Obsah

EU pod tlakem

Každá krize je zároveň příležitostí. To je jistě útěšnou pravdou, vlastně okřídleným „všechno zlé je pro něco dobré“, trošku posunuto a v moderním „marketingovém“ hávu; pravdou, která občas svádí k úvahám, zda někdo nevyvolává krizi, aby dostal příležitost. Šílená myšlenka – ale na druhé straně, jak praví Woody Allen: „To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou...“.

A opět z druhé strany: není to nemožné, ale bylo by opravdu až nebezpečné upadat do opačného nedůvěřivého extrému, totiž že (téměř) každá krize je záměrně vyvolaná, aby se k té přiležitosti někdo dopracoval. Nezbývá tedy, při vědomí toho všeho, než poctivě hodnotit každou závažnou situaci pokud možno samostatně – znalosti historických souvislostí i statistika jsou k tomu sice nutné, ale k nevývratným závěrům se pouze s jejich pomocí nedopracujeme prakticky nikdy.

Italské přísloví praví, že člověk je jako oliva: pod tlakem se z něj dostane to nejlepší. Zdalipak něco podobného platí i o EU? Samozřejmě že konkrétně je řeč o aktuální situaci Evropské unie. Ta se nachází, jak je nyní všeobecně reflektováno, v několikanásobné krizi: EURO, imigrace, (neo)imperiální ambice Moskvy, tažení proti lidské přirozenosti podstatné části unijních elit... (v abecedním pořadí). A ano, řešení mohou být různá – někdo je vidí v rozpuštění EU, nebo alespoň pro Českou republiku ve vystoupení z unie, někdo v její federalisaci. Mezi těmito póly se nachází paleta dalších možností. Nejhorší, co bychom při tom všem mohli učinit, je přijímat závažná rozhodnutí ve vystrašené hysterii. To bychom ani z EU, ani ze sebe, to nejlepší rozhodně nedostali. Ne že by tedy obavy nebyly vůbec na místě – krize je skutečná, žádná fikce. Ve skutečně nebezpečném okamžiku se vůbec nebojí jen lidé, kteří mají z nějakého důvodu potlačen pud sebezáchovy, což nedává moc dobré vyhlídky na dlouhý život. I v takové chvili, nebo dokonce právě v takové chvíli, je však rozvážná analýza nad zlato. Také proto přinášíme v tomto Tématu měsíce nejen texty oprávněně kritické, ale i takové, které akcentují přednosti Evropské unie, resp. zvažují možnosti dalších kroků.

V tomto ohledu je nejexplicitnějším text Bohumila Doležala „Evropskou unii je třeba reformovat“, ve kterém předkládá, mmj., tuto velmi podstatnou úvahu: „Je zjevné, že pouhé kopírování dosavadních porůznu vyzkoušených modelů (federace, konfederace, Spojené státy evropské ap.) nebude k ničemu, ty normativní politologické termíny jsou jen jakási ‚ztuhlá historie‘, a tady je zapotřebí vytvořit něco nového, nevyzkoušeného a z historického hlediska v některých ohledech neuskutečnitelného. Jenže politika je vždycky aspoň v něčem uskutečňováním neuskutečnitelného, jako každá tvroba.“. Je něco takového vůbec možné (i s přihlédnutím k tomu, že sám autor těchto slov hovoří o neuskutečnitelnosti)? Zkušenost praví, že ano – jak historický příklad může posloužit Americká ústava. Vždyť do oněch dob prakticky všichni skálopevně věřili, že demokracie je (po řeckém vzoru) uskutečnitelná pouze v malých celcích – a byli to právě Federalisté, kteří přišli s převratným zjištěním, že stabilitu přináší právě celek rozsáhlejší, neboť se v něm komplikovaněji nacházejí rozhodující většiny. Jistě, Federalisté neznali sociální sítě – ale každá doba má své, žeano. To, po čem B. Doležal volá, každopádně vyžaduje (přinejmenším) mimořádně tvořivého ducha, který je však zároveň empaticky pokorný i logicky vyzrálý. Je na místě se obávat, že lidé se zmíněnou kombinací vlastností se v současných elitách EU nenacházejí – a pokud ano, pak svým způsobem „v ilegalitě“... Nemáme-li – dle B. Doležala – EU rozpouštět ani z ní vystupovat, máme-li ji reformovat, ale necílit přitom k její federalisaci, je to sice rébus (i proto ta nutnost vyzrálé logiky), ale otevírá to zcela nové pohledy na celou situaci; je to typické thinkig outside the box (mimo dva shora zmíněné póly). Ve správně položené otázce bývá ukryta polovina správné odpovědi. Tu je však nejprve třeba odkrýt a pak přidat i tu druhou. Samozřejmě, o tom samém přemýšlejí i mnozí další. Zatím však nevidíme na obzoru nikoho, kdo by se toho úkolu mohl úspěšně chopit. Budeme jen rádi, ukáže-li se naše skepse jako neopodstatněná, zjistí-li se, že náš rozhled prostě není dostatečný.

