIA. Na Západě je hodně lidí, kteří by rádi viděli ukrajinskou ekonomiku osvobozenou od postsovětských okovů. Je hodně těch, které by potěšila skutečná svoboda v každé zemi světa. Najdeme však takové nadšení v Obamově Bílém domě? Ve skutečnosti máme důvod pochybovat, zda si Bílý dům přeje potíže s Ruskem. Obama není člověk, který by Rusko nenáviděl. Nenaléhá na nové masivní zbrojení. Nikdy mu nijak zvlášť nešlo o svobodu pro ruský nebo ukrajinský lid. A CIA dozajista neměla v této části světa působivé výsledky. Ať poskytli milionáři Euromajdanu jakékoli peníze a diplomaté jakékoli rady, bylo to od srdce (tedy od těch, kdo si pro ukrajinský národ přáli udělat něco dobrého). Připusťme ovšem, že nikdo z těchto štědrých lidí nikdy neporozuměl skutečné situaci na Ukrajině, neboť pravděpodobně nepochopil, že pro Moskvu byla „nezávislá“ Ukrajina vždy pouhou fikcí. Jak to vysvětlil David Remnick: „Pro Putina není Ukrajina národem...“ Nebo jak to řekl Putin prezidentu Bushovi: „Musíte pochopit, Georgi, že Ukrajina ani není země.“

S tímto stanoviskem se stále setkáváme v díle Alexandra Solženicyna. Zeptáte-li se však některého západního Ukrajince, dostanete úplně jinou odpověď – a ta je k nezaplacení. Nevidí na kyjevských ulicích žádné spiklence, kteří se paktují s Langley (sídlo CIA – pozn. překl.) nebo kteří se scházejí ve sklepě Bílého domu. Hnutí vzniklo organicky na Ukrajině, nevyvolaly je americké peníze, i když jich třeba využilo. Prohlásit ukrajinské cítění za něco prodejného, to je daleko horší než neznalost: čpí to slepým cynismem a ochotou věřit novým ruským lžím. Vzpomeňte si, prosím, že Amerika je signatářem Budapešťského memoranda, jímž se zavázala bránit národní nezávislost Ukrajiny!

Všimněte si také běžné praxe korupce, jakou mezi ukrajinskými představiteli zavedl Gazprom a staré struktury KGB. Kolik miliónů vydali na to, aby si koupili kyjevské politiky? Kolik jedu použili k likvidaci těch politiků, kteří úplatek odmítli? A pokud jde o tohle – byli to Američané, kdo svrhl Janukovyče, nebo jej spíš svrhl a unesl Kreml, protože to nebyl takový poskok, jak očekávali? Jen přesně počítejme. Mějme se na pozoru před Julií Tymošenkovou a spol. (blokem lidí, kteří už kdysi sbírali drobty u Gazpromu). Opravdu není fér, co se tvrdí v té poslední analýze – že povstání na Ukrajině bylo výsledkem amerického vměšování. Ne, bylo výsledkem desetiletí chaosu vyvolávaného ruskými tajnými agenty a utajovanými sovětskými strukturami, jakož i desetiletí ovládané ekonomiky a kámošského kapitalismu.

Pro správné pochopení situace na Ukrajině je především třeba vědět něco o ruských dějinách a také o Čečně (jakož i o starších událostech v Jugoslávii). Rozvrat a rozštěpení země na dva či více znepřátelených táborů je stará a oblíbená technika. Britové jí využili k ovládnutí Indie; nyní jí Rusové využívají ke zdolání Ukrajiny. Není to však prostá hra „rozděl a panuj“. Je daleko složitější, zahrnuje i jiné hry hrané ve vzdálených oblastech světa. Patří sem i rozdělení Evropy – obzvláště rozdělení NATO. Ať se Němci, Francouzi a Italové třesou strachy, co Rusko chystá. Jen ať se rozkmotří s Američany a vyrazí vlastním směrem, na vlastní pěst!

A tak si pozorně všímejte a poučte se, co tvoří strategii. Zpočátku to není nijak jednoduché a zřejmé. Dřívější tahy pochopíte s konečnou platností až v pozdějších fázích hry. A je potřeba všimnout si i jiných zemí na mapě, například Sýrie.

