Obsah

Polsko a Evropa aneb co je demokracie

Bezprostředně po polských parlamentních volbách, v nichž strana Právo a spravedlnost dosáhla absolutního vítězství, učinila nová polská vláda rozhodné kroky k ovládnutí veřejnoprávních medií a ke změnám v Ústavním soudu umožňujícím ochromení jeho činnosti resp. jeho rozhodování konformní s cíli vlády. Ocitla se tak ve sporu s Evropskou komisí a Evropským parlamentem, které v těchto krocích spatřují ústup od hodnot, na nichž je dle Lisabonské smlouvy i základních smluv předchozích založena Evropská unie.

I.

Ve chvíli, kdy vzniká tento text, se příslušná jednání teprve rozbíhají. Není však obtížné předpovědět jejich výsledek. Zcela určitě nedojde k potrestání Polska, a to z následujících důvodů:

1. Text smluv vyžaduje od členských zemí vytváření demokratických a právních států respektujících základní lidská práva a svobody. Nepřistupuje však k podrobné specifikaci demokraticky konformního postavení Ústavního soudu ani veřejnoprávních medií. Právní pozitivisté mohou tedy tvrdit, že žádný unijní princip není porušen.

2. I kdyby u hodnocení situace v Polsku iuspozitivisté nepřevládali, je tu prostá skutečnost, že pro jakékoli sankce by muselo hlasovat všech n-1 zbývajících zemí. To však nemůže nastat, neboť Maďarsko, jež hrubě porušuje demokratická pravidla a jehož vůdce liberální demokracii výslovně odmítá, žádné sankce nepřipustí.

3. Kromě toho může řada členských států dávat přednost udržení jednoty všech současných členů Unie před dodržováním základních principů.

4. Argumenty proti vládě PiS budou oslabeny tím, že i za předchozí vlády docházelo k prohřeškům proti unijním principům.

Avšak ani skutečnost, že o výsledku sporu v podobě jeho neřešení nelze pochybovat, nám nebrání v zaujetí stanoviska k předmětu sporu. Především proto, že se vlna tak zvané neliberální demokracie, valící se Evropou z jejího středovýchodu a tlačená z jejího východu, zcela jistě brzy objeví i u našich dveří. K tomu je však třeba dosáhnout jisté shody o tom, co je to demokracie a s čím je neslučitelná.

II.

Žádná „oficiálně“ akceptovaná definice demokracie mi není známa. Pak je třeba vycházet z překladu tohoto řeckého výrazu. Jelikož démos znamená lid a kratein vládnouti, zní český překlad nesporně jako lidovláda, případně vláda lidu. To je třeba mít vždy na paměti, neboť mnozí považují demokracii za vládu většiny. To je ovšem záměna části s celkem. Vládu většiny bychom museli nazývat pleokracií (pléon = většina). Je samozřejmé, že mají-li občané na projednávanou záležitost, např. návrh zákona, různé názory (a tak je tomu téměř vždy), je správné, aby bylo přijato řešení, jež prosazuje většina. Leč s jednou důležitou podmínkou: nesmí být v rozporu s ústavou země, s mezinárodními smlouvami, které stát uzavřel, a s jinými nadřazenými normami, přičemž pro řadu zásadních rozhodnutí se vyžaduje existence kvalifikované většiny, často podstatně vyšší než většiny prosté. Tato podmínka představuje účast menšiny na vládě, ať již jde o menšinu politickou, etnickou, sociální či jakoukoli jinou. Je současně ochranou menšin, které by při čisté pleokracii mohly být vystaveny třeba i legální fyzické likvidaci. Něčemu podobnému brání listiny základních práv a svobod, jež jsou součástí ústavního pořádku a jejichž uplatňování vyžaduje Lisabonská smlouva.

Chápání demokracie jakožto vlády většiny se projevuje zcela logicky tím, že i řada významných autorů považuje za postačující pro přiznání statutu demokratického státu pořádání voleb zastupitelů. Deficity v čemkoli dalším pak odkazují do „nízké kvality demokracie“, „nízké míry demokratismu“ apod. Odpovídá to ovšem jakémusi úřednickému chápání demokracie, zkrátka a dobře, každý smí do urny vložit obálku se svým hlasem. Podle mne však musíme trvat na tom, aby hlasující měli možnost získat veškeré informace o minulé činnosti i programech kandidátů či kandidujících uskupení a aby směly kandidovat veškeré demokratické subjekty, které si to přejí. Dále je pak zapotřebí vysoký stupeň jistoty, že přijatá rozhodnutí budou nezkresleně uplatňována v životě společnosti, že tedy bude existovat vláda práva. Teprve při splnění těchto podmínek včetně respektování ústavnosti a základních práv a svobod může být směrování hlasu voliče v souladu s jeho politickou vůlí a lze tedy hovořit o demokracii, jinak se volby stávají zbytečným nákladným technickým aktem. Domnívám se tudíž, že Fareed Zakaria nazývá absenci práv a svobod neliberální demokracií zbytečně. Slovo demokracie by se v takovém případě nemělo vůbec použít. Demokracie může být pouze liberální.

