Volby na dohled
- Podrobnosti
- Zveřejněno 24. 9. 2017 22:05
- Napsal Redakce
Nejen ty naše. Nejdříve jsou v Německu a většina z vás, laskavých čtenářů, si tento text čte již se znalostí výsledků – na rozdíl od naší neznalosti při psaní. My se přikláníme k tomu, že výsledek bude odpovídat aktuálním předpovědím (vítězství CDU/CSU, druzí Sociální demokraté...), ale zejména že je to do značné míry lhostejné. Tedy ne že by volby v zemi našeho významného souseda a spojence pro nás nebyly důležité, ale za současné situace... inu, odkazujeme se na to, co v této souvislosti např. uvedl v minulém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ Vladimír Palko v rámci nekrologu Helmuta Kohla „Helmut Kohl – triumf a tragédia“.
V pátek 22. září jsme mohli od 20:00 sledovat na programu ČT24 další z předvolebních diskusí, tentokrát na téma sociální politika. Předně konstatujme pochvalně, že oproti praxi z řady minulých voleb je zastoupení stran pestřejší – k diskusi je připuštěno 10 subjektů a jak je patrné, docela to jde. Všichni mají své „světlé chvilky“ a volič má šanci na televizní obrazovce zaznamenat i něco jiného, než co mohl sledovat během předchozího volebního období v rámci parlamentních debat mezi v poslaneckých lavicích přítomnými stranami. Tedy, zejména na základě přímé konfronace vyhodnotit, zda jsou doposud mimoparlamentní vyzyvatelé alespoň trochu politicky relevantní (pohříchu, ve většině nejsou... jejich mediální angažmá spíše odkrývá jejich impotenci – ale to je jiné téma).
Samotná diskuse by se dala rozebírat do velkých detailů. Všimněme si ale jen tří aspektů. Nejprve drobnost: representantka hnutí STAN opakovaně zmínila „robotizaci“ jako něco, co potenciálně jisto jistě zvýší nezaměstnanost. Nikdo ze spoludiskutujících nebyl schopen explicitně odmítnout šíření takového strachu se standardním odkazem (např.) na luddismus. Smutné. Ale jde skutečně o bagatelu a dost možná takový detail nelze při takové diskusi ani postihnout. Z druhé strany je ale hlásání tohoto bludu ze strany representantky hnutí STAN pro jeho principiální zmatenost příznačné.
Co bylo z diskuse zcela jasné, že levice si neláme hlavu se zdroji, resp. je fatálně mimo při hodnocení souvislostí (v jednom okamžiku to případně připomenul zástupce ODS, když odkázal na „zdroje jsou“ Vladimíra Špidly...). A to hned dvakrát. Poprvé při diskusi o minimální mzdě, při níž se debatéři (s čestnou výjimkou zejména Jana Skopečka z ODS) předháněli v tom, na kolika že procentech ze mzdy průměrné by tato měla být optimálně nastavena (40, nebo dokonce 50%? … made by Piráti, od kterých by člověk intuitivně očekával spíše příklon k libertariánství...). Přednesený protiargument, že mnoho lidí, kteří dnes pracují za (domněle či skutečně) nedůstojně nízkou minimální mzdu, nebude ohodnoceno lépe, ale skončí na úřadě práce s ještě nižšími příjmy (neboť jejich místa zaniknou – přestanou se zaměstnavatelům vyplácet...), vůbec nebyl přítomnou levicí vzat v potaz. Zejména v případě představitelky strany Zelených pak lze spekulovat o tom, že tento argument ignorovala prostě proto, že jej nepochopila... je-li to tedy ale vůbec možné. Jedním z vrcholů celého pořadu pak byla „myšlenka“ současné ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové (ČSSD), která se zcela vážnou tváří tvrdila, že průběžný penzijní systém je finančně udržitelný navždy, resp. dokud existuje státní rozpočet, prostě proto, že to vláda garantuje. Demografický trend je ale „něco jako“ přírodní zákon. Právě tento trend je v pozadí krize průběžných systémů – společnost bez dětí je společností bez budoucnosti po všech stránkách, tu