Z Ukrajiny do Sýrie

Marius Laurinavicius patří k nejzkušenějším analytikům Střediska pro výzkum východní Evropy v litevském Vilniusu. Jeho práce zasluhuje zvláštní zmínku. Minulý měsíc sepsal pojednání „Putinovo Rusko: vedou stopy od KGB, FSB a GRU až k Islámskému státu?“ Jsou zde předložena podezřelá fakta o oživení wahabistického (islamistického) hnutí v Sovětském svazu. Poskytují nám důležité postřehy o vztahu mezi ISIS a KGB/GRU, včetně jejich strategických cílů. Nacházíme zdeduchovní dítě KGB, vymodelované na podkladě falešných protikomunistických hnutí z jiných dob a míst. Po „Operaci Trust“ ve dvacátých letech (akce tzv. řízené opozice v ruské protibolševické emigraci v západní Evropě – pozn. red. – viz též KONZERVATIVNÍ LISTY 12/2014, Grzegorz Górny: Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři) vznikly v sedmdesátých až devadesátých letech antisovětské vůdčí organizace řízené KGB, počínaje „Chartou 77“ v Československu a konče „Liberální demokratickou stranou Ruska“ Vladimíra Žirinovského.

Vytváření falešných opozičních hnutí v Rusku je stará hra. Dalo se čekat, že Moskva vytvoří jednu či několik islámských front ovládaných KGB. Ty se Moskvě osvědčily jako zvlášť užitečné, zejména dříve jako alibi v Čečně roku 1999 a dnes v Sýrii.

ISIS je podle Laurinaviciuse součástí plánu Moskvy. Obsáhle cituje z rozhovoru s bývalým čečenským ministerským předsedou Achmedem Chálidovičem Zakajevem na Rádiu Svoboda 4. června 2013. Dozvídáme se zde o oživených mrtvých vůdcích islamistů (Dokka Umarov), o dvojitých agentech, o složitých provokacích. Poučíme se o islamistech vystupujících v Sýrii pod vlajkou Islámského státu a ovládaných KGB. Vnucuje se otázka, co to znamená. Zakajev ozřejmuje strategii Moskvy otázkou: „Dovedete si představit, v jaké situaci se ocitnou západní vůdcové, kteří se rozhodli zrušit zbrojní embargo pro [assadovskou – pozn. JRN] opozici?“ Pojednou se v Sýrii objevují velice zlí teroristé, kteří účinně podkopávají opozici Západu proti Assadovu režimu podpíranému Ruskem.

V rozhovoru se Zakajevem padla pochybovačná otázka – rozmlouvající rozhlasový pracovník to totiž považoval za paranoidní konspirační teorii – zda byl Dokka Umarov skutečně ve spojení s ruskými zvláštními službami. Zakajev odpověděl: „Už tolikrát jsme to říkali. V roce 2007 vypověděl Umarov válku Americe, Velké Británii a Izraeli. Před tímto prohlášením měly ruské zvláštní služby Dokku na mušce, ale nějakým zázrakem unikl… Umarov plně podléhá velení těchto služeb.“

Podle Laurinaviciusova výkladu v článku se Umarov nevynořil v Sýrii jako zdánlivý vůdce ISIS. Ale mužem pro danou hodinu byl Omar al-Šišání] (známý též jako Tarchan Tajumurazovič Batirašvili), který přiznává, že do Sýrie přišel na Umarovův rozkaz. Laurinavicius rovněž objasňuje, co byl al-Šišání původně zač: nebyl to obyčejný gruzínský voják, který bojoval proti Rusům, nýbrž teroristický agent provokatér, jenž ve skutečnosti Rusům pomáhal ospravedlnit jejich anexi Abcházie. Podle jeho otce, který je pravoslavný křesťan, Tarchan neodešel do Sýrie kvůli náboženství, nýbrž jednoduše proto, aby získal peníze.

Hluboko zpět skrz Rusko

Také předešlý Laurinaviciusův článek „Putinovo Rusko. Proč je cenné (a stojí to za námahu) znovu se zamyslet nad spojením mezi Kremlem a mezinárodním terorismem“ podává důležité informace.

Rusko – právě tak jako měsíc – má jednu tvář viditelnou pro každého a jednu odvrácenou, kterou nevidíme. Ta první dnes není komunistická. Vydává se za konzervativní, snad nacionalistickou a dokonce za prokřesťanskou. Tu druhou – temnou a odvrácenou – však nevidíme. Zásady, které v Rusku vládnou, tato země zapírá. Zůstávají skryté ve tmě. Jsme nuceni si je odvozovat z malého počtu vybraných skutečností.

Chceme-li porozumět nukleárnímu vyděračství, které se nyní odvíjí v Evropě, nebo politické sabotáži a terorismu, jež probíhají od samého počátku století, musíme se podívat na odvrácenou stranu Ruska. Tam najdeme odpovědi.

 

Komentář uveřejněn 9. února 2015. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.