Pro hodnocení systémů jednotlivých zemí vzniká ovšem potíž tím, že se sotva bude vyskytovat taková, kde všechny podmínky z oblasti práv a svobod budou splněny na sto procent. Vyskytne se celá škála jejich narušení, od drobných defektů (severní Amerika, severní a západní Evropa) až po jejich úplnou absenci (Severní Korea). Vzniká otázka, jak velkého narušení je třeba, aby země byla hodnocena jako nedemokratická. Obávám se, že obecnou odpověď zformulovat nelze. Potom je ovšem třeba, jakkoli nemilujeme příliš podrobné právní instituty, abychom pro řešení sporů podobných onomu polskému, měli v právu zakotvený seznam minimálních demokratických standardů k dispozici.

V případě současného sporu jsme konfrontováni s dvojím vážným narušením demokratických principů v Polsku. Ochromení Ústavního soudu či jeho faktické podřízení parlamentu či vládě je popřením zásady vyvažování a vzájemné kontroly jednotlivých složek moci. Za takové situace může parlamentní většina a vláda uzákonit cokoli bez ohledu na to, zda to je či není v souladu s ústavou, mezinárodními smlouvami apod. Jde o jasný přechod od demokracie k tyranii většiny, k pleokracii. V této souvislosti zaznamenal náš tisk pozoruhodný výrok jednoho člena nové polské vlády: „Vůle lidu má přednost před zákonem.“. Demokrat musí taková slova rozhořčeně odmítnout a musí hájit myšlenku Marka Tullia Cicerona, již u nás vždy zdůrazňoval ústavní soudce V. Cepl: „Je třeba nikoli vláda většiny, ale vláda práva.“. Přesnější by bylo říci, že vláda většiny musí být podřízena vládě práva, teprve v této podobě souzní s demokracií. V případě ústavních soudů to znamená požadovat, aby v těchto sborech zasedali soudci, u nichž v jejich rozhodování převáží věrnost právu nad jejich politickými preferencemi. Způsoby jmenování těchto soudců jsou v různých zemích různé a je dobré si uvědomit, že není žádný, jenž by přinášel jistotu dobrého výsledku. Volbou způsobu lze nanejvýš zvýšit jeho pravděpodobnost.

Druhým, neméně závažným prohřeškem proti demokracii, je jmenování nových generálních ředitelů veřejnoprávních medií novou vládou. Pro ilustraci důležitosti této věci zde musím vzpomenout, jak nás v roce 1988 sousedka na chalupě, hodná a milá paní, uvítala zděšená s otázkou: „Co říkáte tomu, že ti chartisti zapalují cukrovary?“. Snažili jsme se ji přesvědčit, že to není pravda, ale ona setrvala na svém: „Je to pravda, říkali to v televizi.“. Veřejnoprávní media jsou velmi účinná zbraň v politickém boji, jejich řízení nelze v demokracii svěřit vítězům voleb, neboť tím se s největší pravděpodobností prodlouží mandát vítězů na více volebních období, což je v hrubém rozporu s ústavou. Volba vedoucích mediálními radami, jako např. v ČR, sice nezaručuje jiný výsledek, ale střídání rad neváže na volební období a umožňuje tak alespoň odklad promítnutí volebních výsledků. Je však třeba hledat způsob, jak zajistit maximální nezávislost řízení medií na výsledcích voleb.

Na závěr ještě dvě poznámky: je zřejmé, že k negaci demokracie ze strany ústavního soudu či veřejnoprávních médií nemusí docházet jen tím, že se stanou pomocníkem vládní většiny, stejně tak mohou stranit opozici. I proti tomu je třeba bojovat. Kromě toho je u ústavních soudů nebezpečí, že se budou snažit rozhodovat nejen ústavně právní, ale i politické kauzy, čímž by překračovaly svůj mandát, ať již ve prospěch vlády či opozice. Také tím by byla demokratická pravidla porušována.

Druhá poznámka se týká výsledků demokratického vládnutí. Ani vzorné plnění všech náležitostí demokracie nezaručuje good governance, tedy dobré vládnutí, pokud ve společnosti není dostatečná hladina morálky a vědomostí. V takovém případě nelze tvrdit, že nejde o demokracii, jenže ta nebývá společnosti ku prospěchu a většina nakonec svým hlasem demokracii odstraní (dle Cicerona přejde v ochlokracii, tedy vládu luzy, následuje monarchie a teprve pak může přijít demokracie). I tomu by bylo možno předcházet, leč každý pokus o omezení vyslovené amorality a ignorance v politické hře bude zcela určitě smeten politickou korektností současného lidstva.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.