důchodovou nevyjímaje (tento aspekt zdůrazňoval zejména Jan Bartošek z KDU-ČSL a díky mu za to...). Cesty, jak „řešit penze“, má-li tedy být zachován stav, kdy průběžný systém pro všechny je významným (nebo dokonce nejvýznamnějším) zdrojem financování důchodů, jsou tak v zásadě pouze čtyři (a lze je kombinovat, jistě...): (1) zvrátit demografický trend – tedy, což je (rovnou řekněme) nejsprávnější, leč také nejsložitější (jak už to zpravidla bývá), zejména mít více dětí, druhou možností je zde kulturně kompatibilní imigrace; (2) snížit vyplácené důchody; (3) zvýšit daně / odvody; (4) zadlužit se. Možnost (1) je levicí negována zejména její protirodinnou politikou (k tomu se níže vrátíme), popř. podporou imigrace bez ohledu na kulturní kompatibilitu takto přišedších. Dále, mezi diskutujícími panovala shoda, že důchody je naopak třeba zvyšovat, takže (2) si klidně škrtněme. Cesta, kterou vidí paní Marksová, zjevně tkví zejména v kombinaci bodů (3) a (4), i když se neodhodlala to zcela narovinu divákům sdělit. Nepřipouští si, že v důsledku aplikace (3) můžeme snadno skončit jako v zemích, kde skutečně podstatná část lidí produktivního věku (často těch obecně šikovnějších) ztratí pod tíhou daňového zatížení motivaci pracovat v domácím prostředí a odchází za vyššími výdělky do zahraničí, v domovské zemi neodvádí žádné daně a své blízké financují ze svých výdělků „napřímo“. Vláda takové země pak může na papíře garantovat co chce, ale prostě na to nebude mít. Zbývá zadlužování. Představa, že dluhy se neplatí, že je možné žít na úkor budoucích generací donekonečna, je ale mimo veškerou realitu. Ani státní rozpočet prostě není ekonomické perpetuum mobile – někdo by to paní ministryni měl prozradit. Každopádně, tak rozsáhlá míra nekompetence jednoho zaskočí.
Konečně se tedy vraťme k rodinné politice, která také byla předmětem diskuse. Levice si zjevně užívá toho, že již ovládla pojmy, že oponenti ztrácejí půdu pod nohama prostě proto, že nenalézají slov, kterým by posluchač adekvátně porozuměl. Paní Marksová tak mohla bez uzardění tvrdit, že i ona a její ČSSD se zasazuje o rodinu, zatímco pracuje na její destrukci. Dialektika je opět na scéně. Protiargumentace byla až trestuhodně nesmělá, částečně mimoběžná (někteří aktéři za sebe sdělili, co rodinou míní oni...) a k náležité konfrontaci nedošlo. Dnes se však hraje o to, kdo určí obsah pojmu rodina. Tento zápas se nesmí vzdát za žádnou cenu. Je to zápas o reflexi dané a neměnné lidské přirozenosti. Rodina je statisticky nejlepší továrnou na charakter, prostě místem statisticky nejvhodnějším pro výchovu dětí. Bez muže a ženy se ani žádné dítě nenarodí. Podporou konkurenčních modelů (ano, konkurenčních, neboť zdroje nejsou neomezené...) upíráme rodině místo, které jí zaslouženě patří – tedy místo na piedestalu. Podporou alternativ naopak povzbuzujeme k jejich volbě a od rodinného života v důsledku odrazujeme (popř. uklidňujeme, že rozpad rodiny je vcelku normální záležitostí, se kterou se netřeba znepokojovat... vždyť stát to nějak, třeba zálohovým výživným, ošetří...). Řádná výchova se tím statisticky nijak nepodpoří, o porodnosti ani nemluvě. Levici je tedy třeba soustavně konfrontovat s pojmy: když říkáte „rodina“, myslíte co? „Manželství“ homosexuálů? Omyl, omyl... I to je tématem blížících se voleb. Jistá část ČSSD a Zelení (patrně spolu s některými dalšími) postupují proti lidské přirozenosti přímo a aktivně. Většina z ostatních pak přispívá k pokračujícímu sesuvu svojí indolencí – hnutí ANO 2011 je v tomto příkladné. Jeho hlavní nebezpečí však leží jinde: mimo hřiště vymezené vládou zákona a rovností před ním.