Konečně připomeňme, co na stránkách KONZERVATIVNÍCH LISTŮ s různou měrou intenzity a někdy až příliš roztříštěně píšeme již velmi dlouhou dobu – vždyť stát na straně Západu vidíme jako náš nejvlastnější úkol: řešení nespočívá v technických opatřeních. Evropská „čínská zeď“, naše technologická převaha... nebo, z našeho česko-moravsko-slezského pohledu, jakýsi zvláštní druh samostatnosti a soběstačnosti (propagovaný těmi, kteří bezostyšně srovnávají spolupráci s našimi spojenci s někdejším vazalstvím vůči Kremlu), dekonstrukce řady aspektů mezinárodní spolupráce ve prospěch ryze domácích kroků, které mají domněle přispět k povznesení společenství, národa, rodiny... To vše je přinejlepším zcela naivní. I taková opatření, vedoucí naznačeným směrem, je jistě možné opatrně činit – nemusí být (a nebylo by) každé z nich nutně špatné. Nicméně, onen směr jako celek nic neřeší, lze jej chápat nanejvýš jako podpůrný. Navíc, vydáváním těchto (technických) otázek za hlavní se děje to, že to prvořadé zůstává opomíjeno. To jediné, co přitom něco opravdu řeší, je autentický návrat ke křesťanství. Nikoli ke „křesťanským hodnotám“, ale ke křesťanství – neboť pouze žitá víra může příslušné hodnoty správně chápat, pevně za nimi stát a úspěšně je předávat dalším generacím. O těchto hodnotách se však dnes mnohdy rozpovídávají lidé, kteří o křesťanství jako takové vůbec nestojí – chtěli by jaksi jeho oporu, ale Boha z toho potřebují nechat vyloučeného. To je přístup vnitřně rozporný, a proto předem odsouzený k neúspěchu. Bez Něj totiž přinejlepším pouze opíšeme kruh a opět skončíme u toho, že měřítkem všech věcí je zase pouze člověk.

Ti přemýšlivější kladou důraz na demografické aspekty – a ano, jsou velmi podstatné. Ale ani demografie není primární – primární je kultura v nejširším slova smyslu. Návrat ke křesťanství by dával naději, že vakuum, které dnes v Evropě je (rozuměj ideové vakuum), zvládneme vyplnit my sami. I kdyby se, z ničeho nic a nevíme proč, začalo v Evropě rodit násobně víc etnických Francouzů, Němců, Dánů... Čechů..., bez toho, abychom vyplnili ono ideové vakuum, nám to v dlouhodobém horizontu nebude nic platné. V takovém scénáři pak zbyde doufat, že pravdy, ke kterým se Západ staletí propracovával, předáme následovníkům v co nejlepším stavu, čili že se jich „cestou“ poztrácí co nejméně. A naopak, pokud se nám podaří ono ideové vakuum vyplnit, získáme opět vůli k životu a dosáhneme i té materiální rovnováhy – tedy zejména té demografické. Ještě není rozhodnuto, naděje ještě nepohasla. Je to v Božích rukou – a s Jeho pomocí také v těch našich, samozřejmě. Jako pokaždé, když v životě o něco zásadního jde, platí, že tu rozhodující bitvu musí vybojovat každý z nás ve svém srdci.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.